I. ÚS 82/03

11. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. P. C., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2002 čj. 21 Cdo 1038/2002 - 55,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2002, čj. 21 Cdo 1038/2002 - 55, kterým byl odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 16 Co 48/2002, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2001, čj. 40 C 106/2001 - 29. Tímto rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou stěžovatel požadoval po žalovaném O., a. s., D. P., zaplacení částky 50 196,-- Kč.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že žaloval svého bývalého zaměstnavatele O., a. s., D. P., o náhradu za ztrátu na výdělku podle § 195 zákoníku práce, který stanoví výši náhrady v případě nemoci z povolání. Podle tohoto ustanovení se náhrada poskytne zaměstnanci v takové výši, která s jeho výdělkem po zjištění nemoci z povolání, s připočtením částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu, dosáhne výše jeho průměrného výdělku před vznikem škody. Podle názoru stěžovatele uvedené ustanovení definuje výši škody jednoznačně a jakékoliv snížení náhrady škody není přípustné. Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem soudu prvního stupně opřeným o běžnou judikaturu, podle které náhrada škody není rozdílem mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po zjištění nemoci z povolání, s připočtením částečného invalidního důchodu, jak stanoví zákon, ale uvádí, že se jedná o rozdíl mezi výdělkem před vznikem škody a teoretickým výdělkem, kterého by bylo možno dosáhnout v určitém regionu s připočtením částečného invalidního důchodu. Stěžovatel zdůraznil, že uvedený výklad považuje za nepřípustný a byl tak, podle svého tvrzení, potrestán za to, že v regionu není dostatek pracovních míst. Protože rozhodnutí odvolacího soudu i Nejvyššího soudu ČR názor soudu prvního stupně potvrdila, stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, ve svém vyjádření uvedl, že práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti v práci podle čl. 30 Listiny se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tento článek provádějí. Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl s ohledem na ustálenou judikaturu obecných soudů, neboť neshledal, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel polemizuje s právním závěrem obecných soudů a předestírá vlastní právní názor, takže jeho ústavní stížnost je ve svých důsledcích návrhem na další přezkoumání věci. Ústavní soud ovšem není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, ledaže by obecné soudy postupovaly v rozporu s hlavou pátou Listiny zakotvující právo na soudní ochranu. Oba soudy vyslovily v soudní praxi ustálený a nezpochybňovaný právní názor, o jehož správnosti nemá dovolací soud pochybnosti.

Ústavní soud si vyžádal spis sp. zn. 40 C 106/2001 Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"), z jehož rozsudku ze dne 25. 10. 2001 zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 50 196,-- Kč a řízení bylo zastaveno o té části žaloby, jíž stěžovatel požadoval zaplacení částky ve výši 18 721,-- Kč měsíčně s účinností od 1. 7. 2001 do budoucna. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že vycházel z ustálené rozhodovací praxe soudů při rozhodování o náhradě za ztrátu na výdělku u nezaměstnaných poživatelů částečného invalidního důchodu. Řešení obdobných případů je založeno na obecných východiscích, na nichž spočívá odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. Objektivní odpovědnost zaměstnavatele musí být, co do základu i co do výše, v příčinné souvislosti s odškodňovaným pracovním úrazem nebo nemoci z povolání. Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (nebo při uznání invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena nebo zanikla. Účelem náhrady škody za ztrátu na výdělku je poskytnout odškodnění zaměstnanci, který není schopen dosahovat takového výdělku, jaký měl před poškozením. Škoda, spočívající ve ztrátě na výdělku, je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž se připočítává případný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu. Skutečnost, že zaměstnanec, ač není plně invalidní, po rozvázání pracovního poměru nepracuje a nedosahuje výdělku pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nebo z jiných důvodů, nesouvisejících s nemocí z povolání, vznik nároku zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku nevylučuje. Obecný nedostatek pracovních míst není významný, neboť následky nemoci z povolání stále pracovní způsobilost poškozeného omezují v jeho uplatnění na trhu práce. V příčinné souvislosti s nemocí z povolání ovšem není ten následek, kdy zaměstnanec, po rozvázání pracovního poměru, nedosahuje alespoň takového výdělku, kterého by, vzhledem k zachované části svého pracovního potenciálu i při nemoci z povolání, dosahovat mohl. Takový výdělek však nemá z důvodu obecného nedostatku volných pracovních míst. Zaměstnavatel proto takovému zaměstnanci odpovídá jen za tu část škody, která je v rovině ztráty na jeho výdělku vyjádřena rozdílem mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem, který by mohl dosahovat za práci odpovídající jeho snížené pracovní schopnosti, s připočtením částečného invalidního důchodu. Stěžovatel nemůže využívat svého zbylého pracovního potenciálu vzhledem k situaci na trhu práce, proto za výdělek po zjištění nemoci z povolání je třeba pokládat ten výdělek, který by mohl dosahovat za práci odpovídající jeho snížené pracovní schopnosti. Žalovaný za takový výdělek považuje 75 % minimální mzdy, v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 písm. e) nařízení vlády č. 304/1995 Sb. Jedná se o minimální částku, garantovanou právními předpisy, kterou by si stěžovatel vydělal, kdyby byl zaměstnán.

Výše označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění se odvolací soud ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2805/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 3/2001, a uvedl, že pokud zaměstnanec nemá po skončení pracovní neschopnosti, pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí, příjem z vlastní výdělečné činnosti, je třeba ve smyslu § 195 odst. 1 zákoníku práce v tomto případě stanovit výdělek zaměstnance po vzniku nemoci z povolání způsobem, který odpovídá smyslu a účelu tohoto ustanovení. Účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je odškodnění snížení pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat, pro následky způsobené nemocí z povolání, stejný výdělek jako před poškozením. Uvedeným požadavkům odpovídá postup, kdy se výdělek po nemoci z povolání určuje podle pravděpodobného výdělku (§ 17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb. o mzdě), jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, kterou by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí. Na základě uvedených závěrů proto odvolací soud považoval za správný postup okresního soudu, který považoval za výdělek, po vzniku nemoci z povolání, minimální mzdu, protože tuto mzdu, garantovanou právním předpisem, by stěžovatel zcela nepochybně dostal při výkonu jakékoliv práce. Určení 75 % minimální mzdy pak odpovídá nařízení vlády č. 303/1995 Sb. s ohledem na to, že stěžovatel je poživatelem částečného invalidního důchodu.

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo zjištěno, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nepřípustnost podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 OSŘ, neboť vychází z ustálené judikatury soudů. Z tohoto důvodu také napadené usnesení nebylo odůvodněno.

Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů, vyjádřenými v jejich rozhodnutích, a tvrdí, že zákon nesprávně vyložily. V tom spatřuje porušení svého základního práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 Listiny.

Ústavní soud opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z těchto důvodů skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor (resp. vyložil zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).

Soudy obou stupňů i Nejvyšší soud ČR se v posuzované věci vypořádaly se všemi skutkovými zjištěními a právní závěry na jejich základě učiněné dostatečně odůvodnily. Podle závěru Ústavního soudu obecné soudy i Nejvyšší soud správně aplikovaly příslušná ustanovení zákoníku práce a nařízení vlády č. 303/1995 Sb., postupovaly v souladu s ustanovením čl. 41 odst. 1 Listiny, podle něhož práv, uvedených mimo jiné i v čl. 30 Listiny, je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Ústavní soud nepovažuje výklad příslušných ustanovení zákoníku práce a předmětného nařízení vlády, provedený obecnými soudy, za jakkoliv vybočující mimo rámec základního poslání a účelu těchto ustanovení.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud posoudil návrh ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod pro jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2003

JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 82/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies