IV. ÚS 454/03

03. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 454/03










Ústavní soud ČR rozhodl dne 3. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Y. S., zastoupeného JUDr. P. O., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 9 To 251/2003,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 8. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 9 To 251/2003, kterým bylo ke stížnosti Okresního státního zástupce Plzeň - město zrušeno podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 31. 3. 2003, čj. PP 329/2002-12, a znovu rozhodnuto tak, že žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání pěti let, uloženého rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 10 T 21/2001, se zamítá. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že dle jeho názoru okresní soud měl k dispozici všechny důkazy potřebné pro posouzení žádosti odsouzeného, ty provedl ve veřejném zasedání zákonným způsobem, na základě jejich zhodnocení správně dospěl k závěru, že u odsouzeného je splněna první zákonná podmínka a to vykonání více jak poloviny uloženého trestu. Nesprávně však již na základě provedeného dokazování dospěl okresní soud k závěru, že byla splněna i druhá a třetí podmínka, tj. aby u odsouzeného byla dána snaha po nápravě, přičemž splnění této podmínky lze dovodit zejména z hodnocení odsouzeného během výkonu trestu, a prognóza řádného života odsouzeného po propuštění na svobodě. Podle názoru krajského soudu za dané situace nebylo možno hovořit o splnění snahy po nápravě, neboť ta v plné míře z hodnocení věznice nevyplývá, přičemž s ohledem na vysokou nebezpečnost jednání odsouzeného, pro které byl uznán vinným, nelze v současné době ani očekávat, že v budoucnu povede řádný život. U stěžovatele je nutné delší výchovné působení uloženého trestu, když odsouzený musí prokázat, že jeho snaha po nápravě je trvalá.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval se skutkovými zjištěními krajského soudu a jejich hodnocením, zejména pokud jde o kázeňské odměny a dobu jejich udělení, a vyjádřil přesvědčení, že usnesení je věcně nesprávné a jeho odůvodnění je nepřezkoumatelné.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení. Rozhodl na základě podkladů, které měl k dispozici ve spise. K věci se nemůže podrobněji vyjádřit, neboť spis je v současné době u Okresního soudu Karlovy Vary.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. PP 329/2002, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Krajským soudem v Plzni, jak jsou stanoveny v § 61 odst. 1 tr. zákona. Z ústavněprávního hlediska jde v daném případě především o posouzení otázky, zda krajský soud porušil právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je toho názoru, že nikoliv a konstatuje, že posouzení, zda jsou splněny podmínky pro podmíněné propuštění na svobodu, upravené v § 61 odst. 1 tr. zákona, je především věcí obecných soudů. Ty musí při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci posoudit, zda tyto podmínky jsou splněny, či nikoliv. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudů v této věci a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení, resp. postup obecných soudů, byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti, jak např. Ústavní soud dovodil ve svém nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 611/2000, uveřejněném pod č. 51 ve svazku 21 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla. To, že odvolací soud posuzující splnění podmínek dospěl k jinému závěru, než soud prvního stupně, ani to, že se stěžovatel se závěry odvolacího soudu neztotožňuje, nemůže být samo o sobě argumentem k namítanému tvrzení o zásahu do ústavně zaručených základních práv. Krajský soud v Plzni v napadeném usnesení vyložil důvody, pro které žádosti nevyhověl. Není úkolem Ústavního soudu toto jeho hodnocení splnění podmínek stanovených v § 61 odst. 1 tr. zákona přehodnocovat či schvalovat.

V dané věci tedy nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.


V Brně dne 3. listopadu 2003



JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 454/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies