III. ÚS 249/03

24. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 249/03
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatelky B. V., zastoupené JUDr. B. M., advokátem, proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 14. března 2003 č. j. 533/12913/2003 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 11. června 2001 č. j. 6036/110/2000, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
S poukazem na tvrzené dotčení v ústavních právech zakotvených v čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci a domáhala se, pro výhrady v návrhu blíže rozvedené, aby je Ústavní soud nálezem zrušil.
Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatelce byla v její daňové věci dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Přerově ze dne 13. dubna 2000 č. j. 51862/00/393912/3064, poř. č. 1000000078, za použití pomůcek vyměřena dle § 46 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb. daň z příjmu fyzických osob za rok 1996 ve výši 1.112.100,- Kč, přičemž odvolání do tohoto výměru Finanční ředitelství v Ostravě shora označeným rozhodnutím zamítlo. O správní žalobě vůči tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 12. dubna 2002 č. j. 22 Ca 273/2001-22, a to rovněž zamítavým výrokem. Posléze stěžovatelka využila možnosti dané ust. § 55a zák. č. 337/1992 Sb. a podala podnět k prominutí uvedené daně z příjmu fyzických osob adresovaný ministru financí ČR. Tato její žádost byla následně rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 14. března 2003 č. j. 533/12913/2003 zamítnuta. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila názor, dle něhož naposled uvedené rozhodnutí je nutno považovat za poslední prostředek k ochraně práva, který jí zákon poskytuje (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Dle § 55a odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. může Ministerstvo financí daň zcela nebo částečně prominout z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů, u příslušenství daně tak může učinit i z důvodu odstranění tvrdosti. K tomuto prominutí může dojít v kterémkoli stadiu daňového řízení. Z konstrukce právní modality "může" jednoznačně plyne, že daňový subjekt nemá na prominutí daně právní nárok. Toto ustanovení tudíž nezakládá jakékoliv veřejné subjektivní právo svědčící daňovému subjektu a z téhož důvodu rozhodnutí v důsledku "žádosti" daňového subjektu vydané ani není rozhodnutím vydaným na základě procesního prostředku k ochraně práva, jejž má na mysli § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., neboť žadatel ani není s to jeho výsledek jakoukoliv argumentací ovlivnit v tom smyslu, že by na pozitivní rozhodnutí vznikl v důsledku splnění určitých podmínek právní nárok. Toto rozhodnutí, co do jeho vyhovujícího výroku, je tak zcela v dispozici Ministerstva financí.
Pokud je ovšem napadené rozhodnutí Ministerstva financí vyloučeno i z přezkoumání správním soudem, a to z toho důvodu, že neexistuje-li veřejné subjektivní právo, není zde nic, co by byl soud kompetentní přezkoumávat a na čem by mohl být stěžovatel krácen, tím spíše nepřichází v úvahu ústavní stížnost s tvrzením o zásahu do veřejných ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud tedy správní orgán nevyhoví podnětu k prominutí daně podle § 55a daňového řádu, neporuší tím zákon, natož aby tím zasáhl do sféry ústavních práv stěžovatele (shodně usnesení sp. zn. IV. ÚS 777/02 ze dne 1. září 2003).
Za naznačené situace nezbývá než konstatovat, že stěžovatelka v případě citovaného rozhodnutí Ministerstva financí ČR nedostála stěžejní podmínce "porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním zákonem" coby pojmovému znaku spoluzakládajícího statut osoby oprávněné podat ústavní stížnost [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.]. Jelikož se potom nejedná o rozhodnutí vydané k poslednímu procesnímu prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, ústavní stížnost v části směřující vůči rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 11. června 2001 č. j. 6036/110/2000 je podána po lhůtě stanovené zákonem, když pro úplnost se dodává, že s ohledem na již uvedené by nadto bylo třeba napadnout i citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, od jehož doručení by se odvíjela lhůta k podání ústavní stížnosti.
Z takto vyložených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. b), písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 249/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies