IV. ÚS 487/03 - Nepřípustnost trestního stíhání (porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě)

01. 12. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

(Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 01.12.2003 sp. zn. IV. ÚS 487/03)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 1. prosince 2003 sp. zn. IV. ÚS 487/03 ve věci ústavní stížnosti K. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze 14. 1. 2003 sp. zn. 2 To 177/2002, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, z 15. 5. 2002 sp. zn. 29 T 27/99, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění



Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá výše uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušila jeho ústavně zaručené právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 15. 5. 2002 sp. zn. 29 T 27/99 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona v platném znění. Odvolání proti zmíněnému rozsudku bylo Vrchním soudem v Olomouci zamítnuto jako nedůvodné a rovněž podanému dovolání Nejvyšší soud nevyhověl, shledav je zjevně neopodstatněným.

Dovolávaje se čl. 6 odst. 1 Úmluvy a rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, stěžovatel tvrdí, že obecné soudy měly trestní řízení v jeho věci zastavit z důvodu nepřípustnosti, neboť jeho délka přesáhla dobu šesti let, která je prý Evropským soudem pro lidská práva považována za dobu přiměřenou. Stěžovatel je přesvědčen, že nelze argumentovat složitostí případu, a současně poukazuje na skutečnosti, které měly vliv na dobu trvání trestního řízení s tím, že mu nemohou být přičítány k tíži. Jednalo se o komplikace s předvoláním svědka J. P., dlouhodobou pracovní neschopnost přísedícího a o opakované nevyhovění soudní výzvě ze strany obce M. M.

K podané ústavní stížnosti se dne 27. 10. 2003 vyjádřil předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci. Ve svém vyjádření se ztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Olomouci prezentovaném v rozhodnutí sp. zn. 2 To 177/2002. Má za to, že řízení probíhalo v zásadě plynule; došlo-li k průtahům, byly objektivního charakteru a zásadním způsobem se nepodílely na délce řízení, a proto by Ústavní soud stížnosti neměl vyhovět.

Dne 10. 11. 2003 se k podané ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel požadavek na zastavení trestního stíhání z důvodu porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy uplatnil před soudem prvního i druhého stupně, který se jím zabýval, předseda senátu odkázal na strany 17 - 19 svého meritorního rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Ve svém sdělení ze dne 29. 10. 2003 oznámilo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci jako vedlejší účastník, že nevyužívá svého oprávnění se ke stížnosti vyjádřit; žádá však o doručení rozhodnutí, které Ústavní soud ve věci vydá.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, sp. zn. 29 T 27/99 a po jeho prostudování a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K námitce nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu ve spojení s čl. 6 Úmluvy Ústavní soud konstatuje, že se již touto otázkou nedávno zabýval [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 32/03 a sp. zn. IV. ÚS 8/03 (nepublikována)]. Ve své judikatuře Ústavní soud vyložil, že právem na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy je třeba rozumět soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud") posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele, chování příslušných státních orgánů a případné zvláštní okolnosti, jež mohly způsobit průtahy v řízení. Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou délku řízení. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být účinný nejméně stejně jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu (tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění). Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby, postupuje Soud tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocím vyvodit nemohl, neboť průtahy v řízení namítají často i poškození. Podle Ústavního soudu tedy v § 11 odst. 1 trestního řádu jsou uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno; důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně; představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 trestního řádu), která patří mezi základní zásady trestního řízení. To bezezbytku platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně, a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě citované Úmluvy tomu tak ovšem není, neboť její čl. 6 odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy.

Ostatně Nejvyšší soud se touto otázkou též zabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002 sp. zn. 5 Tdo 178/2002 a ze dne 22. 10. 2002 sp. zn. 6 Tdo 578/2002); jeho judikatura je souladná s judikaturou Ústavního soudu, který ji považuje - jak shora uvedeno - za ústavně konformní, takže z ní mohl vycházet při posuzování opodstatněnosti nejen této ústavní stížnosti, ale i v předcházející věci sp. zn. IV. ÚS 8/03 či sp. zn. II. ÚS 32/03.

Mimoto se Ústavní soud nedomnívá, že by skutečnosti, které stěžovatel uvádí, bylo možno pokládat výlučně za průtahy na straně soudu. Podle § 2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Z výše uvedeného je zřejmé, že obecný soud má nejen právo, ale i povinnost konkrétní důkazní prostředek provést, považuje-li to za nutné pro zjištění skutkového stavu věci. V případě záměru soudu provést důkaz výslechem svědka J. P. nelze krajskému soudu vytknout bezdůvodné prodlužování řízení či nečinnost, která by zakládala porušení stěžovatelova práva na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, neboť soud učinil všechna opatření ke zjištění trvalého pobytu svědka, na tuto adresu jej pravidelně obesílal a teprve po bezvýsledné snaze o doručení upustil od provedení důkazu tímto způsobem.

Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal ve vztahu k tvrzeným průtahům ze strany obce M. M. Ústavní soud uznává, že je povinností soudu zajistit, aby se řízení nepřiměřeně neprotahovalo. Neposkytují-li osoby zúčastněné v trestním řízení náležitou součinnost, nelze se však určitým prodlevám vyhnout; pak je úkolem soudu použít jemu dovolené donucovací prostředky a splnění uložené povinnosti vymoci. Prvoinstanční soud urgoval poskytnutí jím vyžádaných údajů, následně obci M. M. uložil pořádkovou pokutu, načež obec požadovaná data neprodleně zaslala. Ani zde tedy nelze soudu vyčítat určité prodloužení řízení. Rovněž o pracovní neschopnosti přísedícího není možno tvrdit, že by byla způsobena laxním přístupem soudu k předmětnému řízení.

Vzhledem k shora vyloženým závěrům, zejména k tomu, že sama délka řízení neodůvodňuje podle názoru Ústavního soudu postup podle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, tedy zastavení trestního stíhání z důvodů nepřípustnosti, shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou; jako takovou ji musel odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies