IV. ÚS 514/03

10. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 514/03










Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Miloslava Výborného o ústavní stížnosti F. V., zastoupeného JUDr. T. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 2003 čj. 7 Tdo 864/2003-415, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003 čj. 44 To 86/2003-377 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 12. 2002 čj. 21 T 144/2002-356,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K návrhu na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání z důvodu opožděného podání, uvádí, že mu není jasné, z čeho dovolací soud vyvodil, že dovolání nebylo podáno v zákonem stanovené lhůtě. Popírá, že by byl vyrozuměn o uložení poštovní zásilky, a tvrdí, že k uložení nedošlo. V této souvislosti poukazuje na datum vyznačené na doložce právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (dne 4. 4. 2003) a usuzuje, že pošta zásilku neuložila, ale ihned vrátila soudu. Stěžovatel rovněž poukazuje i na to, že Obvodní soud pro Prahu 9 doručoval usnesení Městského soudu v Praze opakovaně a k doručení došlo až dne 3. 6. 2003, kdy si stěžovatel rozhodnutí osobně u soudu převzal. Z těchto důvodů má za to, že Nejvyšší soud ČR při stanovení počátku lhůty k podání dovolání pochybil; důsledkem tohoto pochybení bylo, že dovolání meritorně neprojednal.

Stěžovatel dále uvádí, že byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, k obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle ustanovení § 150 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč. Stěžovatel však namítá, že označení S. I., kterým označoval svoje výrobky, je obecným označením speciálních vlastností určitých mazadel a že k zápisu ochranné známky (s prioritou pro společnost X., spol. s r. o.) nemělo dojít a pokud k tomuto došlo, jedná se o neoprávněný záznam. Tento výraz proto nemůže požívat ochrany patentového úřadu, a jeho využitím tedy nelze naplnit skutkovou podstatu trestného činu porušování práv k ochranné známce. Stěžovatel rovněž tvrdí, že v průběhu trestního řízení došlo k pochybením, neboť znalci nebyl předložen celý spis, což mělo vliv na jím učiněné závěry, když navíc znalec jako právník nebyl odborníkem na speciální mazadla. Stěžovatel dále namítá porušení práva na obhajobu jak před soudem prvního, tak i druhého stupně. Ze všech výše uvedených důvodů žádá, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 144/2002, Ústavní soud ověřil skutečnosti tvrzené stěžovatelem a po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele rozhodl, že ústavní stížnost je třeba odmítnout z důvodů dále rozvedených.

Předtím než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny všechny její formální náležitosti. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR byla podána včas řádně zastoupeným a k návrhu oprávněným stěžovatelem, netrpí formálními vadami a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání.

Jak vyplývá z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR, dovolací soud vzal za prokázané, že Obvodní soud pro Prahu 9 doručoval stěžovateli usnesení Městského soudu v Praze poštou do vlastních rukou na adresu jeho trvalého pobytu bez vyznačení o vyloučení uložení zásilky. Stěžovatel nebyl zastižen a poštovní doručovatel zásilku dne 1. 4. 2003 uložil na poště, což stěžovateli oznámil. Stěžovatel si zásilku nevyzvedl, a proto byla tato dne 17. 4. 2003 odeslána zpět obvodnímu soudu, kterému se vrátila dne 18. 4. 2003. Podle dovolacího soudu nastala v souladu s ustanovením § 64 odst. 2 trestního řádu fikce doručení dnem 11. 4. 2003, přičemž další opakované doručování téže zásilky bylo nadbytečné. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, dovolací soud přezkoumal naplnění podmínky fikce doručení, tj., že stěžovatel se zdržoval v místě doručení (§ 46 odst. 5 občanského soudního řádu, § 63 odst. 1 trestního řádu) a že nebyl dán důvod vylučují vznik fikce doručení, tj. že uložení doručované zásilky nebylo vyloučeno (§ 64 odst. 4 trestního řádu). Pokud tedy stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které předal k poštovní přepravě dne 18. 6. 2003, učinil tak po zákonné dvouměsíční lhůtě, která marně uplynula dnem 11. 6. 2003, neboť dovoláním napadené usnesení bylo doručeno obhájci stěžovatele dne 31. 3. 2003 a u stěžovatele nastala tzv. fikce doručení dne 11. 4. 2003.

Ústavní soud opakovaně v řadě svých rozhodnutí upozornil na to, že jako orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, není jim instančně nadřízen a není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva; může tak učinit, pokud by shledal porušení některých ústavních kautel. V projednávané věci však Ústavní soud nezjistil nic, co by jeho zásah do činnosti Nejvyššího soudu ČR mohlo odůvodnit. Nejvyšší soud svou interpretací a aplikací příslušných ustanovení trestního řádu splnil to, k čemu byl v dané věci povolán; své rozhodnutí řádně a přesvědčivě zdůvodnil a jeho postup nebyl v žádném, natož pak v extrémním rozporu s požadavkem ústavnosti, takže tvrzení o porušení stěžovatelových základních práv se jeví jako zjevně neopodstatněné. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani stěžovatelova argumentace doložkou právní moci, která byla na originálu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 založeného v soudním spisu pod č.l. 356 vyznačena dne 26. 3. 2003, neboť usnesení Městského soudu v Praze nabylo právní moci vyhlášením (tj. dne 28. 2. 2003), stejně jako tvrzení, že k uložení doručované zásilky nedošlo, neboť z obálky adresované stěžovateli, založené v soudním spisu pod č.l. 385, plyne pravý opak. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR byla tedy ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou.

Ústavně právní závěry vztahující se k usnesení Nejvyššího soudu ČR ovlivňují další postup Ústavního soudu při přezkumu napadených rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Jestliže dovolací soud odmítl dovolání pro opožděnost, nastala situace, jako kdyby dovolání nebylo podáno vůbec. Jakýkoli opačný výklad by vedl k nastolení právní nejistoty, neboť by prodlužoval lhůtu k podání ústavní stížnosti - ad absurdum - na neurčito; každý by pak mohl kdykoli v čase po uplynutí lhůty k podání dovolání jeho opožděným podáním "otevřít" pro sebe lhůtu k podání ústavní stížnosti. Tento závěr platí dle názoru Ústavního soudu i v souvislosti s jeho sdělením, jež bylo publikováno pod č. 32/2003 Sb.

Ústavnímu soudu nepřísluší zkoumat, zda by včas podané dovolání bylo shledáno přípustným a důvodným či nikoliv, neboť takové posouzení a rozhodnutí přísluší jedině Nejvyššímu soudu ČR. Za situace, kdy se stěžovatel rozhodl chránit svá práva v soustavě obecných soudů, avšak svým postupem zmeškal lhůtu určenou k uplatnění příslušného procesního prostředku, Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Toto zjištění vedlo Ústavní soud k závěru, že v té části, v níž se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 a usnesení Městského soudu v Praze, není ústavní stížnost přípustná a Ústavní soud ji věcně projednat nemůže.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dílem jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dílem jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.


Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2003



JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 514/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies