I. ÚS 498/01

27. 11. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. S., zastoupeného advokátem JUDr. V. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 38 Ca 364/2000, a rozhodnutí Rozhodčího orgánu V. ze dne 29. 3. 2000, č.j. 361/00/Pe,


t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V. (dále jen "OP V.") rozhodnutím ze dne 12. 11. 1999, zn. OPo-3/99/ČU, zamítla žádost plátce pojistného Ing. J. S. (dále jen "stěžovatel") o vrácení přeplatku zdravotního pojistného ve výši 2.918.091,60 Kč. Rozhodnutím Rozhodčího orgánu V. (dále jen "RO V.") ze dne 29. 3. 2000, č.j. 361/00/Pe, bylo odvolání proti výše uvedenému rozhodnutí podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "SŘ"), zamítnuto a rozhodnutí OP V. potvrzeno. RO V. v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že přeplatek pojistného ve výši 2.918.091,60 Kč uhradil stěžovatel jako část nedoplatku na pojistném v souvislosti s převodem O., s.p., (dále jen "O.") na stěžovatele podle smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ze dne 1. 10. 1997, č. 255/97, uzavřené mezi stěžovatelem a Fondem národního majetku (dále jen "smlouva"). RO V. při rozhodování ve věci vycházel z čl. III. odst. 2 smlouvy, ve kterém je výslovně uvedeno, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na kupujícího (stěžovatele) i jiná práva a závazky podniku související s privatizovaným majetkem. Kupující (stěžovatel) pak prohlašuje, že závazky podniku související s privatizovaným majetkem dnem účinnosti smlouvy přebírá. RO V. připomněl, že problematiku ručení za pojistné v případě právního nástupce řeší i § 6 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 592/1992 Sb.), stěžovatel převzetí takového závazku nenamítal a pojistné uhradil. Odvolací orgán upozornil na to, že stěžovatelem uváděné rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 499/98, se týkalo smlouvy o prodeji ve smyslu § 476 a násl. obchodního zákona (dále jen "o.z."). Odvolací orgán dále uvedl, že podle ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. o velké privatizaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."), se věřitel nabyvatele privatizovaného majetku může domáhat splnění závazků vzniklých před 13. 8. 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, na Fondu národního majetku ČR (dále jen "FNM ČR") jako prodávajícím až po vyčerpání všech právních prostředků. Za závazky vzniklé po 13. 8. 1993 FNM ČR vůbec neručí. Členění závazků na soukromoprávní nebo veřejnoprávní upraveno není. Z uvedeného proto vyplývá, že v rámci privatizace za závazky, které souvisejí s privatizovaným majetkem, odpovídá nabyvatel tohoto majetku (stěžovatel). RO V. konečně uvedl, že prvoinstanční orgán při rozhodování ve věci vycházel z ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., ve kterém je uvedeno, že přeplatek pojistného se vrací plátci nebo jeho právnímu nástupci, pokud není jiného splatného závazku vůči zdravotní pojišťovně.

Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl správní žalobu stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí RO V. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku především připomněl, že podle čl. III. bodu 3 smlouvy na kupujícího přešla práva a povinnosti O. z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům. Městský soud proto dovodil, že na stěžovatele dopadlo ustanovení § 6 věty první zákona č. 592/1992 Sb., podle něhož právní nástupce zaměstnavatele ručí za pojistné, které měl platit předchůdce. Městský soud v Praze současně uvedl, že v souzené věci nešlo o smluvní přenos veřejnoprávní povinnosti (platit pojistné na všeobecné zdravotní pojištění), ale o ručení nového majitele (stěžovatele) "přímo ze zákona bez písemného prohlášení, které založilo právní vztah mezi ním a věřitelem V., spočívající v tom, že mu jako ručiteli vznikla vůči věřiteli povinnost, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník". Stěžovatel proto mohl uzavřít s OP V. dohody o uznání závazku a jeho úhradě ze dne 4. 3. 1998, v nichž jednak uznal právo V. na zaplacení dlužného pojistného zaměstnavatele dle ustanovení § 7 odst. 5 zákona č. 550/1991 Sb. a jednak právo na zaplacení penále zaměstnavatele podle ustanovení § 18 zákona č. 592/1992 Sb. Z důvodu ručení nemá opodstatnění ani další žalobní námitka stěžovatele, že uznal dluh, který mu jako takový z titulu veřejnoprávní povinnosti vůbec nevznikl. Městský soud neměl pochybnost ani o tom, že se stěžovatel stal právním nástupcem zaměstnavatele O. ve smyslu ustanovení § 6 věty první zákona č. 592/1992 Sb., o čemž svědčí čl. III. bod 3 smlouvy. Ustanovení § 6 věty první zákona č. 592/1992 Sb. ostatně nehovoří o právním nástupnictví z hlediska majetku (u něhož v rámci privatizace došlo ke změně vlastníka), ale jen hlediska právního nástupce zaměstnavatele, což není totéž. Právním nástupcem zaměstnavatele je právě stěžovatel. Městský soud uzavírá s tím, že povinnost stěžovatele zaplatit pojistné na všeobecné zdravotní pojištění se opírá o citované ustanovení, takže již z toho důvodu stěžovateli přeplatek na všeobecném zdravotním pojištění vzniknout nemohl.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 38 Ca 364/2000, a rozhodnutí Rozhodčího orgánu V. ze dne 29. 3. 2000, č.j. 361/00/Pe, napadl stěžovatel ústavní stížností. Tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo na ukládání povinností (včetně daní a poplatků) toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod zakotvené v čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivé rozhodnutí garantované čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i právo na pokojné užívání majetku uvedené v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel akceptuje názor Městského soudu v Praze, že pojistné na všeobecné zdravotní pojištění je jednoznačně veřejnoprávní povinností. Současně však uvádí, že smlouvou (o prodeji podniku) přecházejí závazky vzniklé ze závazkových vztahů, avšak nikoli veřejnoprávní povinnosti (viz usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 499/98). Domnívá se, že je tomu tak i v případě aplikace ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb. a odkazuje na rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 1995, č.j. 6 A 231/93-25, a Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 1998, č.j. 29 Ca 417/96-17). Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením, že se stal právním nástupcem O., byť jeho majetek nabyl kupní smlouvou od FNM ČR. Majetek (podnik) je chápán nikoliv jako subjekt právního vztahu, nýbrž jako jeho předmět, což potvrzují "výroky výše uvedených soudů, dle kterých na kupujícího nepřecházejí veřejnoprávní závazky". V případě jejich převodu na nabyvatele (stěžovatele) by muselo dojít k právnímu nástupnictví [tj. při privatizaci by muselo dojít k prodeji majetkové účasti a FNM ČR by postupoval podle ustanovení § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 92/1991 Sb.] a nikoliv k prodeji podniku podle ustanovení § 12 odst. 2 písm. b) citovaného zákona.

Stěžovatel dále poukázal na nepřípadnou argumentaci Městského soudu v Praze, podle níž je třeba jej považovat za právního nástupce zaměstnavatele s odvoláním na ustanovení § 6 věty prvé zákona č. 592/1992 Sb., neboť toto ustanovení nehovoří o právním nástupnictví z hlediska majetku, ale jen z hlediska zaměstnavatele, což není totéž. Práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů ze zákona přecházejí na jinou organizaci nejen podle ustanovení §§ 249 a 250 zákoníku práce, ale také dle zvláštních předpisů, nikoliv však dle ustanovení § 6 zákona č. 592/1992 Sb.; to navíc za situace, kdy se tento přechod práv a povinností děje pro futuro a ne tak, že by na stěžovatele přešla veřejnoprávní povinnost platit za zaměstnance (kteří ke dni nabytí účinnosti kupní smlouvy, tj. ke dni 1. 10. 1997, v podniku již nepracovali) pojištění za dobu, kdy zaměstnavatelem nebyl. Stěžovatel dodává, že vzhledem k nepřevoditelnosti veřejnoprávní povinnosti (placení pojistného) nelze uplatnit ani institut nároku na slevu kupní ceny. Stejně tak se stěžovatel domnívá, že k témuž dni byl nositelem práv a povinností podniku z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům FNM ČR, neboť by je nemohl smlouvou převádět na kupujícího. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel konečně uvedl, že OP V. převedla na jeho účet pojistného nedoplatky státního podniku bez vydání a doručení jakéhokoliv rozhodnutí, čímž došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 38 Ca 364/2000, a rozhodnutí Rozhodčího orgánu V. ze dne 29. 3. 2000, č.j. 361/00/Pe, zrušují.


Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel namítá, že rozsudkem Městského soudu v Praze a rozhodnutím Rozhodčího orgánu V. došlo k porušení základních práv uvedených v čl. 4 odst. 1 , čl. 11 odst. 5 a odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 1 Úmluvy.

Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.

K argumentaci stěžovatele týkající se rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 499/98 (a Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 1995, č.j. 6 A 231/93-25, a Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 1998, č.j. 29 Ca 417/96-17) Ústavní soud uvádí, že ji pokládá za nepřípadnou. Usnesení Ústavního soudu vydané pod sp. zn. IV. ÚS 499/98 se zabývá otázkou přenosu povinnosti platit daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, a to v souvislosti se smlouvou o prodeji podniku dle § 476 a násl. obchodního zákoníku. Předmětem citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně je převod povinnosti zaplatit daňové penále, jako sankci za včasné nesplnění daňové povinnosti, kterou je povinen platit pouze ten, kdo řádně a včas neodvede daň. V odůvodnění tohoto rozsudku se navíc výslovně odkazuje na ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 927/1992 Sb., které akcentuje skutečnost, že výjimkou ze zásady nemožnosti smluvního přenosu daňové povinnosti, je při přechodu vlastnického práva k privatizovanému majetku na nabyvatele také přechod jiných práv a závazků souvisejících s tímto privatizovaným majetkem. Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze se zabývá placením poplatků za uložení odpadů, kde povinnost platit poplatek je vázána na vlastní zákonem specifikovanou činnost. Ústavní soud v uvedené souvislosti připomíná, že již z judikatury obecných soudů (rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. 5 Cm 23/94, In: SoRo. 95, 3: 68) plyne, že tyto soudy považují ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. za zákonnou výjimku z nemožnosti smluvního přenosu daňové či poplatkové povinnosti, na základě něhož dochází v důsledku tzv. velké privatizace k univerzálnímu přechodu práv a závazků.

Z ústavní stížnosti jako celku především plyne, že stěžovatel v podstatě nesouhlasí s právním názorem, který v souzené věci vyjádřily ve svých rozhodnutích orgány V. a Městský soud v Praze, zejména pokud jde o interpretaci § 15 odst. 1 a odst. 3 in fine zákona č. 92/1991 Sb. a § 6 věta první zákona č. 592/1992 Sb. Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocování jejich rozhodnutí - dal ve své judikatuře jednoznačně najevo, že interpretace předpisů běžného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by byl tento výklad v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. K takovému závěru však Ústavní soud v souzené věci nedospěl. Ústavní stížnost je proto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry správních orgánů a obecného soudu. Z obsahu spisového materiálu navíc plyne, že stěžovatel především opakuje argumenty již uplatněné v řízení před těmito orgány a nevyplývá z nich nic, co by souzenou věc posunulo do roviny ústavněprávní.

Právě tak nelze akceptovat ani námitku (uvedenou v doplnění ústavní stížnosti), že došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jež se týkala převedení nedoplatků pojistného na stěžovatelův účet bez vydání a doručení jakéhokoliv rozhodnutí; rozhodnutí orgánů V. se totiž v této souzené věci meritorně týkala žádosti o vrácení přeplatku - tedy věci jiné - a rozsudek Městského soudu v Praze byl soudním přezkumem rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Tato námitka navíc ani nebyla předmětem řízení před tímto správním orgánem.

Ústavní soud konečně konstatuje, že stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se svých práv zákonem chráněným způsobem u správního soudu domáhal. Toho ostatně využil; i samo správní i soudní řízení bylo vedeno způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlnosti.

Ústavní soud považuje též za nutné uvést, že se nejedná o placení daní nebo poplatků (kdy ustanovení § 45 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zakotvuje zákaz převodu daňové povinnosti), ale o vrácení přeplatku zdravotního pojištění. Všeobecné zdravotní pojištění je upraveno samostatně zákonem č. 592/1992 Sb., v jehož ustanovení § 6 první věta je naopak výslovně upraveno zákonné ručení právního nástupce zaměstnavatele za pojistné, které měl platit jeho předchůdce.

Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústního jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].


Obdobně rozhodoval Ústavní soud i ve srovnatelné věci pod sp. zn. IV. ÚS 164/01.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2003






JUDr. František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 498/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies