IV. ÚS 213/03

21. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H., zastoupeného Mgr. P. W., advokátem, směřující proti rozhodnutí Vrchního státní zastupitelství v Praze ze dne 7. února 2003, sp. zn. VZv 18/2002, ve spojení s usnesením Policejního prezidia ČR, úřadu finanční kriminality a ochrany státu, služby kriminální policie a vyšetřování odboru "15", ze dne 15. prosince 2002, ČTS:PPR-33/FKOS-10-2002,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:
Dne 11. dubna 2003 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost proti usnesení, jímž vrchní státní zastupitelství zamítlo jako nedůvodnou stížnost stěžovatele a dalších obviněných, která směřovala proti usnesení, kterým jim bylo sděleno zahájení jejich trestního stíhání.
Stěžovatel v rozsáhlém podání uvedl, že bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku, dle ustanovení § 127 odst. 1 a 2 trestního zákona, v jednočinném souběhu s trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, podle ustanovení § 125 odst. 1 a 3 trestního zákona, a s trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku, dle ustanovení § 255 odst. 1 a 3 trestního zákona, ve spolupachatelství dle ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona. Proti zahájení trestního stíhání podal stížnost, v níž namítal, že popis skutku ve výroku je v rozporu se zákonným požadavkem stanoveným v ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu, a je neurčitý a nesrozumitelný. Přesto státní zastupitelství stížnost zamítlo jako nedůvodnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že z napadených usnesení nevyplynulo, jak a zda byly naplněny všechny znaky skutkových podstat trestných činů. Státní zástupkyně se ve stížnostním řízení omezila na konstatování, že naplnění subjektivní stránky evidentně vyplývá z logického kontextu popisovaného jednání. Nepřesným uvedením všech okolností, odůvodňujících závěr o důvodnosti trestního jednání, bylo porušeno ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu, a v důsledku toho došlo k zásahu do práva stěžovatele zaručeného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), být stíhán pouze z důvodů a způsobem stanoveným zákonem. Porušen byl rovněž čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zejména v právu na podrobné informování o povaze a důvodech obvinění. Uvedeným postupem mělo být porušeno rovněž právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 a násl. Listiny, resp. v čl. 6 Úmluvy.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Vrchní státní zastupitelství v Praze, prostřednictvím vrchního státního zástupce. Ten v rozsáhlém vyjádření uvedl, že i přes rozhodnutí státního zastupitelství o zamítnutí stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání, přísluší stěžovateli právo podávat důkazní návrhy, uplatňovat veškerá práva s cílem dosáhnout zrušení původního rozhodnutí, resp. jiného právního posouzení stíhaného skutku. Konstatoval, že z tohoto hlediska se mu jeví ústavní stížnost jako neadekvátní prostředek, když usnesením o sdělení obvinění, resp. zamítnutím stížnosti do tohoto usnesení, nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele. Stěžovateli rovněž přísluší právo domáhat se kdykoliv přezkumu zákonnosti postupu dozorového státního zástupce cestou dohledu státního zastupitelství vyššího stupně. Tím, že stěžovatel tohoto postupu nevyužil, nevyčerpal, dle názoru účastníka, veškeré zákonné možnosti, které mu trestně-právní předpisy dávají k ochraně jeho práv.
Závěrem vrchní státní zástupce vyjádřil přesvědčení o souladu postupu v trestním stíhání v dané věci s požadavky na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a dle čl. 6 Úmluvy.

Po posouzení argumentů stěžovatele a vyjádření účastníka konstatuje Ústavní soud především, že obdobnou problematikou se zabýval opakovaně a právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu vyjádřil ve své judikatuře.
Na otázku, zda lze akceptovat názor, že sdělení obvinění samo o sobě je způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem, opakovaně odpověděl Ústavní soud negativně. Pouze za situace, kdy by bylo vznesené obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možné odčinit jinak (vzetí do vazby, zadržení, zadržení a otevření zásilek apod.), by ústavní stížnost, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, mohla přicházet v úvahu (takové situace se týká např. nález sp. zn. I. ÚS 46/96 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5., pod č. 43).
V posuzované věci je však především nutno poukázat na právní větu vyslovenou v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4., č. 78). Zde Ústavní soud jasně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Pravomoc Ústavního soudu směřuje tedy především proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Přitom pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu čelit tedy jinak, nežli ústavní stížností.
Výše uvedené podmínky v dané věci splněny nejsou, neboť trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství, jak konstatoval i účastník řízení. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném trestním řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustné. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny důsledně řídí principem subsidiarity. Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 lit. e) zákona, přičemž její odmítnutí bylo možné opřít též o ustanovení lit. d) cit. ustanovení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 21. listopadu 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 213/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies