I. ÚS 514/03

25. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. U., zastoupeného JUDr. I. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2003, čj. 12 To 218/2003 - 30, a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 5. 2003, čj. 4 Nt 2353/2003 - 15,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2003, se J. U. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Kladně (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces. Tímto usnesením byl zamítnut, podle § 283 písm. d) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení skončeného pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 3 T 197/97.

Stěžovatel tvrdil, že byly splněny všechny předpoklady pro povolení obnovy řízení. Obecné soudy, při svém původním rozhodování o jeho vině a trestu, nehodnotily jako důkaz výsledek zkoumání Policie ČR, Správy Středočeského kraje, odbor kriminalistické techniky a expertiz z oboru biologie (zjištění přítomnosti spermií z poševního výtěru) ze dne 5. 9. 1997, čj. PSC-304/KT-6-1997. O něm se stěžovatel dozvěděl až dodatečně. Tento důkaz však, podle názoru stěžovatele, vyvrací výpověď svědka M. F. a potvrzuje stěžovatelovu verzi, že při svém prvním výslechu v předmětné trestní věci vypovídal nepravdivě, neboť byl vyslýchajícím vyšetřovatelem M. F. upozorňován na podezření ze spáchání trestného činu znásilnění a možnost uvalení vazby. Tuto skutečnost však svědek M. F. v hlavním líčení popřel. Obecné soudy na základě tohoto svědectví považovaly tvrzení stěžovatele za nepravdivá, účelová, čímž byla zpochybněna jeho věrohodnost. Tento nový důkaz však dokládá, že původní vyšetřování směřovalo ke stíhání stěžovatele nejen pro trestný čin vydírání, ale také pro trestný čin znásilnění. Z procesního postupu soudu prvního stupně, který kvůli výslechu svědka M. F. odročil hlavní líčení, stěžovatel dovodil, že výpověď tohoto svědka nebyla jen okrajová, jak tvrdil ve svém usnesení krajský soud. V této souvislosti poukázal rovněž na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1998, čj. 10 To 387/98 - 100, kterým byl zrušen původní rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 5. 1998 a věc vrácena k novému řízení. V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud poukázal na rozpory ve výpovědi poškozené a na nutnost vyslechnout znalkyni o věrohodnosti poškozené.

Ze shora uvedených důvodů dospěl stěžovatel k závěru, že výsledek zkoumání Policie ČR ze dne 5. 9. 1997 může ovlivnit rozhodnutí soudu o jeho vině, neboť věrohodnost výpovědí je stěžejní pro posouzení jeho viny. Nově nalezený důkaz ve věci vyvrací výpověď, na jejímž základě byl shledán nevěrohodným a uznán vinným. Teprve případné následné řízení by mohlo jinak posoudit věrohodnost stěžovatele a poškozené. Odepření možnosti nového rozhodování soudu ve věci proto považuje za odepření práva na spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, Krajského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka a prostudoval spisy Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 3 T 197/97 a sp. zn. 4 Nt 2353/2003.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na obsah spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 4 Nt 2353/2003. Současně poznamenal, že obdobnou argumentaci, uvedenou v ústavní stížnosti, použil stěžovatel i v řízení před obecnými soudy. Z tohoto důvodu odkázal na odůvodnění svého usnesení v návaznosti na napadené usnesení soudu prvního stupně.

Okresní soud v Kladně se k návrhu nevyjádřil.

Krajské státní zastupitelství v Praze se vzdalo práva vedlejšího účastníka podle § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Ze spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 4 Nt 2353/2003, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 14. 4. 2003 u tohoto soudu návrh na povolení obnovy řízení. Jako nové důkazy předložil shora zmíněný výsledek policejní expertízy a záznam o svém zajištění podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona o policii ze dne 4. 5. 1997. Návrh na povolení obnovy řízení byl dne 30. 5. 2003 projednán ve veřejném zasedání a usnesením soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2003, čj. 4 Nt 2353/2003 - 15, byl zamítnut. Soud prvního stupně v odůvodnění nejprve konstatoval, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 3 T 197/97, uznán vinným spácháním trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců se zkušební dobou v délce trvání osmnácti měsíců. Z návrhu stěžovatele a z jeho vyjádření u veřejného zasedání nevyšly najevo takové skutečnosti, které by mohly být důvodem pro povolení obnovy řízení. Stěžovatel opětovně hodnotil předchozí rozhodnutí soudu, nesouhlasil s hodnocením důkazů, zejména pokud šlo o věrohodnost jeho výpovědi, a měl opět výhrady k tomu, že nebylo prokázáno, v jeho případě, užití násilí vůči poškozené. Jednalo se však o skutečnosti, kterými se již zabýval soud prvního stupně i odvolací soud. Pokud stěžovatel namítal, že ve spise nebyla založena zmíněná policejní expertíza, soud konstatoval, že stěžovatel nebyl stíhán pro trestný čin znásilnění. Pro takové jednání nebyla ani podána obžaloba, a tudíž zkoumání biologického materiálu (zjištění přítomnosti spermií) nemohlo mít pro posouzení otázky viny pro konkrétní skutek, pro který byla podána obžaloba, žádný význam. Výhradami stěžovatele vůči postupu policie, včetně výpovědi svědka M. F., se soud zabýval již v řádném řízení. Proto byl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítnut jako nedůvodný.

Odvolání stěžovatele proti citovanému usnesení soudu prvního stupně zamítl krajský soud usnesením ze dne 30. 6. 2003, čj. 12 To 218/2003 - 30. V odůvodnění zejména uvedl, že v původním řízení byl vyslechnut svědek M. F., kterého zmiňoval stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy řízení, avšak jeho výpověď měla pro závěr o vině stěžovatele okrajový význam. Obhajoba stěžovatele v původním řízení spočívala nejprve na doznání, že měl s poškozenou pohlavní styk, protože měl strach, aby nebyl vzat do vazby, neboť se obával trestního stíhání pro znásilnění (a to i přesto, že k ničemu nedošlo). Tuto okolnost zvažovaly obecné soudy, rozhodující v původním řízení, v souvislosti s hodnocením věrohodnosti výpovědi stěžovatele a právě v tom byla shledána nelogičnost jeho obhajoby. Naproti tomu stojí stále neměnná výpověď poškozené, která celou událost oznámila, a závěry znalkyně psycholožky, která potvrdila věrohodnost poškozené. V tomto směru je zřejmé, že závěr o vině stěžovatele by stěží mohl být jiný, pokud by soud prvního stupně měl, v době rozhodování, k dispozici existující odborné vyjádření z oboru biologie, vyžadované s ohledem na možný trestný čin znásilnění. To by pouze přispělo ke zjištění, že v rámci předběžného šetření policie existovalo více vyšetřovacích verzí, přičemž verze o znásilnění se nepotvrdila. To však samo o sobě, ani v kontextu s dalšími důkazy, nemůže změnit nic na tom, že když stěžovatel cítil ohrožení trestním stíháním pro znásilnění, přičemž údajně nic nespáchal, tak aby se podle svých slov " z toho nějak dostal" popsal aktivity, k nimž nedošlo. Právě to totiž jednoznačně potvrdilo závěr obecných soudů, rozhodujících v původním řízení, že stěžovatel si byl od začátku vyšetřování vědom, že se dopustil něčeho, co je nezákonné, neboť jinak by veškeré aktivity popřel.

Ústavní soud po prostudování předložených podkladů nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadených usnesení, pokud jde o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení podle § 283 písm. d) TrŘ. Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Podmínky a okolnosti, za nichž je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, byly vyloženy v judikatuře, která je obecně dostupná. V této souvislosti lze, v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu posuzovat, zda stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými usneseními obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.

Ústavní soud v obecné rovině konstatuje, že podle ustanovení § 278 odst. 1 TrŘ lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenající průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny zákonem stanovené předpoklady. Právě naplnění těchto předpokladů bylo předmětem řízení, jehož výsledky stěžovatel napadl v ústavní stížnosti. Obecné soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 TrŘ.

Obecné soudy se relevantními body podmínek umožňujících povolení obnovení řízení zabývaly a dospěly, po provedení důkazů a jejich posouzení, k závěru, že důvody pro obnovu řízení nejsou v projednávané věci dány. Ústavní soud, vzhledem k ústavnímu principu nezávislosti obecných soudů v projednávané věci, toto jejich hodnocení a z něj plynoucí logické závěry nezpochybňuje.

Pokud jde o policejní biologickou expertízu, o níž se stěžovatel domníval, že je důvodem pro povolení obnovy řízení, tato neprokazuje, že svědek M. F. vypovídal, v hlavním líčení konaném dne 7. 5. 1998, nepravdivě. V kontextu se shora uvedenými obecnými hledisky se nejedná o důkaz nebo skutečnost umožňující povolení obnovy řízení. Výsledek této expertízy pouze prokazuje, jak uvedl v napadeném usnesení krajský soud, že
v rámci postupu před zahájením trestního stíhání byly vypracovány vyšetřovací verze, z nichž jedna předpokládala možné spáchání trestného činu znásilnění. Tato skutečnost vyplývá i z úředního záznamu o zajištění stěžovatele podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona o policii (č. l. 5 spisu sp. zn. 3 T 197/97). Proto byl odebrán vzorek poševního sekretu a odeslán ke zjištění přítomnosti spermií. Jednalo se o běžný postup policie před zahájením trestního stíhání. Policejní orgán byl povinen stanovit vyšetřovací verze a v tomto směru učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a ke zjištění jeho pachatele. Jak je ze spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 3 T 197/97, patrno, jednalo se o úkony před zahájením trestního stíhání. Po sdělení obvinění pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 TrZ byl stěžovatel téhož dne, tj. 4. 5. 1997, vyslýchán jen a pouze k jednání uvedenému ve sdělení obvinění. Ze skutečností uvedených ve spise Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 3 T 197/97, nic nenasvědčuje tomu, že by bylo stěžovateli v průběhu tohoto výslechu vyhrožováno vazbou a sdělením obvinění ze spáchání trestného činu znásilnění, podle § 241 odst. 1 TrZ (č. l. 9 -11 spisu sp. zn. 3 T 197/97), kvůli kterému se měl doznat, že měl s poškozenou pohlavní styk, ačkoli k němu nedošlo. V podrobnostech lze odkázat na řádné a dostatečně odůvodněné usnesení okresního a krajského soudu, týkající se zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení.


K námitce stěžovatele, že výslech svědka M. F. nelze považovat za okrajový, protože kvůli jeho výslechu bylo odročeno hlavní líčení ze dne 26. 3. 1998, je nutno poukázat na ustanovení § 219 TrŘ. Jestliže stěžovatel tvrdil při výslechu u hlavního líčení dne 26. 3. 1998, že mu bylo v průběhu jeho výslechu dne 4. 5. 1997 vyhrožováno vazbou a sdělením obvinění ze spáchání trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 TrZ (č. l. 69 - 70 spisu sp. zn. 3 T 197/97), bylo povinností soudu prvního stupně tuto skutečnost objasnit. Proto samosoudce hlavní líčení odročil právě za účelem předvolání a výslechu vyšetřovatele M. F.. Takový postup soudu prvního stupně je plně v souladu s trestním řádem a chrání ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele.


K namítanému porušení práva na soudní ochranu je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit,

že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, jednání bylo ústní, veřejné, stěžovatel se ho mohl zúčastnit, podávat návrhy, vyjádřit se ke všem skutečnostem a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Obecné soudy svá usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. V odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a z jakých důvodů neshledaly tvrzení stěžovatele souladné s taxativně vymezenými podmínkami povolení obnovy řízení (§ 278 odst. 1 TrŘ).

Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.

V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.




V Brně dne 25. listopadu 2003 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 514/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies