I. ÚS 397/03

19. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové, ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 44 To 228/2003,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


Shora označeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl stížnost M. G. (dále jen "stěžovatel") proti výrokům ad. I., III. a V. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 3. 2003, sp. zn. 44 Nt 708/2003 (dále jen "soud prvního stupně"), kterými:
1. byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu (výrok I. usnesení),
2. podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ") nebyla přijata nabídka písemného slibu stěžovatele (výrok III. usnesení), a
3. podle § 73a odst. 1 TrŘ byla stanovena výše peněžité záruky ve výši 8 000 000,-- Kč.

Při zkoumání důvodů vazby vyšel soud prvního stupně i odvolací soud z toho, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a existují zřejmé důvody vedoucí k podezření, že trestný čin spáchal právě stěžovatel. Ze spisového materiálu byla patrna důvodná obava z opakování majetkové trestné činnosti. Jedná se o rozsáhlou trestnou činnost se škodou přesahující 37 000 000,-- Kč, páchanou dílčími útoky v rámci organizované skupiny, kdy stěžovatel byl pro obdobnou trestnou činnost odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 3 T 114/2001, k podmíněnému trestu odnětí svobody a v současné době je stíhán Policií ČR, KÚV Brno, pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, podle § 148 odst. 1, 4 TrZ, kterého se měl dopouštět v období od srpna roku 1996 do března roku 2000 neoprávněnými odpočty DPH. Jedná se tedy o obdobnou trestnou činnost, jaká je předmětem daného stíhání. K důvodům vazby odvolací soud navíc doplnil, že stěžovatel se měl stíhané trestné činnosti dopustit v době podmíněného trestu odnětí svobody. Vzhledem k okolnostem případu nebyl přijat písemný slib stěžovatele, ale bylo shledáno, že vazbu lze nahradit peněžitou zárukou. S přihlédnutím k majetkovým poměrům stěžovatele, k povaze a závažnosti trestného činu, k okolnostem případu, k závažnosti skutečností odůvodňujících trvání vazebních důvodů, zejména s ohledem k předpokládanému finančnímu zisku, byla soudem prvního stupně určena peněžitá záruka ve výši 8 000 000,-- Kč, když částka nabídnutá stěžovatelem ve výši 250 000,-- Kč nebyla shledána adekvátní. V této souvislosti odvolací soud konstatoval, že nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že při posuzování výše kaucí má být v první řadě preferován aspekt majetkových poměrů obviněného. Pokud by tomu tak bylo, mohl by obviněný, který je prokazatelně nemajetný, být vždy propuštěn z vazby na svobodu při minimální výši kauce, tj. 10 000,-- Kč, bez ohledu na závažnost případu a výši způsobené škody. Z ustanovení § 73a odst. 2 písm. a) TrŘ jednoznačně vyplývá, že se musí přihlédnout ke všem zde uvedeným hlediskům v jejich souhrnu. V daném případě, kdy výše škody přesahuje 37 000 000,-- Kč a soud prvního stupně stanovil peněžitou záruku pouze ve výši 8 000 000,-- Kč, se nejedná o příliš vysokou kauci, ale je tomu právě naopak.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného usnesení z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces, článku 8 odst. 2, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článků 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhl, aby jej Ústavní soud propustil z vazby na svobodu, případně vyslovil zásady pro stanovení přiměřené nižší částky peněžité záruky nahrazující vazbu. V odůvodnění ústavní stížnosti nejprve doslovně konstatoval skutečnosti, které uváděl již ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně. Následně poukázal na skutečnost, že odvolací soud pochybil, když v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že "...důvod vazby předstižné spočívá též v tom, že obviněný se měl nynější trestné činnosti dopustit ve lhůtě podmíněného odkladu výkonu trestu...", neboť nynější trestné činnosti se měl dopustil v období od měsíce června roku 2000 do měsíce března roku 2001 a podmíněný trest odnětí svobody, na který poukázal odvolací soud, mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 3 T 114/2001. Z uvedeného je patrno, že stíhané trestné činnosti se nedopustil v době podmíněného trestu odnětí svobody a v této souvislosti lze uvažovat pouze o případném souhrnném trestu. V jeho případě tak není dán konkrétní důvod, z něhož by vyplývala obava z pokračování v trestné činnosti ve smyslu § 67 písm. c) TrŘ, který omylem shledal odvolací soud.

Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně.

K návrhu stěžovatele, aby jej Ústavní soud propustil z vazby na svobodu, případně vyslovil zásady pro stanovení přiměřené nižší částky peněžité záruky nahrazující vazbu, Ústavní soud konstatuje, že je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a jako takový musí zásadně respektovat princip dělby moci, na němž je ústavní systém České republiky založen. Při své činnosti se musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence, zejména Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu. I pro Ústavní soud platí, že může vydat pouze takové rozhodnutí, ke kterému je oprávněn a nesmí svoji pravomoc překračovat. Nemůže proto "suplovat" roli obecných soudů, od jejichž soustavy je důsledně oddělen. Z citovaného návrhu je zjevné, že stěžovatel navrhuje vydat rozhodnutí, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. O propuštění stěžovatele z vazby, stejně jako o výši peněžité záruky, nemůže rozhodovat Ústavní soud, ale výhradně jen obecné soudy. Vzhledem k uvedenému byla ústavní stížnost v této části odmítnuta jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud se z tohoto důvodu zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, tj. zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání (§ 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pouze v části, týkající se návrhu na zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu z důvodu porušení čl. 8 odst. 2, 5 Listiny a čl. 5 a 6 Úmluvy. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a prostudoval spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 44 Nt 708/2003.

Obvodní soud pro Prahu 7 ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, kterým nedošlo k porušení procesních pravidel ani k porušení lidských práv stěžovatele. Dále konstatoval, že v ústavní stížnosti není konkretizováno, v čem či v jakém postupu spatřuje stěžovatel porušení procesních pravidel a omezení svých práv na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že soud v rámci přípravného řízení není oprávněn předjímat vinu či nevinu obviněného z trestné činnosti, nelze se vyjádřit k tomu, zda ze strany stěžovatele došlo ke spáchání trestné činnosti či nikoli, avšak dosud zjištěné skutečnosti tomu nasvědčují. V daném stadiu trestního řízení se soud zabývá tím, zda byly dány, či nadále trvají vazební důvody ve smyslu § 67 TrŘ, ve spojení s § 68 TrŘ a násl. V projednávaném případě jsou u stěžovatele dány a trvají vazební důvody rozvedené v napadených usneseních.

Městský soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění svého usnesení a dodal, že stěžovatelem navrhovaná výše peněžité záruky v částce 250 000,-- Kč naprosto neodpovídala výši škody, která podle dosavadních skutkových zjištění dosahuje částky 35 000 000,-- Kč. Kauce jako taková přichází v úvahu, pokud by byla stanovena v přiměřené výši. Jestliže soud prvního stupně stanovil kauci ve výši 8 000 000,-- Kč, jedná se o částku několikanásobně nižší než je výše škody. Nelze přistoupit na stanovisko stěžovatele, že u nemajetné osoby může být kauce velmi nízká bez ohledu na výši způsobené škody. Tento závěr by byl v rozporu s § 73a odst. 2 písm. a) TrŘ. K důvodu vazby uvedenému v § 67 písm. c) TrŘ konstatoval, že ten u stěžovatele nepochybně existuje. Městský soud připustil, že v odůvodnění napadeného usnesení se dopustil nepřesnosti, kdy mimo jiné uvedl, že důvod vazby předstižné spočívá též v tom, že obviněný (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) se měl nynější trestné činnosti dopustit ve lhůtě podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Vzhledem k datu rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 3 T 114/2001, se však nepochybně jedná o vztah souhrnnosti, jak stěžovatel správně namítal. Uvedená nepřesnost byla vysvětlena a napravena v rozhodnutí ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 44 To 314/2003. Tato nepřesnost však nic nemění na závěru o existenci důvodu vazby předstižné, neboť tento důvod byl dovozen i z řady dalších konkrétních skutečností, které má na mysli § 67 písm. c) TrŘ.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 44 Nt 708/2003, je patrno, že usnesením Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze, ze dne 26. 11. 2002, ČTS: PSP - 2457/OHK - 2002, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), zčásti dokonaný, zčásti ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 TrZ. Této trestné činnosti se měl stěžovatel, spolu s dalšími pachateli, dopouštět tím, že měl vystavovat fiktivní faktury za obchodní činnost, které pak byly zaneseny do účetnictví firem, např. společnosti S., s. r. o., a dalších. Tyto faktury mohly být použity jako podklady pro údaje do daňového přiznání. Výše škody činí u dokonaného trestného činu 37 384 174,-- Kč a ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 TrZ k § 148 odst. 1, 4 TrZ částku ve výši 7 667 000,-- Kč. Stěžovatel byl vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b), c) TrŘ usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 44 Nt 219/2002. V současné době je stěžovatel ve vazbě pouze z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) TrŘ.

Po zvážení obsahu napadených rozhodnutí a prostudování spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 44 Nt 708/2003, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí, pokud jde o naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. c) TrŘ a podmínek pro přijetí peněžité záruky. Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Rozhodování o vazbě bývá rozhodováním složitým, kde mnohdy nelze s nezvratnou jistotou vyjádřit, jak se osoba, o jejíž vazbě je rozhodováno, zachová v případě, kdy bude ponechána na svobodě. Přesto však podle § 67 TrŘ smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava z následků předvídaných v § 67 písm. a), b), c) TrŘ. Jak plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí obecných soudů, které, při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit v kterémkoli stadiu řízení, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných, nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci citovaných zákonných ustanovení, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria. Tato kritéria je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod.

S ohledem na uvedené závěry neobstojí tvrzení stěžovatele, že napadené rozhodnutí postrádá zjištění konkrétních skutečností odůvodňujících jeho vzetí do vazby. V uvedených souvislostech a v daném stadiu vyšetřování obecné soudy vycházely při svém rozhodování z dosud zjištěných důkazů, na základě kterých správně dovodily důvodnost trestního stíhání stěžovatele. Zejména závažnost a povaha trestného činu, rozsah trestné činnosti, páchané dílčími útoky se škodou přesahující 35 000 000,-- Kč, organizovanost trestné činnosti stěžovatele, který byl již pro trestnou činnost obdobného charakteru trestně stíhán, skutečnost, že je v současné době je stíhán Policií ČR, KÚV v Brně, pro stejný trestný čin, umožnily obecným soudům přijmout i odpovídající závěry ve vztahu k samotnému důvodu vazby, odůvodňující obavu z opakování trestné činnosti, nikoli pokračování v trestné činnosti, jak nesprávně uvádí stěžovatel. Tím došlo k naplnění podmínek, daných v § 67 písm. c) TrŘ, jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny, čl. 5 Úmluvy). V předmětné věci nebyla zasažena základní ústavně zaručená práva či svobody stěžovatele, a to ani ta, jejichž porušení se domáhá.


Jestliže bylo v daném případě, při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě a o peněžité záruce, postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, usnesení byla řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení, není možno v uvedených usneseních, kterými nebylo stěžovateli vyhověno, shledávat porušení práva na spravedlivý proces. To, že bylo rozhodnuto způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Z tohoto pohledu neobstojí stěžovatelem namítané porušení práva na spravedlivý proces.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelem namítané pochybení odvolacího soudu bylo odvolacím soudem napraveno usnesením ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 44 To 314/2003.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v daném případě stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 a 6 Úmluvy. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) a zčásti jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.



V Brně dne 19. listopadu 2003 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 397/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies