II. ÚS 178/03

11. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatelů 1) Š. K. N., a 2) Ing. Z. K., zastoupených advokátem JUDr. A. N., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002, čj. 29 Co 395/2002-22, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a společnosti Č. r., a.s., zastoupené advokátem R. H., jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 26. 3. 2003 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé usnesení Městského soudu v Praze uvedené v záhlaví. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich ústavní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ústavní právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ústavní zásadu zakotvenou v čl. 90 Ústavy, dle níž jsou soudy povinny poskytovat ochranu právům. Navrhli, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 10 Nc 2840/2002, z něhož zjistil následující:

Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil usnesením ze dne 9. 10. 2002, čj. 10 Nc 2840/2002-7, předběžné opatření, jímž žalované (dále jen "vedlejší účastník") uložil povinnost zdržet se právní dispozice, tj. zcizení, zatížení zástavními právy, věcnými břemeny a nájemními vztahy, s nemovitostmi v Praze 4 - Újezd, ul. Formanské, zapsanými na listu vlastnictví v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Praha - město, pro obec Praha a katastrální území Újezd u Průhonic (výrok I. napadeného usnesení). Dále uložil stěžovatelům, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení o nařízení předběžného opatření podali žalobu ve věci samé. Soud takto rozhodl poté, kdy měl návrhem na vydání předběžného opatření a listinami předloženými stěžovateli za prokázané, že stěžovatelé a vedlejší účastník uzavřeli dne 13. 6. 2002 smlouvu o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví k jednotce č. 4 v rozestavěném objektu s tím, že kupní smlouva měla být uzavřena nejpozději do 31. 12. 2002. Smlouvou bylo dále dohodnuto pro případ, že úvěrová smlouva nebude ve sjednaném termínu ani v náhradním termínu 15 dnů uzavřena z důvodů ležících na straně stěžovatelů, právo vedlejšího účastníka od smlouvy odstoupit. Soud vzal i za prokázané, že vedlejší účastník od smlouvy o budoucí smlouvě dopisem ze dne 27. 9. 2002 odstoupil z důvodu, že stěžovatelé neprokázali poskytnutí hypotečního úvěru. Soud však dospěl k závěru, že stěžovatelé se do prodlení s uzavřením smlouvy o úvěru dostali nikoli vlastní vinou, a shledal, že obava stěžovatelů o obtížný výkon soudního rozhodnutí je opodstatněná.

Vedlejší účastník se proti usnesení o nařízení předběžného opatření odvolal. Soudu prvního stupně vytýkal nedostatečná skutková zjištění i nesprávné hodnocení listinných důkazů. V odvolání zdůraznil, že od smlouvy o budoucí smlouvě odstoupil důvodně, neboť stěžovatelé ve sjednané lhůtě neuzavřeli úvěrovou smlouvu, a to nikoli z důvodu prodlení na straně banky. Trval na tom, že stěžovatelé neprokázali existenci rozhodnutí, jehož výkon by mohl být ohrožen, ani skutečnosti, odůvodňující obavu z jeho ohrožení, a konečně ani úmysl vedlejšího účastníka převést sporné nemovitosti na jinou osobu.

Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 29. 11. 2002, čj. 29 Co 395/2002-22, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že pro nařízení předběžného opatření pro obavu, že by mohl být ohrožen výkon rozhodnutí, nebyly splněny zákonné předpoklady. Upozornil, že takový postup za situace, kdy ještě nebylo vydáno rozhodnutí ve věci samé, je možný jen zcela výjimečně, z důvodu mimořádných okolností případu, a jen tehdy, je-li alespoň osvědčen tvrzený nárok a nic nebrání tomu, aby byl soudním rozhodnutím přiznán. Konstatoval, že o takový případ v projednávané věci nejde, neboť stěžovatelé mohou podat žalobu dle ustanovení § 50a) odst. 2 občanského zákoníku, kde by soud řešil jako předběžnou otázku platnost odstoupení od smlouvy a k tomu by prováděl dokazování. Nadto by nařízením předběžného opatření ve znění navrhovaného petitu byl vedlejší účastník nepřiměřeně omezen ve výkonu svých vlastnických práv.

Stěžovatelé napadli rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Vytýkají, že zcela pominul, že důvodem podání návrhu na vydání předběžného opatření byla potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků, neboť byla dána obava, že vedlejší účastník uzavře smlouvu o převodu nemovitostí s jinou osobou. Takovou obavu dovozují ze skutečnosti, že postup dle ustanovení § 50a) odst. 2 občanského zákoníku je možný toliko za předpokladu, že plnění ze smlouvy o budoucí smlouvě bude v době vydání rozhodnutí o věci samé možné, a z tvrzení vedlejšího účastníka, že od této smlouvy odstoupil. Mají za to, že z návrhu na vydání předběžného opatření vyplývá jejich obava z dalšího porušování jejich práv ze strany vedlejšího účastníka, neboť vedlejší účastník má možnost až do vydání rozhodnutí ve věci samé uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví s kteroukoli třetí osobou. Domnívají se, že napadené usnesení odvolacího soudu neobsahuje řádné odůvodnění, které by svědčilo o tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo přezkoumáno nejen s ohledem na důvodnost obavy z ohrožení možného výkonu rozhodnutí, ale i s ohledem na důvod potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků. Odvolací soud neodůvodnil ani svůj závěr o tom, že navrhované předběžné opatření by vedlo k nepřiměřenému omezení vedlejšího účastníka ve výkonu jeho vlastnických práv. Stěžovatelé odkazují na závěr Ústavního soudu vyslovený v nálezu ve věci II. ÚS 221/98 a upozorňují, že ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, nemůže dosáhnout takové intenzity, aby znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Městský soud v Praze a vedlejšího účastníka řízení společnost Č. r., a.s., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, které je dle jeho názoru dostatečně odůvodněno a vyplývají z něj jasné úvahy, které soud vedly k danému rozhodnutí. Má za to, že ústavní práva stěžovatelů porušena nebyla. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření poukázal na to, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť rozhodoval bez dostatku důkazů dokládajících tvrzení stěžovatelů. Soud vzal například za prokázanou existenci smlouvy o hypotečním úvěru a smlouvy o zřízení zástavního práva, ačkoli je neměl k dispozici. Nebylo mu doloženo, kdy byla podána žádost o poskytnutí hypotečního úvěru a nebyl mu dokonce předložen ani výpis z katastru nemovitostí za účelem doložení vlastnických vztahů. Soud dovodil, že se stěžovatelé nedostali do prodlení s plněním svých povinností vlastní vinou. Vedlejší účastník má ale za to, že podmínkou čerpání hypotečního úvěru je zřízení zástavního práva, které však není podmínkou pro uzavření smlouvy o hypotečním úvěru, neboť tuto smlouvu lze bez ohledu na existenci zástavního práva uzavřít. Soud dospěl i k nesprávnému závěru, že pokud by odstoupení od smlouvy bylo shledáno neplatné, byla by neplatná i smlouva o převodu vlastnického práva na třetí osobu. V této souvislosti vedlejší účastník poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Upozornil na skutečnost, že nařízení předběžného opatření pro obavu z obtížného výkonu soudního rozhodnutí zásadně vyžaduje existenci titulu pro exekuci a dále musí být prokázány skutečnosti, které odůvodňují obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí. Stěžovatelé však nemohli takové rozhodnutí předložit, neboť nebylo doposud vydáno. Neprokázali ani skutečnosti, které by jejich obavy potvrzovaly. Vedlejší účastník se domnívá, že pokud i přes tyto okolnosti soud prvního stupně rozhodl o nařízení předběžného opatření, odvolací soud správně rozhodl o zamítnutí návrhu. Vedlejší účastník považuje odůvodnění rozhodnutí, v němž soud poukázal na skutečnost, že nařízení předběžného opatření pro obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí, jež nebylo ještě vydáno, je možné jen v mimořádných situacích, které nebyly v projednávaném případě dány, za správné. Souhlasí i s jeho závěrem, že nebyl osvědčen ani nárok stěžovatelů na uzavření kupní smlouvy, neboť otázku, zda došlo platně k odstoupení od smlouvy, by bylo nutné zkoumat až v řízení ve věci samé. Vedlejší účastník je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu není stiženo vadou přezkoumatelnosti. Soud tak neporušil ústavní právo na soudní ochranu. Ve skutečnosti, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno a že odvolací soud hodnotil předmětnou záležitost dle své úvahy, nikoli v souladu s interpretací stěžovatelů, porušení jejich základních práv spatřovat nelze. K tvrzení stěžovatelů, že napadeným rozhodnutím byl porušen princip rovnosti stran, vedlejší účastník uvedl, že je otázkou, zda může být právu stěžovatelů na uzavření kupní smlouvy poskytnuta větší ochrana než právu vlastníka na to, aby s věcí nakládal za situace, kdy se s ohledem na odstoupení od smlouvy necítí být touto smlouvou vázán. Má za to, že potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu by bylo nepřiměřeně zasaženo do práv vedlejšího účastníka. Je přesvědčen, že nebyly splněny podmínky pro podání ústavní stížnosti, neboť zásahem orgánu veřejné moci nebylo porušeno žádné základní právo stěžovatelů. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 158, IV. ÚS 189/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, č. 178) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen přesvědčit se, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupují způsobem stanoveným zákonem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud zkoumal, zda při vydání rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření a návrh na jeho vydání zamítl, bylo postupováno zákonem stanoveným způsobem tak, jak to zaručují článek 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež zajišťují právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Před zahájením řízení ve věci samé lze na návrh účastníka nařídit předběžné opatření, je-li dána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen (§ 74 odst.1, § 75 odst. 1 občanského soudního řádu). Zákon nepředpokládá, že by soud měl při rozhodování o nařízení předběžného opatření dokazování provádět. Soud zpravidla vychází z tvrzení, obsažených v návrhu na jeho vydání. Navrhovatel ovšem musí prokázat, že existuje potřeba prozatímní úpravy poměrů nebo že je dána obava z ohrožení výkonu budoucího rozhodnutí ve věci samé.

Ústavní soud předně konstatuje, že napadené usnesení, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelů na nařízení předběžného opatření, má zákonný podklad a bylo vydáno k tomu příslušným orgánem.

Z obsahu spisu, usnesení soudu prvního stupně i napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatelé navrhli vydání předběžného opatření pro obavu, že budoucí výkon rozhodnutí, o jehož vydání hodlají soud požádat, by mohl být ohrožen. Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, nebyly pro takové rozhodnutí splněny zákonné předpoklady. Připustil, že nařízení předběžného opatření za situace, kdy nebylo vydáno rozhodnutí ve věci samé a neprobíhá ani řízení, v němž by mohlo být vydáno, je možné, ovšem jen ve zcela výjimečných případech, a to jen za předpokladu, je-li osvědčen tvrzený nárok a nic nebrání tomu, aby byl soudním rozhodnutím přiznán. Dospěl k závěru, že o takový případ v projednávané věci nejde, neboť nebyl osvědčen tvrzený nárok na vydání rozhodnutí ve věci samé. Vyhovění návrhu brání právní úkon vedlejšího účastníka, jímž odstoupil od smlouvy o budoucí smlouvě. Jeho platností se však může zabývat toliko soud při projednávání věci samé. Tuto otázku však nelze řešit při rozhodování o předběžném opatření. Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že uvedený závěr odvolacího soudu není projevem jeho libovůle, nýbrž vychází z ustálené soudní judikatury (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání 2000, str. 158-9). Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, přičemž odvolací soud tak učinil ústavně konformním způsobem. Napadené rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska akceptovatelné. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry odvolacího soudu neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že v řízení před odvolacím soudem nebylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Stěžovatelé argumentují také tím, že napadené rozhodnutí neobsahuje odůvodnění, které by svědčilo o tom, že odvolací soud přezkoumal usnesení soudu I. stupně i z hlediska potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků. Při posouzení této námitky vyšel Ústavní soud z obsahu návrhu na nařízení předběžného opatření, v němž je odůvodněnost tohoto opatření opřena o obavu z možného ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Stěžovatelé v něm poukazují i na okolnost, že "veškeré indicie, které mají v současnosti k dispozici, jakož i samotné prohlášení vedlejšího účastníka, nasvědčují tomu, že vedlejší účastník má evidentní úmysl vlastnictví předmětných nemovitostí v nejkratší možné době převést na třetí osobu". Z tohoto svého tvrzení dovodili potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků. Z obsahu listin připojených k návrhu na vydání předběžného opatření ale nevyplývá, že by toto své tvrzení jakkoli prokázali. Z povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že soud vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemůže provádět dokazování a vyjde pouze ze skutečností tvrzených v návrhu, jež jsou v době jeho podání osvědčeny. Pokud tedy stěžovatelé poukazují na důvodnost svého návrhu i z hlediska údajné potřeby zatímní úpravy poměrů, nelze za situace, kdy obavu o úmyslu vedlejšího účastníka žádným konkrétním způsobem neprokázali, jejich námitce přiznat opodstatněnost (srov. i Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, 2001, str. 210, par. 7).

S ohledem na výše uvedené není poukaz stěžovatelů na nález, vydaný ve věci II. ÚS 221/98 případný. Ústavní soud v něm vyslovil, že při rozhodování o předběžném opatření musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o jeho vydání žádá, tak i ochrana tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje, přičemž ochrana jedné strany nemůže dosáhnout takové intenzity, aby znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. I když lze souhlasit se stěžovateli v tom, že navrhované předběžné opatření je jediným prostředkem způsobilým zajistit, aby mohla být smlouva o budoucí smlouvě realizována, je třeba vycházet i z oprávněných zájmů vedlejšího účastníka, na něž upozornil ve svém vyjádření. Za situace, kdy stěžovatelé neprokázali odůvodněnost návrhu na nařízení předběžného opatření v řízení před obecnými soudy a své opomenutí dohánějí až cestou ústavní stížnosti, Ústavní soud nemůže k jejich námitkám přihlédnout a suplovat jejich opomenutí případným svým kasačním rozhodnutím. Porušil by tím záruky spravedlivého procesu, konkrétně principy kontradiktornosti řízení a rovnosti účastníků řízení, což by bylo v příkrém rozporu s jeho posláním jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.

Pokud se jedná o tvrzené porušení článku 90 Ústavy, je z jeho systematického zařazení v Ústavě zřejmé, že "jen" garantuje principy soudní moci a neupravuje ústavně zakotvené základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Uvedené ustanovení kontrole Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti proto zásadně nepodléhá.

Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.





V Brně dne 11. listopadu 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 178/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies