I. ÚS 232/03

25. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 25. listopadu 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti Mgr. V. V., zastoupeného Mgr. I. B., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2002, č. j. 53 Co 478/2002-265,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutí obecného soudu specifikovanému v záhlaví tohoto usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 9. 2001, č. j. 23 C 585/98-208, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 7. 2002, č. j. 23 C 585/98-235 a opravného usnesení ze dne 5. 9. 2002, č. j. 23 C 585/98-240.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v době podání ústavní stížnosti právně zastoupen advokátem tak, jak vyžaduje ust. § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přičemž v části ústavní stížnosti brojil proti dosavadní judikatuře Ústavního soudu, podle níž také osoby právnického vzdělání musí splňovat v přístupu k soudu podmínku obligatorního právního zastoupení, byl vyzván dopisem ze dne 12. 5. 2003 k odstranění této vady návrhu a k zajištění právního zastoupení.

Dopisem ze dne 17. 6. 2003 byl Ústavní soud zpraven advokátem Mgr. I. B. o tom, že na základě rozhodnutí České advokátní komory byl stěžovateli určen jako právní zástupce k zastupování v řízení před Ústavním soudem. K dopisu byla přiložena plná moc ze dne 16. 6. 2003, jíž stěžovatel zmocnil Mgr. I. B. k zastupování před Ústavním soudem.

Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud vyrozuměl, že stěžovatel se žalobou domáhal u obecných soudů náhrady škody ve výši 1.404.430 Kč po vedlejším účastníkovi, obchodní společnosti nakladatelská společnost B., spol. s r. o. v likvidaci.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti soustředil především na vylíčení okolností podání žaloby a následně na argumentaci týkající se obligatornosti jeho zastoupení v řízení o ústavní stížnosti. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí toliko uvedl, že je protiprávní z důvodu porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s tím, že mu před obecnými soudy nebylo umožněno efektivně projednat meritum věci, neboť soudy pro nezaplacení soudního poplatku vyměřeného v mimořádně vysoké výši řízení zastavily. Tím podle stěžovatele došlo rovněž k bezpříkladné sociální diskriminaci a byl tak porušen čl. 14 Úmluvy.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v daném případě vycházel při posouzení ústavní stížnosti toliko z vyjádření stěžovatele a ze samotného odůvodnění napadeného usnesení a nevyzýval účastníka řízení, Městský soud v Praze, ani vedlejšího účastníka k vyjádření, neboť již z těchto podkladů je zřejmé, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepředstavuje součást soustavy obecných soudů, jimž není instančně nadřízen. Jeho úkolem proto není hodnotit dílčí závěry a postupy obecných soudů, ale toliko skutečnost, zda obecné soudy těmito závěry či postupy, jež našly formální výraz v napadeném usnesení, nezasáhly do základních ústavně zaručených práv stěžovatele.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že se obecné soudy zabývaly všemi okolnostmi, které by eventuelně mohly mít vliv na způsobilost stěžovatele uhradit soudní poplatek. O tom svědčí také skutečnost, že původně vyměřený zákonný soudní poplatek byl stěžovateli snížen z 56.188 Kč na 42.141 Kč. Městský soud v Praze se explicitně zabýval také sociálními a příjmovými poměry stěžovatele a dospěl k závěru, že jejich vyhodnocení soudem prvního stupně nelze posoudit jako tvrdé.

Jak uvedeno shora, úkolem Ústavního soudu zde není opakovaně přezkoumávat okolnosti, které již vyhodnotily obecné soudy a z nichž obecné soudy dovodily výši soudního poplatku. Obecné soudy se podle Ústavního soudu s těmito skutečnostmi zevrubně vypořádaly, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, a Ústavní soud neshledal důvod pro přezkoumávání jejich závěrů v tom směru, aby opakovaně zjišťoval majetkové, příjmové a sociální poměry stěžovatele a z nich dovozoval ekvivalentní výši soudního poplatku.

S ohledem na to Ústavní soud neshledal ani zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ani v napadeném rozhodnutí nespatřuje projev sociální diskriminace, jež by znamenala porušení čl. 14 Úmluvy. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 232/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies