IV. ÚS 83/03

05. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 83/03









Ústavní soud ČR rozhodl dne 5. listopadu 2003 mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. V. F., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.11.2002, čj. 47 Co 227/2002-312, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11.2.2002, čj. 13 C 101/92-287,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5.2.2003, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.11.2002, čj. 47 Co 227/2002-312, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11.2.2002, čj. 13 C 101/92-287. Tvrdil, že obecné soudy napadenými rozsudky porušily jeho základní právo na spravedlivý proces dané čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když neprojednaly stěžovatelovu věc bez zbytečných průtahů a nesprávně právně zhodnotily provedené důkazy. Zároveň měly soudy zasáhnout do stěžovatelova základního práva vlastnit majetek, daného čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ze spisu Okresního soudu v Teplicích, sp.zn. 13 C 101/92, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 24.3.1992 podal stěžovatel podle zákona č. 87/1991 Sb. k tomuto soudu žalobu na uzavření dohody o vydání stavební parcely č. 184 o výměře 260 m2 s rodinným domkem čp. 73 a parcely č. 405/18 o výměře 257 m2 v kat. území Bžany (dále jen "předmětné nemovitosti") proti žalované I. R. Předmětné nemovitosti byly údajně protiprávně znárodněny, a měly proto přejít do vlastnictví žalované způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 písmeno k) cit. zákona. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 2.4.1997, čj. 13 C 101/92-52, žalobu zamítl. Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11.7.1997, čj. 12 Co 323/97-94, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 20.10.1998, čj. 13 C 101/92-101, žalobu znovu zamítl. Na základě opětovného odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2.4.1999, čj. 12 Co 38/99-122, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatel napadl tento rozsudek dovoláním, na jehož základě Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky obou obecných soudů a věc vrátil Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení. Po dalším řízení Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 11.2.2002, čj. 13 C 101/92-287, žalobu znovu zamítl.
Po opětném odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14.11.2002, čj. 47 Co 227/2002-312, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Vycházel přitom ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně a své rozhodnutí odůvodnil především tím, že předmětem sporu je nárok žalobce na vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. Soudy řešily zejména otázku, zda žalobce je osobou oprávněnou a žalovaná osobou povinnou ve smyslu cit. zákona. Okresní soud zjistil, že původními vlastníky předmětných nemovitostí byli rodiče stěžovatele V. a G. S. Jejich majetek byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo v roce 1950 vloženo do katastru nemovitostí pro Československý stát - Místní národní výbor Bžany, který je kupní smlouvou ze dne 24.1.1961 prodal manželům F. a A. Z.. Po smrti Františka Z. se výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí stala A. Z., která je kupní smlouvou ze dne 18.9.1987 prodala žalované I. R.. Stěžovatel tvrdil, že manželé Z. předmětné nemovitosti získali protiprávním zvýhodněním, protože dohodnutá kupní cena neodpovídala ceně skutečné a dále, že mezi žalovanou a Annou Z. byl blízký vztah. Dále uvedl, že kupní smlouva byla neurčitá, neboť v ní nebyly uvedeny některé vedlejší stavby, které se rovněž převáděly a u domu se místo správného č.p. 73 uvádí nesprávné č.p. 734. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ve věci nebylo prokázáno, že by žalovaná byla ve vztahu k Anně Z. osobou blízkou ve smyslu ust. § 116 obč. zákoníku a že by kupní cena znamenala pro žalovanou protiprávní zvýhodnění. Lze souhlasit s tím, že v kupní smlouvě je nesprávně uvedeno číslo domu čp. 734. Mezi prodávající a kupující však nebylo nikdy pochybností o tom, co bylo předmětem prodeje; takové pochybnosti neměl ani stěžovatel, když uplatnil nárok na vydání předmětných nemovitostí. Navíc je třeba vzít v úvahu, že žalovaná je držitelem nemovitostí od roku 1987 a její právní předchůdci drželi nemovitost od roku 1961. Žalovaná při odvolacím jednání uvedla, že i kdyby byly určité pochybnosti, které by svědčily ve prospěch nároku žalobce, získala vlastnictví k předmětným nemovitostem vydržením.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.11.2002, čj. 47 Co 227/2002-312, napadl stěžovatel včas ústavní stížností. V ní namítal, že obecné soudy nesprávně posoudily skutkový stav, když nevzaly v úvahu, že stěžovatel získal předmětné nemovitosti do svého výlučného vlastnictví postupní smlouvou uzavřenou dne 11.7.1946. Vlastnictví bylo také zapsáno do pozemkové knihy. Teprve dne 22.12.1948 byl pod č. 17180/675-46 ONV v Teplicích vydán dodatečný konfiskační výměr a dne 9.10.1950 prohlášení Krajského národního výboru v Ústí nad Labem č. U III 17/1950 o převodu konfiskovaného nemovitého majetku, označeného jako majetek V. a G. S. (rodičů stěžovatele). Současně Krajský národní výbor v Ústí nad Labem prohlásil uvedenou postupní smlouvu za neuznanou či zákonu odporující. Teprve na podkladě tohoto prohlášení bylo do pozemkové knihy vloženo vlastnické právo pro čs. stát. Ke konfiskaci proto došlo v době rozhodné podle zákona č. 87/1991 Sb. a dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. V řízení před soudy však bylo podle stěžovatele prokázáno, že rodiče stěžovatele i on sám se vždy hlásili k české národnosti. V roce 1947 bylo stěžovateli i jeho otci vydáno potvrzení o československém státním občanství a české národnosti. Je tedy zřejmé, že konfiskace proběhla v rozporu s dekretem č. 108/1945 Sb., který se na ně nemohl vztahovat. V této souvislosti poukázal stěžovatel na některá rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp.zn. III. ÚS 39/95, sp.zn. II. ÚS 22/94).
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění vypořádal.
Ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v Teplicích se dostatečně pečlivě zabýval otázkou oprávněnosti konfiskace majetku stěžovatelových rodičů. V tomto směru zkoumal především řadu listinných důkazů, z nichž vyvodil odpovídající právní závěry.
Oba obecné soudy posuzovaly otázku platnosti postupní smlouvy ze dne 11.7.1946, přičemž dovodily, že tato smlouva byla od počátku pro rozpor s ustanovením dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 neplatná. Proto také KNV v Ústí nad Labem neuznal převod vlastnictví k předmětným nemovitostem a rozhodnutím ze dne 9.10.1950 čj. U III-17/50 vložil vlastnické právo pro Československý stát. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které Odbor finanční-odd. majetkové rady KNV v Ústí nad Labem dne 12.6.1959 odmítl.
V této souvislosti je třeba připomenout, že ke konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb. došlo s okamžitou platností a bez náhrady, takže právním důvodem konfiskace je samotný dekret, nikoliv až následná správní rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 317/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, Praha, 1998, str. 425). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že právním důvodem konfiskace je samotný dekret, přičemž však je nutno zkoumat, zda v rozhodném období nedošlo k jeho zneužití. Ze spisového materiálu však vyplývá, že konfiskace proběhla v souladu s tehdy platnými předpisy, když předmětné nemovitosti přešly na stát účinností dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., tedy dnem 30.10.1945. Závěry obecných soudů, které z toho vycházely, jsou tedy v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.11.2002, čj. 47 Co 227/2002-312, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2003


JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 83/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies