I. ÚS 549/03

18. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 18. listopadu 2003 soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené JUDr. T. A. S., advokátem, proti opatření a jinému zásahu orgánu veřejné moci,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 15. 2. 2002, č. j. 1140/2002 - 1000, byl zamítnut rozklad stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Zemědělské agentury Ústí nad Orlicí ze dne 11. 12. 2001, č. j. 700, 701, 702/2001/R-2. Výše citovaným rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Zemědělské agentury Ústí nad Orlicí byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení povinné osoby ve věci náhrady za odňatý živý a mrtvý inventář patřící k zemědělské usedlosti ve Dvořisku, zapsané ve složce Pozemkové knihy pro k. ú. obec Dvořisko.

Proti citovanému rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 15. 2. 2002, č. j. 1140/2002 - 1000, podala stěžovatelka žalobu pro jeho nezákonnost, event. pro vytýkané vady řízení, kterou Nejvyšší správní soud usnesením dne 26. 2. 2003, č. j. 5 A 54/2002 - 22, odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelka se napadeným rozhodnutím cítí být dotčena na svých právech, když má za to, že napadeným rozhodnutím bylo závazně rozhodnuto o jejím restitučním nároku. Napadeným rozhodnutím však dle názoru Nejvyššího správního soudu nebylo o nároku stěžovatelky na požadované náhrady rozhodnuto, protože nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou a povinnou osobou, pak dle § 20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (dále "zákon o půdě") náleží rozhodnout o náhradách soudu v nalézacím občanskoprávním soudním řízení. Protože napadeným rozhodnutím nebyla zkrácena práva stěžovatelky, nebyla tak splněna základní podmínka řízení ve správním soudnictví, a proto Nejvyšší správní soud žalobu odmítl.

Stěžovatelka se poté dne 12. 6. 2003 obrátila na ministra zemědělství s podnětem k zahájení mimoodvolacího řízení dle § 65 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů. Ministr zemědělství svým přípisem ze dne 9. 9. 2003, č. j. 20510/2003 - 1000 stěžovatelce sdělil, že k zahájení mimoodvolacího řízení nebyl shledán důvod, neboť nebylo zjištěno, že by výše uvedeným rozhodnutím o zamítnutí rozkladu byl porušen zákon.

Ústavní soud dne 21. 10. 2003 obdržel stěžovatelčinu ústavní stížnost, ve které tvrdí, že bylo porušeno její právo garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť dopisem ze dne 9. 9. 2003 odmítl ministr zemědělství, aniž by uvedl nový relevantní důvod, stěžovatelkou uplatněný nárok na určení osoby povinné k vydání náhrady živého a mrtvého inventáře a zásob dle § 9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. jako součásti jejího celkového nároku na vydání zemědělské usedlosti č. p. 6 v Dvořisku. Stěžovatelka má za to, že výše citované rozhodnutí ministra zemědělství zcela ignoruje ustanovení § 1 vládního nařízení č. 20/1992 Sb., které právě pro případ nemožnosti prokázat existenci odnímaného živého a mrtvého inventáře a zásob stanovilo závazný náhradní způsob určení výše jeho náhrady. Dále stěžovatelka uvedla námitky proti proběhnuvšímu řízení, nicméně více nespecifikovala, v čem spatřuje zásah do svých práv. Závěrem navrhuje Ústavnímu soudu vydat nález s výrokem, že (I.) ministr zemědělství ČR svým výše citovaným odmítnutím návrhu stěžovatelky porušil právo stěžovatelky vyplývající z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, dále (II.) odmítnutím splnění povinnosti vedlejších účastníků (Ministerstvo zemědělství ČR) určit ve správním řízení osobu povinnou k náhradě dle § 20 zákona o půdě bylo porušeno právo stěžovatelky vyplývající z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelka také navrhla, aby (III.) Ústavní soud nařídil vedlejšímu účastníku provést řízení a rozhodnout o návrhu stěžovatelky na přezkoumání rozhodnutí č. j. 1140/2002 - 1000.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti ve smyslu § 83 Ústavy ČR a do činnosti jiných orgánů veřejné moci může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv a svobod stěžovatele.

Jak bylo zjištěno z přiložených rozhodnutí, stěžovatelka žalobou doručenou Nejvyššímu správnímu soudu dne 7. 7. 2002 brojila proti výše citovanému rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 15. 2. 2002, č. j. 1140/2002 - 1000. Tato žaloba byla ovšem odmítnuta z důvodů, jak je uvedeno výše. Jak správně uvedl Nejvyšší správní soud, stěžovatelka nebyla rozhodnutím ve správním řízení, resp. rozhodnutím o zamítnutí rozkladu nijak zkrácena na svých právech, když zde existuje možnost obrátit se se svým nárokem na obecný soud v rámci nalézacího občanskoprávního řízení (ve smyslu § 20 odst. 3 zákona o půdě).

Přestože se stěžovatelka obrací na Ústavní soud se svojí stížností namířenou proti opatření a jinému zásahu orgánu veřejné moci, ve skutečnosti brojí proti rozhodnutím učiněným ve správním řízení. Vzhledem k faktu, že se stěžovatelka může obrátit se svým návrhem na určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář na obecný soud a domáhat se tak svých práv, nelze mít za to, že byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Existuje tudíž jiný efektivní právní prostředek, kterým může dojít k nastolení stavu, jehož se stěžovatelka domáhá.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 18. listopadu 2003


JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 549/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies