I. ÚS 201/02

04. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. L. D., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 25 Co 84/2002, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 12 C 1/2002,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 25 Co 84/2002, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 12 C 1/2002. Naposled citovaným usnesením bylo rozhodnuto, že stěžovateli, který se v řízení před uvedeným soudem jako žalobce domáhal proti žalované Mgr. P. Š. náhrady škody ve výši 305.521, 72 Kč, se nepřiznává osvobození od soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení ve výši 12.220,- Kč, jelikož přes řádnou výzvu soudu neprokázal, že by jeho osobní, majetkové či výdělkové poměry takové osvobození odůvodňovaly.

Odvolací soud svým výše specifikovaným, ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, a prohlásil, že tento soud postupoval správně, jestliže stěžovateli osvobození od placení soudního poplatku nepřiznal. Uvedl přitom, že stěžovatel nereagoval na výzvu soudu k zaslání vyplněného a potvrzeného prohlášení o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech; připojil-li stěžovatel toto prohlášení k odvolání, dospěl odvolací soud k závěru, že věrohodně neprokázal svá uváděná tvrzení; nutnost nechat si předkládané údaje potvrdit vyplývala z upozornění, uvedeném na formuláři předmětného prohlášení.

Podle názoru stěžovatele Městský soud v Praze přezkoumal pouze formální stránku odvoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně a vůbec se nezabýval zhodnocením toho, zda na straně stěžovatele jsou pro osvobození od soudního poplatku důvody dány či nikoli. Soud prý vůbec nepřihlédl k tomu, že pokud stěžovatel nemá zaměstnání a žádné příjmy, nemůže si nechat "od své organizace" vyplnit potvrzení o zaměstnání, případně u pošty o výši důchodu. Obecné soudy prý vyložily ust. § 138 o.s.ř. příliš restriktivně, jestliže poměry stěžovatele zjišťovaly pouze z prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech; nepřihlédly tak podle něj ke smyslu tohoto ustanovení v širším kontextu. Stěžovatel je toho názoru, že soudy nevyvinuly žádné úsilí ke zjištění jeho poměrů, ani jej dostatečně nepoučily a tak mu fakticky znemožnily, aby se domohl svého práva.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zjistil z napadených rozhodnutí, jakož i z příslušného spisového materiálu (spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 12 C 1/2002), že stěžovatel požádal o osvobození od soudního poplatku, jelikož je prý zcela nemajetný, nemá práci, auto, žádný důchod, má pouze dluhy a je odkázaný na podporu svých dětí. Soud prvního stupně mu tedy zaslal tiskopis "Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech" s poučením, aby tento dokument, řádně vyplněný a potvrzený, soudu vrátil ve stanovené lhůtě 20 dnů. Stěžovatel zásilku převzal, ale jelikož na ni nijak nereagoval, soud mu osvobození od soudních poplatků nepřiznal. V odvolání proti tomuto rozhodnutí sice stěžovatel uvedl, že si není vědom faktu, že by vůbec někdy převzal předmětné soudní "prohlášení", leč ze spisu vyplývá, že tento tiskopis převzal dne 26. 10. 2001. Stěžovatel dále soudu sdělil (úřední záznam ze dne 17. 1. 2002, č.l. 13 p.v.), že prý "prohlášení" v příslušné obsílce nebylo a pokud bylo, "tak jeho nepozorností toto prohlášení opomněl soudu zaslat". Přiložil je ke svému odvolání, proškrtl v něm rubriku "příjmy z pracovního ... poměru" a "osobní majetek" a uvedl, že není zaměstnán, protože je prý moc starý a má dluh 55.000 (jako důvod jeho vzniku uvedl: "z něčeho musím být živ"). Odvolací soud při posouzení takto vyplněného "Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech" zdůraznil, že jím nemohlo dojít k věrohodnému prokázání zde uváděných tvrzení. Stěžovatel nesplnil výzvu soudu, aby předložil prohlášení s příslušnými potvrzeními, a proto nelze jinak, než považovat zde uvedené údaje za neprokázané.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů a jejich postupem došlo ve zkoumaném případě k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Stěžovatel byl vyzván k věrohodnému prokázání svých osobních, majetkových a výdělkových poměrů, aby mohla být řádně posouzena důvodnost jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Na tuto výzvu však nejdříve nereagoval vůbec a posléze předložil odvolacímu soudu prohlášení vyplněné zcela nedostatečným způsobem. Návrh tedy byl odůvodněn opožděně, nedostatečně a nevěrohodně. K stěžovatelově námitce, že jelikož "nemá zaměstnání ani příjmy" a nemůže si tak od zaměstnavatele nechat vyplnit potvrzení o zaměstnání, případně u pošty výši důchodu, lze jen uvést, že mohl soudu nabídnout potvrzení či doklady od jiných subjektů (např. od orgánů sociálního zabezpečení, od pracovního úřadu apod.), případně předložit další věrohodné dokumenty, výpovědi či potvrzení, prokazující jeho tvrzení. Ustanovení § 138 občanského soudního řádu nelze přirozeně chápat tak - jak se mylně domnívá stěžovatel - že je úkolem soudů, aby vyvinuly potřebné úsilí k zjištění poměrů účastníka žádajícího o osvobození od soudních poplatků. To je věcí tohoto účastníka řízení. To ostatně plně odpovídá i koncepci platného občanského soudního řádu, z níž plyne, že - v zásadě - je na účastníkovi řízení, aby si svá práva střežil.

Z obecného hlediska je třeba k předmětné problematice dodat, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje. Přiznané osvobození od soudního poplatku navíc může být kdykoliv za řízení, případně i se zpětnou účinností, odejmuto, pokud se prokáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují nebo neodůvodňovaly (srov. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 19, str. 275).

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2003




JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 201/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies