II. ÚS 417/03

11. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci stěžovatele Ing. V. M., bez právního zastoupení, o návrhu směřujícímu proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 15 Co 253/2003, i o návrhu na zrušení ustanovení § 30 odst. 1 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se návrhem ze dne 29. 7. 2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2003, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Tvrdí, že jím došlo k porušení čl. 82 a čl. 90 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Navrhl rovněž, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 30 odst. 1 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 15 Co 253/2003, potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 1. 2003, čj. 23 C 227/2002-9. Soud prvního stupně odmítl žalobu stěžovatele o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státního orgánu, jíž se stěžovatel domáhal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 20.400,- Kč s příslušenstvím, dále částky 240.000,- Kč a úhrady nákladů řízení. Soud prvého stupně vyzval stěžovatele, aby své podání opravil a doplnil, ten však vytčené vady ve lhůtě k tomu stanovené neodstranil. Soud prvého stupně proto návrh stěžovatele podle ustanovení § 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, neboť dospěl k závěru, že pro nedostatky podání nelze v řízení pokračovat. Na tento následek byl stěžovatel výzvou soudu upozorněn. Odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně ztotožnil a napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel v návrhu adresovanému Ústavnímu soudu vyjádřil nesouhlas se zákonnou povinností být v řízení před ním právně zastoupen. Uvedl však současně, že v daném případě požádal Českou advokátní komoru o přidělení advokáta, a kopii žádosti přiložil k ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že návrh nesplňoval náležitosti podle ustanovení § 30, § 31 a § 34 zákona o Ústavním soudu, byl stěžovatel přípisem ze dne 10. 9. 2003 doručeným mu oproti podpisu dne 23. 9. 2003 vyzván k odstranění vad svého podání ve lhůtě 21 dne.

Dne 23. 9. 2003 byl Ústavnímu soudu doručen přípis stěžovatele, k němuž přikládá sdělení České advokátní komory o tom, že mu byl určen advokát JUDr. Z. H.

Ústavní soud konstatuje, že dne 14. 10. 2003 uplynula soudcovská lhůta určená k odstranění vytčených vad podání, aniž je stěžovatel přes poučení o možných následcích odstranil. O prodloužení soudcovské lhůty stěžovatel nepožádal. Rovněž advokát určený stěžovateli Českou advokátní komorou zůstal po dobu celé soudcovské lhůty nečinný.

Ústavní soud při posouzení případu přihlédl k tomu, že stěžovateli byly výše uvedenou výzvou Ústavního soudu vytčeny vady jeho návrhu, přičemž byla zdůrazněna jeho povinnost plynoucí z ustanovení § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to včetně vlastního sepsání návrhu, na základě speciální plné moci. Stěžovatel byl dále upozorněn, že pokud vytčené vady svého podání v této lhůtě neodstraní, bude návrh bez dalšího dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut. Stěžovatel však v řízení dále vystupoval bez nutného právního zastoupení.

S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout pro neodstranění jeho vad ve lhůtě k tomu stanovené.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že otázkou zákonné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen se již dříve zabýval (srov. např. stanovisko Pl. ÚS-st. 1/96, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 296/97, usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 651/02). Opakovaně vyslovil názor, že opodstatněnost povinného právního zastoupení je dána zejména specifičností řízení před Ústavním soudem. Má za cíl zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, ale i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Pokud, jak je uvedeno v příloze A návrhu, stěžovateli odmítli poskytnout právní pomoc dva advokáti, které oslovil, je jeho právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) dostatečně, i z hlediska povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem, zajištěno zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.

K návrhu na zrušení ustanovení § 30 odst. 1 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení právního předpisu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III. ÚS 101/95).

Ústavní soud proto návrh na zrušení ustanovení § 30 odst. 1 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, spojený s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle § 43 odst. 2 písm. b), ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.




V Brně dne 11. listopadu 2003 JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 417/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies