I. ÚS 525/02

18. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

I. ÚS 525/02


Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. K., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 2 To 73/01, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 57 T 23/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 8. 2002, se I. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených rozsudků Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně"), a Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"). Tímto rozsudkem byl částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 57 T 23/2000, ve výroku o vině, o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ") odvolací soud znovu rozhodl tak, že stěžovatele (pod bodem 1. a 2. rozsudku odvolacího soudu) uznal vinným spácháním trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákona (dále jen "TrZ"), ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 TrZ. Za to jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let za současného uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, a peněžitého trestu ve výši 250 000,- Kč. Pro případ zmaření výkonu peněžitého trestu mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Poškozená společnost E., s. r. o., se sídlem Praha 9, S. 855/225, byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Stěžovatel tvrdil, že shora zmíněnými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, popřena zásada obžalovací a z toho vyplývající porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 8 odst. 2 Listiny. Zejména poukázal na časový posun svého jednání, které mělo naplnit znaky skutkové podstaty vydírání. Pod bodem jedna rozsudku byl odsouzen za to, že se slovního vydírání vůči P. K. dopustil v době od ledna do konce dubna roku 1999, avšak obžaloba uváděla, že se tohoto jednání měl dopustit v době od srpna roku 1999 do září roku 1999. Rovněž pod bodem dva rozsudku bylo uvedeno, že se slovního vydírání vůči generálnímu řediteli firmy E., s. r. o., E. R. K., dopustil v době nejméně od 9. 8. 1999 do 14. 9. 1999, ačkoli ve sdělení obvinění bylo uvedeno, že se tohoto skutku měl dopustit dne 14. 9. 1999. Z uvedeného stěžovatel dovodil, že nebyla dodržena totožnost skutku a tím byla porušena i zásada obžalovací. Dále namítal, s odkazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 502/2000 (chybně uvedeno sp. zn. II. ÚS 502/2001), že obecné soudy hodnotily jako důkazy nezákonné odposlechy, zejména textové zprávy. V závěru konstatoval, že v důsledku novelizace trestního řádu, bez znalosti výkladu ustanovení § 265a odst. 1, 2 TrŘ, podal (dne 22. 2. 2002 prostřednictvím obhájce JUDr. J. B., a dne 28. 3. 2002 prostřednictvím obhájce R. M.) mimořádný opravný prostředek - dovolání, které však Nejvyšší soud ČR odmítl, jako nepřípustné, neboť jím bylo napadeno rozhodnutí, proti kterému nebylo dovolání přípustné.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, zejména zda byla podána ve lhůtě stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 138/2002, dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem vyhlášení (dne 15. 11. 2001), tzn. před účinností novely trestního řádu, ačkoli stěžovateli byl doručen dne 11. 2. 2002, tedy již v době účinnosti shora zmiňované novely trestního řádu. Ústavní stížnost je projednávána za účinnosti Sdělení Ústavního soudu publikovaného dne 3. 2. 2003, pod č. 32/2003 Sb., podle něhož šedesátidenní zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou obnovy řízení, bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V návaznosti na výše uvedené, postupoval Ústavní soud při zkoumání zákonné lhůty podle Sdělení č. 32/2003 Sb., a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě a splňuje i zbývající formální náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že (1.) nebyla dodržena totožnost skutku a byla tak porušena i zásada obžalovací, že (2.) s poukazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 502/2000 (chybně uvedeno sp. zn. II. ÚS 502/2001), byly hodnoceny jako důkazy nezákonné odposlechy, zejména textové zprávy, a že (3.) napadené rozsudky jsou nedostatečně odůvodněné, zejména výrok o vině.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatele jsou namířeny vůči skutkovému stavu jak jej zjistil a v písemném vyhotovení svého rozsudku popsal a odůvodnil soud prvního stupně. Veškeré argumenty obsažené v ústavní stížnosti, uplatnil stěžovatel i ve svém odvolání a odvolací soud se s nimi v rámci odvolacího řízení zabýval. Důvody, proč výhrady stěžovatele vůči rozsudku soudu prvního stupně nebyly akceptovány, jsou v dostatečném rozsahu rozvedeny v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, na jehož znění odkázal.

Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska její opodstatněnosti, tzn. zda rozhodnutí napadená ústavní stížností, porušila základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení citovaných ústavně zaručených základních práv nedošlo.

K první námitce stěžovatele Ústavní soud uvádí, že důsledkem uplatnění zásady obžalovací je mj. povinnost soudu rozhodovat v hlavním líčení jen o obžalovaném a o skutku, který je uveden v žalobním návrhu obžaloby. Obžaloba stanoví obsah a rozsah soudního rozhodování, protože vymezuje předmět soudního rozhodnutí, a to osobou obžalovaného a stíhaným skutkem, který je mu kladen za vinu. Tím je formulován požadavek na zachování totožnosti obžalovaného a totožnosti skutku, neboť soudní rozhodnutí se nesmí týkat jiné osoby a jiného skutku, než je uvedeno v obžalobě.

V projednávané věci stěžovatel tvrdil, že ve výroku napadených rozhodnutí obecných soudů nastala změna z hlediska času oproti žalobnímu návrhu, a tím nebyla zachována totožnost skutku a porušena zásada obžalovací. Z označeného rozsudku odvolacího soudu (viz str. 9 rozsudku) vyplývá, že stěžovateli bylo pro skutek pod bodem 1) sděleno obvinění, které kladlo jednání stěžovatele do dvou bodů, a to do přesně nezjištěné doby v roce 1998, a do přesně nezjištěné doby od 15. 2. 1999 do 16. 8. 1999. Po provedeném dokazování v hlavním líčení, soud prvního stupně tuto dobu upřesnil a vymezil od ledna roku 1999 do dubna roku 1999. Totéž se týká skutku pod bodem 2), kde soud prvního stupně, na základě provedeného dokazování, pouze individualizoval časový údaj v jehož rozmezí došlo k jednání stěžovatele, které naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) TrZ. Současně je z rozsudku soudu prvního stupně patrno, že stěžovatel měl možnost, v průběhu hlavního líčení, vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, z nichž byly zřejmé časové údaje, posléze uvedené ve výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně, a poté i v rozsudku soudu odvolacího. Jak vyplývá ze shora uvedeného, změna z hlediska času nemá vliv na zachování totožnosti skutku, neboť pouze individualizuje žalovaný skutek.

Druhou námitkou v ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 502/2000 (chybně uvedeno sp. zn. II. ÚS 502/2001), který se zabýval problematikou odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze strany státního orgánu, resp. policie, před zahájením trestního stíhání (před novelou trestního řádu).

V projednávaném případě šlo o provedení důkazu videozáznamem a přepisů textových zpráv, vztahujících se k jednání stěžovatele, uvedeného ve výroku rozsudku pod bodem 2). Použití videozáznamů, pořízených společností E. Praha, spol. s r. o., zejména videozáznamu ze dne 14. 9. 1999, a přepisů textových zpráv z mobilního telefonu svědka E. R. K., které stěžovatel považoval za nezákonné, se opíralo o souhlas poškozené společnosti E. Praha, s. r. o., resp. svědka E. R. K. Pokud jde o přepis textových zpráv, jednalo se o zjištění obsahu textových zpráv doručených na mobilní telefon, který vlastnil a užíval generální ředitel společnosti E. Praha, spol. s r. o., svědek E. R. K. Předmětný mobilní telefon dal k dispozici .olicejním orgánům sám E. R. K., který s přepisem textových zpráv a jejich použitím v důkazním řízení souhlasil. Odvolací soud správně doplnil argumentaci soudu prvního stupně, když uvedl, že k tomuto úkonu nebyl nutný souhlas stěžovatele jako odesílatele přepsaných textových zpráv. Důležitý videozáznam ze dne 14. 9. 1999 byl pořízen ze zcela soukromé iniciativy samotného generálního ředitele společnosti E. Praha, spol. s r. o., E. R. K., v jeho kanceláři v budově sídla poškozené společnosti E. Praha, spol. s r. o., bez jakékoliv vědomosti policie a z obavy před vydíráním ze strany stěžovatele. Na uvedený videozáznam nelze v žádném případě aplikovat zákonná ustanovení o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 TrŘ, příp. § 88a TrŘ.
Stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu nevystihuje podstatu předmětné ústavní stížnosti a jeho citace je nepřípadná. Ústavní soud se v tomto směru ztotožnil s argumentací použitou obecnými soudy, a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí (str. 12 - 13 rozsudku odvolacího soudu, str. 8 - 9 rozsudku soudu prvního stupně).

Rovněž tvrzení stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí soudů obou stupňů nemá ústavně právní relevanci. V tomto bodě nelze než poukázat na pečlivé, vyčerpávající a ústavně konformní odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Obecné soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§ 125 odst. 1 TrŘ). Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 TrŘ) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 TrŘ). Nedostaly se tudíž do rozporu s právem na spravedlivý proces vyjádřený v článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával. Článek 36 odst. 1 Listiny garantuje právo na spravedlivý proces, nelze ho však vykládat jako právo na úspěch ve sporu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel byl stíhán a poté odsouzen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). V průběhu trestního řízení měl zajištěnu právní pomoc prostřednictvím dvou obhájců, jak je patrno z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 30 rozsudku), a bylo mu zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny), jehož náležitě využil.


V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2003

JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 525/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies