III. ÚS 136/03

06. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 136/03


Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Pavla Varvařovského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. T. Š., advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1092/2002, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2002, sp. zn. 5 To 328/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1092/2002, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2002, sp. zn. 5 To 328/2002, když tvrdil, že v řízení před těmito obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), případně právo na obhajobu dle čl. 40 Listiny, a to tím, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi provedenými důkazy a všemi navrženými důkazními návrhy, a dále, že obecné soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako trestný čin, čímž měl být porušen čl. 39 Listiny, a že postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny.

Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, který si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným usnesením krajského soudu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 6. 2002, čj.
9 T 167/2001-352, kterým byl stěžovatel odsouzen, pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a pomoc k trestnému činu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 10 odst. 1 písm. c), § 148 odst. 1 trestního zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let, a dále k trestu zákazu činnosti - výkonu služby u celních orgánů na dobu 5 let. Uvedených trestných činů se měl dopustit tím, že dne 15. 11. 1999 ve 12.36 hod. a 12.39 hod. na hraničním přechodu z České republiky do Polské republiky v Chotěbuzi jako celní inspektor Celního úřadu Český Těšín na tranzitním dokladu - na tranzitních celních prohlášeních (TCP) nepravdivě potvrzoval otiskem přiděleného služebního razítka a svým podpisem ukončení tranzitu zboží přes Českou republiku a jeho následný vývoz z České republiky, tento fiktivní vývoz zaevidoval pod čísly
TCP 40424129-40177-7 a 40424129-40178-9 a takto jednal přesto, že zboží nebylo na hraničním přechodu předloženo, čímž porušil § 142 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, odst. 201 přílohy č. 16 vyhlášky č. 135/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona, a odst. 176 služebního předpisu SPČ 149, přičemž tímto fiktivním potvrzením vývozu umožnil dosud nezjištěným osobám vyhnout se platbě dovozního cla a daně z přidané hodnoty ve výši 237.297,- Kč ke škodě České republiky, zastoupené Celním úřadem Český Těšín.

Okresní soud vycházel přitom z toho, že z citovaných předpisů plyne, že stěžovatel byl oprávněn odbavit vozidlo, k němuž se vztahovala předmětná tranzitní prohlášení, pouze za předpokladu, že zboží bylo na hraniční přechod dopraveno s příslušnými, řádně vyplněnými doklady. Předtím měl povinnost fyzicky zkontrolovat každé zboží a vozidlo, včetně poznávací značky, a i když se praxe od požadavků zákona odlišovala, s ohledem na faktické možnosti, v posuzovaném případě k tomu nedošlo, přestože v tranzitním celním prohlášení existovaly zjevné rozpory (uveden jiný celní úřad určení), v případě kterých, jak sám stěžovatel připustil, měl takovou kontrolu provést. To ovšem nemohl, protože vozidla, která zboží měla převážet, se nacházela na jiném místě, přičemž se jednalo o vozidla pro kontejnerovou přepravu. Stěžovatel ani nepožádal deklaranta o ústní vysvětlení zjištěných nesrovnalostí. Dle okresního soudu si stěžovatel musel být vědom možnosti, že vozidlo uvedené v celním prohlášení se vůbec na celním přechodu nenachází, popř. neobsahuje předmětné zboží.

Odvolací soud k odvolání stěžovatele uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že se žádné z vozidel na celním přechodu nemohlo nacházet, stěžovateli nemohl být k celnímu prohlášení přiložen kontrolní list, který vystavuje Policie ČR ke každému vozidlu a který se vždy k celnímu prohlášení přikládá. Z toho pak dovodil, že stěžovatel si musel být zcela nepochybně vědom skutečnosti, že vozidla se na celním přechodu nenacházejí, a přesto tranzitní celní prohlášení potvrdil. Dále uvedl, že se nemohlo jednat o náhodu, neboť takto bylo postupováno ve stejný den na stejném přechodu u stejné firmy a stejného zboží (textil, obuv) dalšími čtyřmi celníky. Pokud stěžovatel namítal, že žádný předpis mu neukládá povinnost kontrolovat zboží, dle názoru soudu v daném případě povinnost kontroly měl tehdy, jestliže zjistil nesrovnalosti v celním prohlášení, přičemž v posuzovaném případě tyto nesrovnalosti existovaly. K tomu poznamenal, že povinnosti stěžovatele vyplývají i z jiných zákonů, jako je zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Podstatou dané věci dle odvolacího soudu zůstalo, že stěžovatel potvrdil tranzitní celní prohlášení otiskem služebního razítka, aniž by měl k nim doloženy kontrolní listy, a musel si tak být vědom skutečnosti, že vozidla, na nichž má být zboží převáženo, se na hraničním přechodu nenacházela. Dále celní prohlášení vykazovala nesrovnalosti a tyto nesrovnalosti kontrolou neověřil a ani se deklaranta nedotázal, proč je zboží převáženo přes jiný hraniční přechod, než byl na celních prohlášeních vyznačen. Vzhledem k tomu dle odvolacího soudu je rozhodnutí soudu prvého stupně o vině správné, správné je rovněž rozhodnutí o trestu stěžovatele.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který je však podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl s tím, že nebylo podáno z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu. I když stěžovatel namítal nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, svou dovolací námitkou, že neměl povinnost vozidla fyzicky kontrolovat, zpochybňuje nikoli právní posouzení skutku, ale skutková zjištění soudu, a to, že stěžovatel "nepravdivě potvrzoval ... ukončení tranzitu zboží přes Českou republiku a jeho následný vývoz ..., přestože zboží nebylo na hraničním přechodu předloženo ...". Tato skutková zjištění dle dovolacího soudu vycházejí z dalších okolností skutkové povahy tak, jak byly soudy obou stupňů zjištěny, tj. že stěžovatel neprovedl kontrolu předmětného vozidla a zboží, a to ani za situace, kdy v celním prohlášení existovaly zjevné nesrovnalosti, ač byl povinen takovouto kontrolu provést, přičemž si byl vědom skutečnosti, že se vozidlo - uvedené v celním prohlášení jako vozidlo skutečně převážející předmětné zboží - na celním přechodu vůbec nenachází, popř. dané zboží vůbec neobsahuje. Tato skutková zjištění se stala podkladem pro právní posouzení skutku, včetně naplnění subjektivní stránky daných trestných činů. Subjektivní stránka, tj. úmysl obviněného, vychází ze skutkového zjištění, že ač si byl vědom skutečnosti, že se daná vozidla, resp. zboží na celním přechodu nenacházejí, přesto nepravdivě - a tedy úmyslně potvrdil ukončení jeho tranzitu přes ČR. Samotná okolnost, zda obviněný měl či neměl povinnost vozidla a zboží kontrolovat, je pak při zjištění, že věděl, že vozidla a zboží se na celním přechodu nenacházejí, okolností nepodstatnou. Obviněný tedy dle Nejvyššího soudu ČR v dovolání nenamítá, že skutek a další skutkové okolnosti tak, jak byly zjištěny soudem prvého, příp. druhého stupně, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty předmětných trestných činů, ale domáhá se přehodnocení těchto skutkových zjištění (a to v tom smyslu, že žádnou povinnost ke kontrole vozidel, resp. zboží neměl, nevěděl tedy ani, že se tato vozidla, resp. zboží na celním přechodu nenacházejí, a pokud by soudy dospěly k tomuto skutkovému závěru, musely by dospět k právnímu závěru, že se daných trestných činů nedopustil).

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy založily výrok o jeho vině na sdělení Celního úřadu v Cieszynie, z něhož mělo vyplynout, že zboží bylo dopraveno na jiný celní úřad, že vozidla v TCP (PHA 89-89, PHA 01-01, PHP 22-24 a PHA 02-70) nebyla vedena v evidenci ze dne 15. 11. 1999 na polské straně, dále na sdělení autodopravce vozidel, z něhož mělo vyplynout, že uvedená vozidla se nacházela na území ČR a že jde o vozidla určená pro kontejnerovou dopravu, jakož i na svědeckých výpovědích popisujících postup celníků při odbavování vozidel; přitom dospěly k závěru, že (stěžovatel) byl oprávněn odbavit vozidlo, k němuž se vztahovalo tranzitní celní prohlášení, pouze po fyzické kontrole zboží a vozidla, neboť z tranzitního celního prohlášení musel zjistit nesrovnalosti, a tudíž povinnost úplné kontroly měl. Proti tomu stěžovatel namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s důkazy svědčícími v jeho prospěch, především se stanoviskem pracovníků hraničního přechodu Chotěbuz, ačkoliv tento důkaz byl u hlavního líčení proveden. Obsahem tohoto stanoviska byla dle stěžovatele skutečnost, že kontrolní lístky byly příslušníky policie vydávány často i bez toho, že by si příslušník policie ověřil, zda se vozidlo nachází v celním prostoru, že byly zaznamenány případy, kdy se v polské evidenci zásilka nezaznamenala, přestože byla českými celními orgány projednána, a že docházelo k vrácení zásilek polskými celníky, aniž by se o této skutečnosti dozvěděli celníci čeští. Soud prvého stupně se v rozsudku nevypořádal ani s tím, proč nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů, který přednesl při hlavním líčení dne 20. 6. 2002. Tímto návrhem se stěžovatel domáhal opětovného vyslechnutí svědka Ing. Jiřího G., který měl jako svědek v jiné trestní věci (obv. Č.) vypovědět, že celník není povinen kontrolovat SPZ vozidla a tuto skutečnost neuvedl při podávání svědecké výpovědi v trestní věci stěžovatele, jakož i svědka A., zástupce ukrajinské společnosti U. Kyjev, jež měla odebírat převážené zboží. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, dle které jsou obecné soudy v odůvodnění svého rozhodnutí povinny zdůvodnit, proč provedení navrženého důkazu odmítly. Dále stěžovatel poukazuje na to, že z příslušných právních předpisů, v tehdy platném znění, neplynula povinnost celníka fyzicky kontrolovat každé vozidlo, jeho povinností bylo zkontrolovat, zda předložené tranzitní doklady mají všechny předepsané náležitosti. Rovněž žádný předpis nestanovoval, že vozidlo má přijet toliko k celnímu úřadu určení, tedy že není možné odbavení u jiného celního úřadu. Deklarant dle stěžovatele musel nejprve "projít" Policií ČR a policejními orgány polskými, což bylo kontrolováno prostřednictvím tzv. kontrolního lístku. Úkolem příslušného celníka bylo zkontrolovat předložené doklady, nebylo však jeho povinností provést fyzickou kontrolu vozidla, především jeho SPZ a zda je vozidlo zajištěno celní uzávěrou, nebo sledovat, zda se vozidlo a kontrolní lístek dostanou k polským celním orgánům a tento lístek jimi bude zaevidován. Stěžovatel v této souvislosti polemizuje s názorem krajského soudu, dle kterého (stěžovatel) musel zjistit nesrovnalosti, neboť mu nemohl být předložen kontrolní lístek (tato skutečnost však nebyla blíže rozvedena), a při zjištění nesrovnalostí povinnost kontroly měl. Dle názoru stěžovatele obecné soudy zřejmě skutečnost neexistence, a tedy nepředložení kontrolního lístku, vyvodily z toho, že kontrolní lístky nebyly nalezeny v evidenci na polské straně a že se na polské straně dle jejich evidence nenacházela předmětná vozidla. Dále stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud neuvěřil jeho tvrzení, že provedl částečnou vnitřní kontrolu vozidla, při které bylo kontrolováno zboží a nikoli SPZ vozidla; dle stěžovatele celní předpisy nevylučovaly, aby se zboží nacházelo na jiném vozidle, a nebyla těmito vyloučena ani částečná kontrola v podobě kontroly zboží bez kontroly vozidla. Závěrem stěžovatel shrnuje, že pokud neměl povinnost provést fyzickou kontrolu každého vozidla, pak nelze kvalifikovat jeho jednání jako trestné činy shora uvedené. Dále je dle něj v rozporu se zásadou presumpce neviny, pokud obecné soudy na základě následné neexistence kontrolních lístků dovodily, že tyto nebyly při kontrole předloženy. S ohledem na to, že napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručená práva, jak jsou uvedena shora, stěžovatel navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR k ústavní stížnosti. Prvně jmenovaný soud vyjádřil svůj nesouhlas s názorem stěžovatele. Přitom vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel byl v řízení zastoupen obhájcem, vyloučil, že by mohlo být porušeno jeho právo na obhajobu, a dále upozornil, že věc stěžovatele byla před soudy řádně projednána a ústavní stížnost je vyjádřením jeho nesouhlasu s rozhodnutím soudu. Uvedený soud dále uvedl, že stěžovatel si musí být vědom toho, že jeho trestní stíhání vzešlo z kontrolní činnosti celních orgánů, které prověřovaly fingované vývozy zboží z ČR firmou vietnamského majitele. Dne 15. 11. 1999 na stejné směně, na níž sloužil stěžovatel, se obdobného jednání dopustili další čtyři celníci, kteří již byli pravomocně odsouzeni, a v souvislosti s uvedenou firmou byli stíháni i celníci z jiných obvodů. K námitkám stěžovatele soud uvedl, že z celního zákona nevyplývá povinnost fyzicky kontrolovat každé vozidlo, avšak při své práci se musel řídit např. § 16 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel dle zmíněného účastníka řízení dobře věděl, že vozidlo, jehož průvozní doklady potvrzoval, se na hraničním přechodu nemůže nacházet, protože mu nebyl předložen "kontrolní list", který vždy vyhotovovaly policejní orgány při příjezdu vozidla na hraniční přechod a který se týkal osoby řidiče a vozidla. Později bylo zjištěno, že u vozidel, která měla zboží převážet, se jednalo o takové typy, které nebyly schopny deklarovaný náklad vozit. Navrhuje proto předmětnou stížnost jako nedůvodnou odmítnout. Nejvyšší soud poukázal na to, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, když jeho námitky napadaly správnost skutkových zjištění, a tak nenaplnily uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. K tomu uvedený účastník uvedl, že stěžovatel tytéž skutkové námitky opětovně uplatňuje v ústavní stížnosti, když obecným soudům vytýká, že se nevypořádaly se všemi provedenými důkazy a nesprávně tak dospěly ke skutkovému závěru o jeho povinnosti provést fyzickou kontrolu vozidel. Námitka nesprávného posouzení jeho jednání je tedy založena na změně skutkových zjištění, a tak navrhuje ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, případně zcela zamítnout.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Podstatou ústavní stížnosti je především polemika stěžovatele se skutkovými a v návaznosti na to i právními závěry obecných soudů, zejména pokud jde o jeho povinnosti jakožto celníka provést fyzickou kontrolu zboží, resp. vozidla, jakož i ohledně konstatovaného neprovedení fyzické kontroly zboží stěžovatelem. V prvé řadě je však třeba poukázat na to, že Ústavní soud, jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).

Pokud konkrétně jde o otázku skutkových závěrů, tedy o hodnocení důkazů příslušnými soudy, Ústavní soud opakovaně judikoval, že mu v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny, by mohlo dojít až v případě, že by skutkové a následně právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, č. 34, Praha 1995). To však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Především je třeba poukázat na to, že stěžovatel byl odsouzen (mimo jiné) pro trestný čin podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, kdy pod pojmem "vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu" je třeba rozumět porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané; skutková podstata tohoto trestného činu je naplněna úmyslným aktivním jednáním pachatele v rozporu se zákonem (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon, komentář, C. H. BECK, 5. vydání, 2003, str. 914). Jak vyplývá z rozhodnutí obecných soudů, stěžovatel byl shledán vinným tím, že vědomě nepravdivě potvrdil ukončení tranzitu zboží, což ve svém důsledku nutně představuje porušení právních předpisů, které jsou citovány ve výroku rozsudku soudu prvého stupně. Je proto třeba se plně ztotožnit s názorem dovolacího soudu, že to, zda stěžovatel měl či neměl povinnost vozidla a zboží kontrolovat, je okolností nepodstatnou [zásadní by toto ovšem bylo v případě, že by jednání stěžovatele bylo posuzováno podle § 158 odst. 1 písm. c) trestního zákona, kde je rozhodující, zda veřejný činitel opomene splnit povinnost uloženou mu právním předpisem nebo povinnost vyplývající z jeho pracovní nebo funkční náplně].

Své skutkové závěry opřely obecné soudy především o to, že vozidla přepravující předmětné zboží, uvedená v tranzitních celních prohlášeních, se nemohla na hraničním přechodu nacházet, neboť v rozhodné době byla na jiném místě a pro daný typ přepravy ani nebyla vhodná (např. sdělení autodopravce č. l. 177 a násl. soudního spisu), že nebyl nalezen u polských celních orgánů žádný z tzv. kontrolních lístků s uvedenou SPZ vozidla, jež byly vydávány Policií ČR a přikládány k celním prohlášením, příp. ani údaje o předmětném zboží (č. l. 36, 217 a násl., 326, 327 soudního spisu); odvolací soud pak přihlédl i k okolnosti, že stejné případy se staly ve stejný den u dalších čtyř celníků, což svědčí dle něho nikoliv o náhodě, ale o předem připravené akci. Obecné soudy dle všeho také zohlednily i to, že kdyby býval stěžovatel kontrolu zboží skutečně vykonal, ztěží by nesrovnalosti v příslušných celních dokladech (odlišná vozidla) zůstaly za normálních okolností bez příslušné odezvy; jak totiž stěžovatel sám uvedl, v případě nesrovnalostí v dokladech celník vykonával fyzickou kontrolu zboží, a pokud ji tedy vykonával, jevilo by se vcelku logické, že by současně zkontroloval i SPZ vozidla (svědkyně L. L. u hlavního líčení hovořila dokonce o "základním pravidlu" - viz č. l. 297 soudního spisu).

Uvedené důkazy jsou důkazy nepřímými a zvláště u těchto je třeba zkoumat, zda ve svém souhrnu (spolu s dalšími zjištěnými skutečnostmi) tvoří ucelený řetězec, avšak takovéto posouzení, jak bylo uvedeno výše, přísluší soudům obecným; Ústavní soud by mohl zasáhnout jen v případě, že provedené důkazy takovýto ucelený řetězec evidentně netvoří (např. že zcela chybí některý z jeho článků) nebo tvořit nemohou (např. že některé zjevně svědčí o opaku), tedy kdy nastává výše zmíněný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry obecných soudů. Tato situace však dle názoru Ústavního soudu nenastala, neboť provedené důkazy správnost skutkových závěrů obecných soudů nevylučují, naopak těmto plně nasvědčují, přičemž jejich argumentace v odůvodnění shora citovaných rozhodnutí (jako celku) je v zásadě srozumitelná a bez zjevných logických vad. Za daného stavu nelze obecným soudům vytýkat, že se nepřiklonily k verzi stěžovatele, když neuvěřily jeho tvrzení, že předmětné zboží částečně zkontroloval, a tedy že se na hraničním přechodu nacházelo, protože sice, jak plyne z provedených důkazů, např. Policie ČR mohla pochybit a neuvést správnou SPZ vozidla, mohlo dojít i k nezjištěnému vrácení dopravních prostředků, event. k pochybení polských celních orgánů, příp. k vrácení zásilky těmito, avšak i Ústavnímu soudu se jeví takováto souhra více okolností v obou případech stěžovatele, příp. ve všech později šetřených případech, jako nepříliš pravděpodobná.

Námitka stěžovatele, že neměl povinnost fyzické kontroly vozidla a zboží, se vzhledem k výše uvedenému stává bezpředmětnou, a tak by bylo zcela nadbytečné v dané otázce odstraňovat případné rozpory mezi výpovědí svědka Ing. J. G. a výpověďmi jiných svědků, resp. jeho výpovědí v jiném trestním řízení. Odvolací soud se touto problematikou na základě podaného odvolání zabýval a z jeho rozhodnutí lze dovozovat, proč toto není pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele rozhodující, což bylo blíže rozvedeno soudem dovolacím. Pokud stěžovatel namítal, že se soudy nevypořádaly se stanoviskem pracovníků hraničního přechodu Chotěbuz, jakož i s návrhem na výslech svědka A., zástupce ukrajinské firmy, jež měla odebírat převážené zboží, z rozsudku soudu prvého stupně je patrné, že tyto skutečnosti v odůvodnění svého rozhodnutí opomněl zdůvodnit. Na druhé straně je třeba uvést, že stěžovatel zastoupený advokátem mohl a měl tyto námitky uplatnit v podaném odvolání, což ovšem neučinil, přičemž je na rozhodnutí odvolacího soudu, zda tyto eventuální vady posoudí jako vady mající vliv na správnost výroků, k nimž je třeba přihlédnout (§ 254 odst. 1 věta druhá trestního řádu). V daném případě žádné pochybení nelze odvolacímu soudu vytknout, neboť zmíněné stanovisko do věci žádné nové poznatky nevnášelo, kdy ve své podstatě opakovalo skutečnosti soudem zjištěné již na základě svědeckých výpovědí spolupracovníků stěžovatele, a pokud jde o návrh výslechu svědka A., odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení, dospěl k závěru, že provedené dokazování bylo dostatečné, přičemž ani stěžovatel u hlavního líčení (rovněž tak v ústavní stížnosti) neuvedl, jaká skutečnost by mohla být jeho výpovědí prokázána, a toto není zřejmé ani Ústavnímu soudu (navíc je sporná existence uvedené firmy - č. l. 17 soudního spisu).

Závěrem je třeba konstatovat, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR ústavní stížnost žádné námitky neobsahuje, přičemž Ústavní soud zjevné vady, jež by zakládaly porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, nezjistil. Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 6. listopadu 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 136/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies