I. ÚS 612/03

27. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti Z. J., zastoupeného Mgr. A. V., advokátkou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 24 C 294/1998, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 16 Co 287/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 286/2003,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 11. 2003 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, v níž navrhoval, aby soud určil, že dohoda o převodu členských práv a povinností k Družstvu Suchý vršek je neplatná. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž podle tvrzení stěžovatele uplatněného v ústavní stížnosti vyslovil odvolací soud přípustnost dovolání i bez jeho návrhu. Ústavní stížností proto stěžovatel napadá také usnesení Nejvyššího soudu ČR, který dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné z důvodu, že odvolací soud v daném případě přípustnost nevyslovil a odvolatel ani návrh na vyslovení přípustnosti nevznesl.

Stěžovatel se tak domnívá, že byl usnesením Nejvyššího soudu ČR postižen za to, že předseda senátu odvolacího soudu umístil výrok o přípustnosti dovolání do poučení a nikoliv přímo do výroku rozhodnutí, a dále za to, že se stěžovatel spolehl na odbornou vyspělost právní zástupkyně, která počítala s přípustností dovolání jako se samozřejmostí a nežádala o ně.

Podle stěžovatele tak obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu, na spravedlivý proces, právo na veřejné projednání věci a na řízení v přiměřené lhůtě tak, jak jsou garantována čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vedle toho došlo podle stěžovatele rozhodnutími obecných soudů k upření práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny.

S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž navrhl ke zrušení rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, je podána opožděně.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu provádění dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již bylo Ústavním soudem judikováno, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Nejvyšší soud ČR projednal podané dovolání podle znění Občanského soudního řádu platného do 31. 12. 2000 v souladu s bodem 17, hlavou první, částí dvanáctou zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Podle koncepce platné do nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. bylo dovolání proti rozsudku přípustné ze zákona toliko v případech vymezených v ustanovení § 237 odst. 1 nebo § 238 odst. 1 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000. Proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, bylo dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil jeho přípustnost, a to buď na návrh účastníka řízení vznesený před vyhlášením rozsudku, nebo i bez návrhu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). Pokud odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl, bylo dovolání přípustné na základě úvahy dovolacího soudu (§ 239 odst. 2 o. s. ř.).

Ústavní soud proto nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR porušil jeho základní právo na soudní ochranu, když podané dovolání posoudil jako nepřípustné. Jak v ústavní stížnosti uvedl sám stěžovatel, v odvolacím řízení návrh na připuštění dovolání nevznesl, přičemž poučení obsažené v rozsudku odvolacího soudu nelze považovat za připuštění dovolání, jež by odvolací soud učinil z vlastní iniciativy. Účastníci řízení byli odvolacím soudem toliko v obecné rovině poučeni o možnosti podat mimořádný opravný prostředek za podmínek obsažených v § 237 a násl. o. s. ř. V daném případě však tyto podmínky - jak uvedeno výše - splněny nebyly.

Ústavní soud proto neshledal v usnesení Nejvyššího soudu ČR zásah do základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 (denegatio iustitiae).

V takovém případě je však třeba hodnotit ústavní stížnost v té části, jíž stěžovatel brojí proti rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu, jako návrh podaný opožděně. Podle ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V daném případě bylo takovým rozhodnutím nikoliv usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání, nýbrž rozsudek odvolacího soudu. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího proto začala běžet dnem doručení rozsudku odvolacího soudu.

Na tomto závěru nic nemění ani Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb., neboť obsah tohoto sdělení se týká toliko případů, kdy je přípustnost dovolání dána uvážením Nejvyššího soudu ČR, jak vyplývá z úpravy dovolacího řízení provedené o. s. ř. po jeho novele zák č. 30/2000 Sb [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. V daném případě však byla nepřípustnost dovolání - jak ostatně vyplývá shora - konstruována přímo ex lege.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh částečně zjevně neopodstatněný a částečně podaný po lhůtě stanovené zákonem k jeho podání odmítl.

Za této situace již Ústavní soud nevyzýval stěžovatele, resp. jeho právní zástupkyni, k odstranění vad plné moci, která byla k ústavní stížnosti přiložena a která nebyla v souladu s ust. § 31 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť obsahovala tzv. substituční doložku.

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2003 JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 612/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies