IV. ÚS 552/01

03. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 552/01














Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele OM, právně zastoupeného JUDr. B.T., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. června 2001, čj. 5 Co 2368/2000-144, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. června 2000, čj. 4 C 19/99-83, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve svém zevrubně odůvodněném návrhu vytýkal obecným soudům, že se při rozhodování o návrhu o určení vlastnictví podaném tehdejším žalobcem, takto vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem, adekvátně nezabývaly jím vznesenou námitkou vydržení, jakož ani tvrzením, že souzená věc spadá výlučně pod rozsah restitučních předpisů. Má za to, že obecné právní předpisy tudíž na ni nebylo možné použít. Pokud potom odvolací soud řízení přerušil, aby vyčkal výsledku řízení o dědictví, a to v reakci k podanému návrhu na dodatečné projednání dědictví po otci vedlejšího účastníka, domnívá se stěžovatel, že toto jednání soudu, jím kvalifikované jako protiústavní procesní pochybení, nebylo důvodné a vedlejšího účastníka ve vedeném procesu neoprávněně zvýhodnilo. Předmětný návrh na dodatečné projednání dědictví totiž podle názoru stěžovatele před přerušením řízení kvalifikovaně podán nebyl a Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, svým postupem porušil princip rovnosti účastníků řízení, neboť dal k zahájení řízení stran dodatečného projednání dědictví podnět. S ohledem na uvedené výhrady se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Ústavní soud přezkoumal posuzovanou věc z pohledu ústavních kautel. Přitom dbal svého ústavního postavení, jakož i hranic svých pravomocí, vědom si skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.

Ve věci stěžovatele bylo rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. června 2000, čj. 4 C 19/99-83, určeno (odstavec I. výroku), že zůstavitel PhMr. D.Z. (právní předchůdce vedlejšího účastníka) byl ke dni svého úmrtí 10. 8. 1966 v rozsahu 49/50 vlastníkem ve výroku rozhodnutí blíže označených movitých věcí. Ohledně 1/50 těchto věcí byl návrh zamítnut a dále rozhodnuto o nákladech řízení (odstavec 2. a 3.). Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. června 2001, čj. 5 Co 2368/2000-144, bylo k odvolání stěžovatele citované rozhodnutí nalézacího soudu v odstavci I. ohledně položky č. 8 - dřevěný kříž s Kristem zrušeno a řízení zastaveno. V ostatním byl jeho výrok v uvedeném odstavci, jakož i ve vztahu k náhradě nákladů řízení potvrzen. Rovněž v odstavci II. zůstal nedotčen a ve zbytku bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

O s ústavní stížností souběžně podaném dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. dubna 2003, čj. 22 Cdo 753/2002-188. Dovolací soud neshledal, že by v rozhodnutí obecných soudů byla řešena problematika, jíž by považoval ve smyslu své ustálené judikatury po právní stránce za zásadního právního významu.

Ze spisového materiálu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 4 C 19/99, jejž si vyžádal, Ústavní soud ověřil tvrzení stěžovatele, nicméně zásah do ústavních práv, jichž se tento dovolává, neshledal.

V dané věci Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu přisvědčil oprávněnosti postupu obecných soudů vyúsťujícímu v závěry, jež našly svého výrazu ve výrocích napadených rozhodnutí. Předně poukazuje na to, že na straně vedlejšího účastníka byl dán zájem na podání určovací žaloby, jak dovodily obecné soudy, když dědické řízení by bez tohoto rozhodnutí nemohlo, jak se podává i z usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 5. 2001, čj. 1 D 852/2000-63 (č.l. 132 spisu o.s.), ve vztahu k předmětným věcem probíhat. Stěžovatelem vytýkaný postup krajského soudu, spočívající ve vydání usnesení o přerušení řízení, měl dle přesvědčení Ústavního soudu s ohledem na konkrétní okolnosti případu, shledal-li v rámci své volné úvahy odvolací soud nutnost takového postupu (čl. 82 Ústavy ČR), své opodstatnění a z dosahu § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. nevybočuje, když je třeba z pohledu materiálního nepřehlížet, že vedlejší účastník neúspěšně návrh na dodatečné projednání dědictví podal již přípisem ze dne 26. 5. 1997, Okresnímu soudu ve Vsetíně adresovaným. Postup vyšší soudní úřednice, jímž na něj reagovala, nelze potom bez dalšího přičítat k jeho tíži. Nezabýval-li se soud nalézací, ani odvolací námitkou vydržení, tato obsahově neměla ve vztahu k předmětu řízení s ohledem na určení vlastnictví k 10. 8. 1966 právní relevanci, neboť reflektovala stěžovatelem tvrzené okolnosti později nastalé. Vztah obecných předpisů a speciality předpisů restitučních rovněž není v kontextu posuzované věci rozhodný, a to z toho důvodu, že se vedlejší účastník v předchozím řízení před obecnými soudy nedomáhal vydání příslušných movitých věcí, resp. přechodu (určení) vlastnického práva k nim, k němuž dochází na základě restitučních předpisů ex nunc, nýbrž určení vlastnictví svého právního předchůdce k těmto věcem ke dni jeho úmrtí (10. 8. 1966), tj. určení vlastnictví k okamžiku rozhodnému z pohledu práva dědického. Vedlejší účastník nežádal o určení vlastnictví ve vztahu ke své osobě, ale o určení vlastnictví zůstavitele. Okolnosti a skutečnosti v následujícím období nastalé a případně mající vliv na "aktuální" vlastnické právo předmětem řízení před obecnými soudy s ohledem na žalobní petit nebyly a ani být nemohly. Jejich význam může být předmětem posouzení jiného řízení.

Jelikož Ústavní soud zásah do vpředu označených ústavních práv stěžovatele neshledal, ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2003



JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 552/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies