I. ÚS 78/02

05. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

I. ÚS 78/02



Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti I. V., zastoupeného JUDr. Z. J., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2001, č. j. 38 Co 708/99-59, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.



Odůvodnění:

Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2001, č. j. 38 Co 708/99-59, jímž byl částečně potvrzen a částečně změněn rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), ze dne 8. 6. 1999, č. j. 40 Nc 35/99-21. Tímto rozsudkem městský soud, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 6. 2. 2001, č. j. 40 Nc 35/99-35, výrokem ad. I. svěřil nezletilého J. V. do výchovy matky a otci stanovil povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 2 000,- Kč měsíčně, k rukám matky vždy do 10. dne v měsíci předem, počínaje dnem 1. 6. 1999. Výrokem ad. II. byla provedena úprava výkonu rodičovské odpovědnosti pro dobu po rozvodu tak, že nezl. J. byl svěřen do výchovy matky a otci byla uložena stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 2 000,- Kč měsíčně, k rukám matky vždy do 10. dne v měsíci předem.

K odvolání otce, Krajský soud v Brně (dále též "odvolací soud"), rozsudek městského soudu ve výroku o svěření nezletilého J.pro dobu po rozvodu do výchovy matky potvrdil, výrok o výživném změnil tak, že uložil otci povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 4 000,- Kč měsíčně k rukám matky počínaje právní mocí výroku o rozvodu manželství. Ve výroku I. rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil, v tomto rozsahu, k dalšímu řízení.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že citovanými rozsudky soudů obou stupňů byla porušena Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to v čl. 11, který zakotvuje nedotknutelnost vlastnického práva, dále čl. 32, podle něhož péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, a konečně i čl. 36, podle něhož má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Podle názoru stěžovatele soudy obou stupňů při posuzování majetkových poměrů stěžovatele pochybily, protože v rozporu s údaji v peněžním deníku, ve vztahu k osobním vkladům a osobní spotřebě stěžovatele, vzaly za prokázané, že příjem stěžovatele je vyšší než vykazuje jako osobní spotřebu. Tuto osobní spotřebu neporovnaly s osobními vklady, neprovedly žádné důkazy, které by prokázaly tvrzení stěžovatele, že částku uvedenou jako osobní spotřeba skutečně vlastní. V návaznosti na to pak byl nezletilý syn stěžovatele stanoveným výživným zvýhodněn na úkor samotného stěžovatele, který je osobou invalidní, pohybující se pomocí invalidního vozíku, a neobejde se bez péče třetí osoby. Akceptováním závěrů obou soudů o výši výživného by se ocitl v situaci, kdy by vynakládal na výživu svého syna téměř celý svůj invalidní důchod a nezůstaly by mu žádné prostředky k obživě. Dále bylo zasaženo i do jeho vlastnického práva, neboť vklady do jeho podnikání pocházely z cizích zdrojů, dodnes nejsou uhrazeny. Stěžovateli hrozí, že přiznáním částek osobní spotřeby jako jeho zisku se ocitne v situaci, kdy nebude mít kde bydlet a nebude ani schopen podnikat, neboť nebude mít z čeho vracet zapůjčené finanční prostředky.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Městský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že nebylo porušeno žádné z tvrzených základních práv stěžovatele. Soud rozhodoval o vyživovací povinnosti otce k nezletilému na základě zjištěných majetkových poměrů a výdělkových možností, nedošlo tedy ke zneužití vlastnictví otce. Stejně tak nedošlo ani k porušení čl. 32 Listiny, neboť do práv žádného z rodičů nebylo nezákonným způsobem zasaženo, soud rozhodoval s ohledem na zájem dítěte v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině. Vzhledem k tomu, že soud po celé řízení jednal a rozhodoval nestranně a nezávisle, nedošlo k porušení čl. 36 Listiny. V ostatním soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a k námitkám stěžovatele v ústavní stížnosti uvedl, že vycházel z dokladů navržených stěžovatelem, z nichž jednoznačně vyplynulo, jakou částku čerpal pro svoji osobní spotřebu. Skutečnost, že uvedenou částku údajně použil na vrácení prostředků, použitých dříve jako vklad do podnikání z jakýchsi blíže neurčených cizích zdrojů, jednak ničím neprokázal, jednak tato skutečnost nemůže mít na stanovení výživného vliv, neboť výživné je pohledávkou mající přednost před pohledávkami jinými. Rovněž přihlédl k tomu, že stěžovatel je vlastníkem bytu a nebytových prostor značné hodnoty, což rovněž svědčí o jeho celkových majetkových poměrech, k nimž odvolací soud při svém rozhodování rovněž přihlížel. Závěrem odvolací soud poukázal na to, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů, a takto se snaží postavit Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Podle názoru odvolacího soudu stížností napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 40 P 41/2002, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 1999, č. j. 40 Nc 35/99-21, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 6. 2. 2001, č. j. 40 Nc 35/99-35, byl výrokem ad. I. nezletilý J. V. svěřen do výchovy matky, a otci stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 2 000,- Kč měsíčně k rukám matky vždy do 10. dne v měsíci předem, počínaje dnem 1. 6. 1999. Výrokem ad. II. byla provedena úprava výkonu rodičovské odpovědnosti pro dobu po rozvodu tak, že nezl. J. byl svěřen do výchovy matky, a otci byla uložena stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 2 000,- Kč měsíčně k rukám matky, vždy do 10. dne v měsíci předem. Na základě provedeného dokazování dospěl městský soud k závěru, že rodiče nejsou schopni se dohodnout na výchově a finančním zajištění nezletilého syna již za trvání manželství, proto provedl úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilému i pro dobu před rozvodem manželství podle § 50 odst. 1 zákona o rodině. Vzhledem k tomu, že matka veškerou péči o nezletilého velmi dobře zajišťuje, stěžovatel sám souhlasil, aby nezletilý byl pro dobu po rozvodu svěřen do její výchovy. Otci stanovil výživné, které odpovídá jeho finančním možnostem a hlediskům uvedeným v § 85 odst. 2,3 a § 96 odst. 1 zákona o rodině, přičemž vycházel ze zjištění, že otec pobírá plný invalidní důchod a má stabilní příjmy ze samostatné výdělečné činnosti. Matka je odkázána na nízký příjem z pracovního poměru, který vykonává na 6 hodinový pracovní úvazek, nezletilý má potřeby úměrné jeho věku, zvýšené výdaje má matka v souvislosti s jeho zájmovou činností.


K odvolání otce Krajský soud v Brně (dále též "odvolací soud"), rozsudek městského soudu ve výroku o svěření nezletilého J. pro dobu po rozvodu do výchovy matky potvrdil, výrok o výživném změnil tak, že uložil otci povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 4 000,- Kč měsíčně k rukám matky, počínaje právní mocí výroku o rozvodu manželství. Ve výroku I. rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil, v tomto rozsahu, k dalšímu řízení. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že považuje za správné rozhodnutí soudu prvního stupně o svěření nezletilého do výchovy matky. Ohledně výše výživného vzal odvolací soud v úvahu veškerá hlediska stanovená v § 85 odst. 2, 3 a § 96 odst. 1, 2 zákona o rodině. V současné situaci je matka dlouhodobě bez zaměstnání, pobírá dávky sociální péče a je vedena jako uchazečka o zaměstnání. Otec je v invalidním důchodu a má příjem z podnikatelské činnosti, ohledně níž uváděl, že není zisková. Odvolací soud měl k dispozici kromě daňového přiznání z roku 2000 i peněžní deník z téhož období, z něhož plyne, že pro osobní spotřebu měl otec vykázánu částku 493 210,- Kč, což v přepočtu na jeden kalendářní měsíc činí 41 100,- Kč. Proto, pro účely stanovení výše výživného, vzal v úvahu i tento příjem, a nikoliv pouze výši invalidního důchodu a příspěvku pro bezmocnost, jak se otec domáhal. Ačkoliv odvolací soud si je vědom, že otec je plně invalidní člověk a je odkázán na pomoc druhých osob, což zvyšuje jeho životní náklady, je objektivně v jeho současných výdělkových možnostech a schopnostech přispívat na výživu nezletilého vyšší částkou, než stanovil soud prvního stupně. Příjmu, převyšujícímu 40 000,- Kč měsíčně, s přihlédnutím k invaliditě otce odpovídá částka 4 000,- Kč měsíčně. Jako důvod pro zrušení výroku ad. I. rozsudku městského soudu odvolací soud uvedl, že městský soud, pro řízení pro dobu před rozvodem manželství, neustanovil nezletilému opatrovníka podle § 37 odst. 2 zákona o rodině. Nebyly tedy splněny podmínky řízení podle ustanovení § 103 a 104 OSŘ, neboť nezletilé dítě nebylo pro toto řízení řádně zastoupeno.

Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že postupem soudů obou stupňů došlo k porušení jeho vlastnického práva, jeho rodičovských práv, a konečně i jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel byl údajně omezen na svých právech zejména ve vztahu ke svému majetku tím, že jeho nezletilý syn byl stanoveným výživným zvýhodněn na úkor samotného stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry obecných soudů a předestírá Ústavnímu soudu svoje vlastní hodnocení a závěry daného skutkového stavu. Takto pojatá ústavní stížnost staví ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a to s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle tohoto článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost k ústavní stížnosti.

Úkolem Ústavního soudu není zabývat se přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. Může tak činit pouze za situace, kdy postupem soudu byla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele. K tomu dochází zejména tehdy, jestliže právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě i tehdy, když jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Ústavní soud má tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních normách. Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že soudní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly celou řadu důkazů, jimiž správně zjistily skutečný stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Nedošlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny .

K dalším námitkám stěžovatele je nutno uvést, že pokud soudy rozhodovaly o výchově a výživě nezletilého syna stěžovatele, činily tak na základě zákona o rodině proto, že rodiče nezletilého se nemohli o výkonu svých rodičovských práv a povinností dohodnout, a muselo nastoupit rozhodnutí soudu. Takovým postupem nemohlo dojít k porušení rodičovských práv stěžovatele podle čl. 32 Listiny, neboť soudy rozhodovaly pouze v zájmu nezletilého dítěte. Stejně tak v návaznosti na to nebyl porušen čl. 11 odst. 3 Listiny, neboť se nemohlo jednat o zneužití vlastnického práva stěžovatele v případě, kdy soud rozhodoval o příspěvku stěžovatele jako otce na výživu vlastního syna. Zde je třeba poznamenat, že rodiče mají nejen právo, ale i povinnost se o své děti starat a poskytovat jim prostředky k zajištění jejich výživy. Teprve rodiče, kteří tuto povinnost nemohou plnit, mají právo na pomoc státu. V přezkoumávané věci tedy Ústavní soud nezjistil nic, co by tento případ posouvalo do ústavně - právní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítl, jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2003


JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 78/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies