III. ÚS 108/03

12. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 108/03
Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele A. A. K., zastoupeného JUDr. T. H., Ph.D., advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 2002 č. j. 1 To 955/2002-475 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. srpna 2002 č. j. 4 T 120/2002-438, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Po zevrubné rekapitulaci své trestní věci stěžovatel ve svém obsáhlém podání polemizoval se skutkovými závěry dovozenými obecnými soudy, jež nemají dle jeho názoru oporu v provedených důkazech. Poukázal rovněž na to, že nebyl proveden jím navržený důkaz v podobě vypracování revizního znaleckého posudku. V této souvislosti uvedl, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkami směřujícími do znaleckého posudku z oboru kriminalistické techniky - kriminalistické balistiky, jehož závěry chtěl právě na základě revizního znaleckého posudku zpochybnit. Výhrady vznesl i proti tomu, že svědci V. a F. nebyli slyšeni před soudem v rámci hlavního líčení, ač se toho opakovaně dožadoval. Stěžovatel poukázal i na údajnou nezákonnost jeho vazebního omezení osobní svobody a závěrem s ohledem na podrobně uplatněné námitky konstatoval, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecnými soudy z nich vyvozenými jsou extrémní rozpory. V postupu obecných soudů shledává porušení § 2 odst. 6 tr. řádu a v konečném důsledku i zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného, ovládající trestní řízení. Pro uvedené se posléze domáhal zrušení napadených rozhodnutí.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Krajský soud v Ostravě, který navrhl její odmítnutí a ohledně nesouhlasné argumentace stěžovatele v plném rozsahu odkázal na odůvodnění shora uvedených rozhodnutí. S tvrzeními stěžovatele o porušení ústavních práv se neztotožňuje a ve vztahu k návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku zdůraznil to, že v dané věci nebyla splněna zásadní podmínka uvedená v § 109 tr. řádu, totiž že původní posudek je nejasný nebo neúplný. Možnost stěžovatele předložit odlišný znalecký posudek potom dle názoru krajského soudu dostatečně předvídá úprava § 110a tr. řádu, nicméně této nevyužil.
Ústavní soud po prostudování připojeného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku (sp. zn. 4 T 120/2002) a posouzení stěžovatelových tvrzení dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné před obecnými soudy, a tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Již Okresní soud ve Frýdku-Místku se jeho výhradami zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud při svém rozhodování respektoval podmínky stanovené v § 125 tr. řádu a uvedl, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. obdobně např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 1, č. 34; sp. zn. II. ÚS 101/95, tamtéž, sv. 4, č. 81; sp. zn. I. ÚS 230/96, tamtéž, sv. 7, č. 27; sp. zn. IV. ÚS 5/95, tamtéž, sv. 4, č. 56, a další).
Z dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů se podává, že za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu lze považovat toliko situaci, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. jestliže v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (k tomuto srov. obdobně např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34; sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, sv. 4, č. 79, a další). V daném případě Ústavní soud tento stěžovatelem tvrzený extrémní nesoulad neshledal, neboť závěry obecných soudů nejsou v rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů. Jejich volné hodnocení obecnými soudy jednotlivě i v jejich souhrnu je potom výrazem nezávislého soudního rozhodování zakotveného v článku 82 Ústavy ČR. Nalézací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, jakou a v důsledku jakých úvah jim přikládá důkazní sílu co do jejich věrohodnosti, jakož i proč neuvěřil obhajobě stěžovatele. Tento postup logicky a věcně přesvědčivým způsobem odůvodnil. Odvolací soud se potom s výhradami stěžovatele ve shodě se zákonem v tomto směru rovněž řádně vypořádal.
Nejinak je tomu potom i ve vztahu ke stěžovatelem namítanému neprovedení jím navrhovaného důkazu, tj. vypracování revizního znaleckého posudku, když podstatné pro posouzení této výhrady z pohledu ústavněprávního přezkumu je to, že se v projednávané věci ohledně zmíněného návrhu nejedná o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 464/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 19, č. 109; sp. zn. II. ÚS 213/2000, tamtéž, sv. 25, č. 19, a další). Nepochybně lze souhlasit se stěžovatelem, když se dovolává toho, že součástí práva na spravedlivý proces, jakož i práva na obhajobu dle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je přirozeně i právo navrhovat k provedení důkazy na podporu svých tvrzení. Tomuto procesnímu právu účastníka potom odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, povaze věci odpovídajícím způsobem ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§ 125, § 134 odst. 2 tr. řádu). Jestliže tak učiní, jak se tomu v posuzovaném případě v návaznosti na výslech zpracovatele znaleckého posudku v hlavním líčení před nalézacím soudem za možnosti ingerence stěžovatele i jeho obhájce (č. l. 390-392 spisu o. s.) stalo (č. l. 478), způsobem nevykazujícím prvky libovůle, a současně dospěje k závěru, že skutkový stav byl zjištěn do té míry, kdy o něm nemá důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro meritorní rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu), nepřísluší Ústavnímu soudu do těchto jeho úvah zasahovat.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v průběhu řízení před nalézacím soudem i v řízení o odvolání, lze v konkrétnostech - aniž by bylo třeba je znovu opakovat - odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, které se s ní řádně vypořádaly. K námitce ohledně toho, že svědci I. V. a I. F. nebyli slyšeni v řízení před soudem, se sluší pro úplnost uvést, že byly vyslechnuti řádně po zahájení trestního stíhání za účasti tehdejší obhájkyně stěžovatele (č. l. 132, 133, č. l. 135, 136), přičemž podmínky pro přečtení jejich výpovědí v rámci veřejného zasedání soudu předvídané v § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu byly splněny.
Pokud potom stěžovatel namítal nezákonnost jeho vazebního omezení osobní svobody, příslušná vazební rozhodnutí nejsou předmětem této ústavní stížnosti, a proto argumentace v tomto směru vedená je pro její posouzení irelevantní.
S ohledem na uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, když mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost nebo správnost rozhodnutí, nýbrž toliko případné dotčení ústavních kautel, že obecné soudy postupovaly v projednávané věci způsobem ústavně souladným. Zásah do ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolával, neshledal, a proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 108/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies