I. ÚS 45/03

04. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

I. ÚS 45/03


Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátu složeném z složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z., s. r. o., L., zastoupeného JUDr. K. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2002, čj. 11 Co 230/2001-58, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.



Odůvodnění:

Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2002, čj. 11 Co 230/2001-58, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 20. 12. 2000, čj. 5 C 490/2000-39. Tímto rozsudkem zmíněný okresní soud zamítl žalobu stěžovatele jíž se domáhal, aby žalovanému A. Kostolníkovi byla uložena povinnost vyklidit a vyklizené odevzdat žalobci zemědělskou hospodářskou budovu na stavební parcele a občanskou vybavenost na stavební parcele, zapsané na listu vlastnictví pro obec a k. ú. Libčeves, u Katastrálního úřadu v Lounech ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že postupem soudů obou stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel požadoval vyklizení označených nemovitostí žalovaným z důvodu absolutní neplatnosti nájemní smlouvy podle § 39 občasného zákoníku ( dále též "ObčZ"). I když stěžovatel předložil řadu listinných důkazů, týkajících se zjevně nevýhodných smluv, kterými bývalí společníci, včetně žalovaného, zatěžovali společnost, soudy obou stupňů se těmito důkazy nezabývaly. Naopak odvolací soud stěžovateli vytkl, že žádné důkazy nepředložil, což je v rozporu se skutečností. Soudy pochybily, když důkazy řádně, v souladu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu (dále též "OSŘ"), nezhodnotily a tudíž se nezabývaly podstatou sporu, tj. neplatností nájemní smlouvy podle § 39 ObčZ. Stěžovatel vyjádřil nespokojenost s tím, že k posouzení pravosti podpisu žalovaného na smlouvě, nebyl vypracován znalecký posudek, zvláště v kontextu s neobjasněným a nelogickým postupem, spočívajícím podle stěžovatele v tom, že týž den byla uzavřena nájemní smlouva a zároveň i dodatek k této smlouvě.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1994 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud v Lounech ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. V souladu s ustanoveními občanského soudního řádu provedl nezbytné dokazování, důkazy vyhodnotil a právně posoudil. V podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku.

Krajský soud v Ústí nad Labem zcela odkázal na skutkové a právní závěry obsažené ve svém rozsudku a uvedl, že tvrzení stěžovatele, obsažená v ústavní stížnosti, považuje za účelová.

Ze spisu 5 C 490/2000 Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 20. 12. 2000, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na vyklizení označených nemovitostí poté, co okresní soud vzal za jednoznačně prokázané, že žalovaný uzavřel s jednatelem společnosti Z. dne 14. 1. 1999 nájemní smlouvu, na základě které si označené objekty pronajal na dobu od 15. 1. 1999 do 31. 12. 2005. Nájemní smlouva byla uzavřena bezúplatně, přičemž téhož dne byl uzavřen dodatek, kterým bylo ujednání o bezúplatnosti změněno na nájem úplatný, a to formou úhrady částky, odpovídající dani z nemovitosti za pronajaté nemovitosti, kterou se zavázal žalovaný hradit po vyúčtování této částky pronajímatelem. Okresní soud dospěl k závěru, že nájemní smlouvu, včetně uzavřeného dodatku, nelze považovat za neplatnou, a to ani zčásti, neboť tento právní úkon byl proveden zcela v souladu s občanským zákoníkem i s ustanovením zákona č. 116/1990 Sb. Uvedený právní úkon byl proveden písemnou formou, obsahoval řádné označení předmětu nájmu a účel nájmu. U ceny nájmu, i když nebyla stanovena konkrétní částkou, byla přesně uvedena metodika výpočtu ceny nájmu a byla také sjednána doba nájmu. Stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by dodatek ke smlouvě byl účelově dodatečně uzavřen. Tvrzení žalovaného bylo podepřeno i výslechy svědků a předávacím protokolem. S ohledem na všechny provedené důkazy se důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, navržený stěžovatelem, jevil nadbytečným.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 10. 10. 2002, čj. 11 Co 230/2001-58, rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že předmětnou nájemní smlouvu je třeba posuzovat v režimu § 663 ObčZ a nikoliv v režimu speciálního předpisu, jímž je zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu nebytových prostor. Tvrzená neplatnost smlouvy podle ustanovení § 3 tohoto zákona proto nepřichází v úvahu. Podle ustálené judikatury se nájemní vztah k nemovitosti, která je pronajata jako celek, posuzuje vždy podle občanského zákoníku. Při posuzování platnosti předmětné nájemní smlouvy se odvolací soud ve svém závěru shodl s názorem okresního soudu. Zda byla smlouva pro stěžovatele ekonomicky nevýhodná nebo zda se zástupce stěžovatele odchýlil od původního záměru nebylo předmětem řízení. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že platná nájemní smlouva dává žalovanému právo předmět nájmu užívat do 31. 12. 2005. Stěžovatel se tudíž nemůže s úspěchem domáhat vyklizení a odevzdání budov před uplynutím tohoto času.

Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že soudy obou stupňů při hodnocení důkazů a ve svých právních závěrech, k nimž dospěly na základě dokazování, nepostupovaly důsledně podle příslušných ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu a neposkytly tak řádnou ochranu právům stěžovatele.

K námitkám stěžovatele, týkajícím se provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Z ústavního principu nezávislosti obecných soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení § 132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů, tj. otázkou, zda byla dodržena pravidla spravedlivého procesu, a dospěl k závěru, že základní práva navrhovatele nebyla porušena. Soudní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, stěžovateli byla poskytnuta náležitá soudní ochrana - jednání bylo ústní, veřejné, mohl se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, jeho postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly celou řadu důkazů, na základě volného hodnocení důkazů dospěly k závěrům, které řádně odůvodnily. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k podání ústavní stížnosti (viz nález Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 188/94). Vzhledem k výše uvedenému tedy nedošlo, podle závěru Ústavního soudu, k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 ani čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Tím došlo k naplnění podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto senát, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl, jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 4. listopadu 2003

JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 45/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies