I. ÚS 519/03

04. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Č. V., a. s. , zastoupené JUDr. P. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2003, č. j. 28 Cdo 1776/2002 - 189 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.10. 2001, č. j. 15 Co 764/2000 - 171,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud ČR rozhodl v záhlaví citovaným usnesením tak, že odmítl dovolání stěžovatelky proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byl potvrzen v napadené části rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 22. 12. 1999, č. j. 10 C 140/97 - 142, ve věci vyklizení nemovitosti. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že vedlejší účastník (Město Vsetín) se žalobou domáhal uložení povinnosti stěžovatelce vyklidit nebytové prostory blíže popsané v žalobě. Poté, co soud prvního stupně žalobě vyhověl, podala si stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě, který rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek prvostupňového soudu potvrdil v napadené části a dále ve výroku III. připustil dovolání. Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením dovolání odmítl, neboť jej shledal podaným po lhůtě stanovené zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o. s. ř.").

Stěžovatelka napadla výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě ústavní stížností, neboť se domnívá, že oba soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jak uvádí, napadené rozhodnutí krajského soudu obsahuje neúplné poučení o opravných prostředcích a je tudíž v rozporu s jejími ústavně zaručenými právy. Dále stěžovatelka poukazuje na význam ochrany vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny, které je předmětem řízení v dané věci. Na základě výše uvedeného pak navrhuje, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudek Krajského soudu v Ostravě.

Ústavní soud shledal, že stěžovatelka podala ústavní stížnost ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě, nepřípustná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Bylo již Ústavním soudem judikováno, že "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, Praha, C. H. Beck 2000, str. 235).

S ohledem k výše uvedenému hodnotil Ústavní soud, zda při aplikaci a interpretaci zákonných ustanovení Nejvyšším soudem ČR nedošlo k porušení kogentní normy jednoduchého práva, resp. porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu.

Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, Nejvyšší soud ČR dovolání podané stěžovatelkou posuzoval dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2000, neboť samotné řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 15. 4. 1997 a rozhodnutí prvostupňového soudu bylo vydáno dne 22.12. 1999 po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. Nejvyšší soud ČR se tak řídil ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., v němž se uvádí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Z tohoto ustanovení tedy rovněž plyne, že dovolání proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu lze podat pouze ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozhodnutí. Pokud Nejvyšší soud ČR usnesením dovolání pro opožděnost odmítl, nezbývá Ústavnímu soudu konstatovat, že Nejvyšší soud ČR postupoval zcela v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého" práva a v napadeném usnesení nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatelky.

Ústavní soud shledal, že i námitka stěžovatelky ohledně absence poučení v napadeném rozsudku krajského soudu nemůže změnit nic na výše uvedené argumentaci. Občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2000 stanovil v § 157 odst. 1, že v písemném vyhotovení rozsudku musí být mimo jiné obsaženo poučení o odvolání. Neexistovala tedy povinnost soudu poučovat o možnosti podat dovolání, což sloužilo k odlišení postavení odvolání jako řádného opravného prostředku a dovolání jako prostředku mimořádně opravného. Až novela o. s. ř. provedená zákonem č. 30/2000 Sb. zakotvila povinnost soudu poučovat účastníky řízení o dovolání (srovnej § 157 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění).

Pokud stěžovatelka poukazuje ve své stížnosti na předchozí dva nálezy Ústavního soudu, výslovně nálezy sp. zn. III. ÚS 65/93 a I. ÚS 89/02, je třeba zdůraznit, že tato rozhodnutí je nutné vnímat v kontextu celého případu, nelze je aplikovat obecně bez vztahu ke konkrétním skutečnostem, skutkově podobným. Ústavní soud dále konstatuje, že v případě napadeného rozsudku krajského soudu, kdy přímo ve výroku je připuštěno dovolání a navíc byla stěžovatelka v řízení kvalifikovaně právně zastoupena, by lpění na poučení o možnosti podat dovolání představovalo čistý právní formalismus, čemuž se Ústavní soud ve své praxi zcela vyhýbá.

V této části je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť Ústavní soud neshledal v usnesení Nejvyššího soudu ČR zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

K návrhu stěžovatelky ohledně zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud uvádí následující. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti ve smyslu § 83 Ústavy ČR a do činnosti jiných orgánů veřejné moci může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv a svobod stěžovatele.

Posledním procesním prostředkem k ochraně práv stěžovatelky bylo dovolání, jehož přípustnost v daném případě vycházela z ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000, tedy že dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolání soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Stěžovatelka v dané věci zmeškala zákonnou lhůtu k podání dovolání, které bylo přípustné ze zákona, tedy svým vlastním procesním postupem přivodila stav, kdy Nejvyšší soud ČR nemohl z důvodu opožděného podání rozhodovat meritorně. K tomu Ústavní soud dodává, že procesními prostředky k ochraně práva je nutno rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných stádiích řízení přivodit. Proto také část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu, shledal Ústavní soud nepřípustnou.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný odmítl.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2003


JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 519/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies