I. ÚS 488/02

26. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti O., a.s., zastoupené JUDr. K. P., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 13 Cmo 32/2002-38 ze dne 2. 5. 2002 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 43 Cm 140/2001-21 ze dne 25. 9. 2001, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Stěžovatelka podala ústavní stížnost, která směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 13 Cmo 32/2002-38 ze dne 2. 5. 2002, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 43 Cm 140/2001-21 ze dne 25. 9. 2001, jímž soud I. stupně částečným rozsudkem zamítl její žalobu proti JUDr. E. K., správkyni konkurzní podstaty úpadce, o určení, že její pohledávka ve výši 5.016.969,- Kč je po právu a pokládá se proto v konkurzním řízení úpadce V. P., a.s., za zjištěnou jako pohledávka druhé třídy. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení základního práva na soudní ochranu odůvodňovala stěžovatelka následovně: usnesením bývalého Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 94 K 79/98 ze dne 18. 3. 1999 byl prohlášen konkurz na majetek úpadce V. P., a.s. Stěžovatelka přihlásila do konkurzu i svou pohledávku vůči úpadci ve výši 5.016.969,- Kč, kterou žalovaná popřela. Na výzvu soudu podala stěžovatelka žalobu o určení existence pohledávky, kterou Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č.j. 43 Cm 140/2001-21 ze dne 25. 9. 2001 zamítl, a Vrchní soud v Praze tento rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Žaloba byla zamítnuta proto, že stěžovatelka - podle názoru soudu - uplatnila v incidenčním sporu jiný právní důvod, než který byl uveden v přihlášce do konkurzu; v incidenčním sporu stěžovatelka uplatnila pohledávku ze směnky cizí č. 0628000355 znějící na uvedenou sumu (vystavené dne 17. 7. 1998), ze které je na základě indosamentu směnečně oprávněnou osobou stěžovatelka a ve které je směnečníkem úpadce, aniž by stěžovatelka tento uvedený důvod vzniku pohledávky uvedla v přihlášce pohledávky do konkurzu.

Stěžovatelka tvrdí, že tyto závěry obou soudů jsou nesprávně. V přihlášce do konkurzu byla uvedena i tato směnka a kopie směnky byla prý k přihlášce přiložena. Žalobce nebyl povinen v pohledávce výslovně rozlišovat, která pohledávka je ze směnečného vztahu a která nikoliv.

Stěžovatelka dále obecným soudům vytýká, že jí nebylo umožněno řádně hájit svá práva, protože soud odmítl provést výslech svědků R. a B., které stěžovatelka navrhovala a kteří mohli potvrdit uzavření dohody o použití směnky jako platebního prostředku k úhradě kupní ceny; stěžovatelka tyto svědky považovala za rozhodující k posouzení celé věci. Dále stěžovatelka namítala, že žalovaná strana byla u soudu oproti ní zvýhodněna a že nebyla zachována rovnost stran v rámci soudního řízení. Porušení rovnosti stran spatřovala stěžovatelka v tom, že soud "zcela pominul odůvodnění popření přihlášky do konkurzu žalovanou, které bylo uvedeno v oznámení výsledku přezkumného jednání ze dne 6. 3. 2001, kdy kromě neplatnosti smlouvy o cessi uvedla žalovaná jako další důvod nepředložení originálu směnky". Stěžovatelka originál směnky předložila v rámci incidenčního sporu. Soud však žalované umožnil, aby účelově fakticky pozměnila důvody popření, když v rozporu s oznámením o popření pohledávky z důvodu nepředložení originálu směnky, popírala v řízení o incidenční žalobě přihlášení směnečné pohledávky. Soud tak umožnil žalované v rozporu s § 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") zneužívat svých práv správce konkurzní podstaty.

Stěžovatelka proto navrhovala, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že právní argumentaci stěžovatelky nepovažuje za správnou a odkázal na právní závěry napadeného rozsudku. Dodal, že přihláška pohledávky je svými náležitostmi i procesními účinky srovnatelná se žalobou podle § 79 o.s.ř. Ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu"), užívá výraz "právní důvod", který nutno vykládat jako okolnosti (tvrzení), z nichž lze usuzovat na existenci pohledávky, a v tomto směru fakticky zakládá koncentraci povinnosti tvrzení. Projednatelnosti přihlášky není na překážku skutečnost, že je dokládána důkazy, které k tvrzením v ní obsažených nemají žádný vztah nebo pohledávku neprokazují, neboť koncentrace povinnosti důkazní se vztahuje až na event. incidenční řízení o určení pravosti popřené pohledávky (§ 118b o.s.ř.). Popření pohledávky v průběhu konkurzního řízení má právní účinky bez ohledu na to, zda bylo odůvodněno, a proto není rozhodné, zda důvody popření jsou později popírajícím měněny, a pokud nedojde k uznání pohledávky, účinky popření trvají. Vrchní soud v Praze dále formálně namítl, že ústavní stížnost nemusí být přípustná, neboť není zřejmé, zda stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, tedy zda využil dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že ústavní stížnost je nedůvodná i s ohledem na skutečnost, že uspokojení nároku žalobce ze směnky nezaniklo v důsledku napadených rozsudků, protože stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti nezmiňuje o tom, že u téhož soudu probíhá řízení o nároku na vydání směnečného platebního rozkazu ze směnky zmiňované v incidenční žalobě (sp. zn. 50 Cm 106/2001), které je pouze ze zákona přerušeno podle § 14 zákona o konkurzu a vyrovnání v důsledku prohlášení konkurzu na majetek žalovaného. Stěžovatelce nic nebránilo a nebrání v tom, aby postupovala podle § 24 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání a svého práva ze směnky se domáhala postupem tam uvedeným. Dále Městský soud v Praze prohlásil, že považuje ústavní stížnost za nepřípustnou, protože stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, konkrétně pak není zřejmě, zda stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.


III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 43 Cm 140/2001 vedený u Městského soudu v Praze. Z něj zjistil, že se stěžovatelka žalobou domáhala proti žalované správkyni konkurzní podstaty úpadce V.P., a.s., určení, že pohledávka jí uplatněná ve výši celkem 9.163.138,10 Kč je po právu a pokládá se proto v konkurzním řízení za zjištěnou jako pohledávka druhé třídy. Uvedenou žalobu odůvodnila stěžovatelka tím, že dvěma smlouvami o postoupení pohledávek uzavřenými mezi stěžovatelkou a společností L., a.s., ve dnech 20. 10. 1998 a 9. 11. 1998 společnost L., a.s., postoupila stěžovatelce pohledávky ve výši 23.233.386,- Kč (vyplývající z neuhrazení kupních cen dodávek potravinářského zboží, které společnost L., a.s., úpadci dodávala na základě kupní smlouvy z 19. 12. 1997) a dále ve výši 5.016.969,- Kč z titulu směnky vystavené společností L., a.s., dne 17. 7. 1998, avalované úpadcem a splatné dne 7. 11. 1998 na základě dodávek mlékárenských výrobků, která byla rubopisována na stěžovatelku. Část postoupených pohledávek byla mezi stěžovatelkou a úpadcem vypořádána v rámci kupní smlouvy o převodu nemovitostí, kdy část kupní ceny byla úpadcem započtena na pohledávky stěžovatelky a tím i na uhrazení kupní ceny. Zbývající dlužnou částku přihlásila stěžovatelka do konkurzu přihláškou z 15. 4. 1999 v celkové výši 9.163.138,10 Kč vyplývající ze směnky a z nezaplacení kupní ceny za jednotlivé dodávky zboží. Žalovaná správkyně konkurzní podstaty přihlášku popřela, a to z důvodu nepředložení originálu směnky a rovněž napadla platnost smlouvy o postoupení pohledávek.

Žalovaná v uvedeném řízení navrhovala zamítnutí žaloby, protože se domnívala, že obě smlouvy o postoupení pohledávek jsou neplatné. Dále prohlásila, že stěžovatelka neprokázala, že dlužná kupní cena v době podání přihlášky existovala, protože žalovaná sama v účetnictví úpadce zjistila, že úpadce vyplácel stěžovatelce značné množství finančních prostředků bez jakékoliv identifikace, a to pokladnou. Kromě toho je neplatné též písemné uznání dluhu úpadcem pro neurčitost svého obsahu. Dále žalovaná uváděla, že stěžovatelkou předložená kopie směnky je pouze směnkou zajišťovací a především v této části uplatněné incidenční žaloby (částka 5.016.969,- Kč) poukazovala na to, že právním důvodem uplatnění této pohledávky je nezaplacení kupní ceny jednotlivých dodávek zboží, jak je výslovně stěžovatelkou uvedeno v přihlášce do konkurzu.

Městský soud v Praze částečným rozsudkem č.j. 43 Cm 140/2001-21 ze dne 25. 9. 2001 zamítl žalobu, pokud jde o určení pohledávky ve výši 5.016.969,- Kč s tím, že o zbývající části žaloby a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Na základě zjištěných skutečností soud I. stupně vyvodil právní závěr, že se stěžovatelka určovací žalobou domáhala v rozporu s § 23 zákona o konkurzu určení pohledávky z jiného právního důvodu než uvedla v přihlášce pohledávky.

K odvolání stěžovatelky rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze, který rozsudkem č.j. 13 Cmo 32/2002-38 ze dne 2. 5. 2002 částečný rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil. Odvolací soud se zabýval jednak otázkou, zda podaná přihláška pohledávky byla projednatelná, a jednak zkoumáním jejího obsahu. Dospěl k závěru, že stěžovatelka v přihlášce pohledávky jednoznačně uvedla, že její právní předchůdce vyúčtoval úpadci kupní cenu za jednotlivé dodávky zboží. K těmto skutkovým okolnostem navrhla důkazy, a to dodací listy, faktury, směnku a kupní smlouvu. Z tvrzených skutečností však nelze dovodit, že pohledávka fakturovaná pod č. 8307 ve výši, jejíž určení je předmětem sporu, a splatná 7. 11. 1998, zanikla po úhradě směnkou a stěžovatelka tak nadále má pohledávku směnečnou. Odvolací soud uzavřel, že přihláška pohledávky obsahovala všechny náležitosti požadované zákonem o konkurzu a vyrovnání a právním důvodem těchto pohledávek bylo neuhrazení kupní ceny za jednotlivé dodávky zboží. Odvolací soud důkazní návrhy stěžovatelky zamítl proto, že by jimi byly prokazovány skutečnosti týkající se funkce směnky, která se mezi účastníky stala nespornou a nemá pro právní posouzení věci význam. Na rozdíl od stěžovatelky má odvolací soud za to, že "uvedení směnky jako skutečnosti zakládající vznik pohledávky není jejím právním hodnocením stejně tak jako tvrzení pohledávky na základě nezaplacené kupní ceny z kupní smlouvy" a v obou případech se jedná pouze o vylíčení okolností, za kterých pohledávky vznikly. Odvolací soud proto dovodil, že soud I. stupně rozhodl věcně správně, pokud usoudil, že v žalobě uvedený důvod vzniku pohledávky je odlišný od toho, jenž byl popsán v přihlášce.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na soudní ochranu, přezkoumal Ústavní soud jak napadená rozhodnutí, tak i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů. Ústavní soud v této souvislosti již vícekrát judikoval, že pouhý nesouhlas s právním názorem, který obecný soud ve svém rozhodnutí vyslovil, sám o sobě neznamená porušení základních práv stěžovatele. Jestliže obecný soud ve svém rozhodnutí respektuje hranice stanovené mu ústavním pořádkem, jakož i meze své činnosti dané zákony, jimiž je vázán, nemůže svým rozhodnutím základní práva účastníka porušit.

V předmětné věci stěžovatelka uvádí tři základní námitky, jimiž odůvodňuje porušení svého práva na soudní ochranu. První námitka spočívá v jejím nesouhlasu s právním názorem vysloveným soudem I. stupně i soudem odvolacím. Nesprávnost tohoto právního názoru spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy žalobu zamítly s odůvodněním, že stěžovatelka uplatnila v incidenčním sporu jiný právní důvod, než byl uveden v přihlášce do konkurzu na majetek úpadce. K této námitce lze vztáhnout výše uvedenou obecnou úvahu Ústavního soudu, totiž, že pokud je právní názor vyslovený obecným soudem řádně odůvodněn a opřen o skutkový stav náležitě v řízení zjištěný, pak zásadně nelze dovozovat jeho protiústavnost. Rovněž v této souzené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy vyslovily svůj právní názor na základě řádně zjištěného skutkového stavu a opřely svůj právní závěr - dostatečně odůvodněný - o příslušná ustanovení obecně závazných právních předpisů. Nelze tedy v tomto směru spatřovat porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

Ve druhé námitce stěžovatelka uvádí, že jí obecné soudy neumožnily řádně hájit její práva, pokud odmítly provést výslech navrhovaných svědků. K této námitce poukazuje Ústavní soud především na ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř., z něhož vyplývá zásadní právo obecného soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede. Současně pak zásada volného hodnocení důkazů jako stěžejní zásada ovládající proces dokazování v občanském soudním řízení přikazuje soudu provádět hodnocení důkazů tak, aby každý důkaz hodnotil jednotlivě a všechny důkazy pak v jejich vzájemných souvislostech. Z této zásady lze rovněž vyvodit povinnost soudu - jestliže některé z navrhovaných důkazů neprovede - aby v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z jakého důvodu tak neučinil. Uvedený postup je soudu stanoven procesními předpisy a pokud je respektuje, nelze jej označit za protiústavní. Tak je tomu i v souzené věci. Odvolací soud tuto námitku, uplatněnou i v odvolání, posoudil a v napadeném rozsudku se s ní vypořádal, dospěv k závěru, že skutečnosti zjištěné z těchto důkazů nemají pro právní posouzení věci význam.

Stěžovatelka konečně spatřovala porušení svého práva na soudní ochranu v tom, že prý obecné soudy umožnily žalované účelově fakticky pozměnit důvody popření pohledávky, jestliže v rozporu s oznámením o popření pohledávky (z důvodu nepředložení originálu směnky), popírala v řízení o incidenční žalobě přihlášení směnečné pohledávky. V tomto postupu soudu spatřovala stěžovatelka porušení rovnosti stran. Touto námitkou, kterou stěžovatelka uplatnila již v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, se odvolací soud ve svém rozhodnutí rovněž zabýval a svůj vyslovený právní názor řádně odůvodnil. Ústavní soud v právním závěru obecného soudu nespatřuje porušení rovnost účastníků řízení a nepovažuje proto námitku stěžovatelky za důvodnou.

Ze všech těchto důvodů dospěl proto Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny zjevně porušeno nebylo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2003






JUDr. František Duchoň
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 488/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies