III. ÚS 275/03

04. 12. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 275/03


Ústavní soud rozhodl dne 4. prosince 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. D., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 4 To 152/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon)] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 4 To 152/2002, přičemž tvrdil, že uvedeným rozhodnutím, jakož i jemu předcházejícím rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2002, čj. 2 T 237/99-144, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, který si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, zmíněným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2002, čj. 2 T 237/99-144, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry dle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Uvedeného trestného činu se stěžovatel měl dopustit tím, že v přesněji nezjištěné době koncem června 1998 v Brně, jako obchodní zástupce firmy M+M C., s. r. o., L., neoprávněně a v rozporu s uzavřenou smlouvou sám odprodal celkem 72 kusů kanalizačních šachtových poklopů Passavant - Pewepren - Begu, provedení D 400, které mu byly uvedenou společností svěřeny, v celkové hodnotě 272.304,- Kč ke škodě M+M C.s. r. o., (nyní R. 12, Praha 2), přičemž poškozené z této částky následně zaplatil pouze 105.074,70 Kč. Dále bylo podle § 59 odst. 1 trestního řádu stěžovateli uloženo podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil, a podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená společnost odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém vyjádřil nesouhlas s hodnocením důkazů, zejména pokud jde jednak o věrohodnost svědků J. M. a R. F. a jejich výpovědi, jakož i výpovědi svědků P. B. a P. H., a jednak o skutečnost, že obdobným způsobem postupoval v minulosti, že příčinou vzniku daného sporu jsou nezaplacené provize a že se soud nevypořádal se subjektivní stránkou trestného činu, kdy stěžovatel zvolil formu kompenzace, což bylo řešení legální. Krajský soud v Brně toto odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením zamítl, když dospěl k závěru, že dokazování provedené soudem prvního stupně bylo úplné a řádné a není třeba provádět důkazy další či opakovat již provedené, a dále, že soud prvního stupně tyto důkazy řádně hodnotil a vyvodil z nich správná skutková zjištění. Dle soudu druhého stupně byla obhajoba stěžovatele vyvrácena výpovědí svědků J. M. a R. F., dle kterých stěžovatel nebyl oprávněn k činění právních úkonů za uvedenou společnost, což je v souladu s uzavřenou písemnou smlouvou o obchodním zastoupení, takže nemohl uzavírat kupní smlouvy na kanalizační poklopy. Dále bylo prokázáno (daňovým dokladem ze dne 30. 6. 1998), že stěžovatel vyfakturoval společnosti Liška, s. r. o., k úhradě 268.522,- Kč za 71 ks předmětných poklopů. Dále z výpovědi svědka R. F. bylo zjištěno, že poté, co jmenovaný zjistil, že uvedené firmě byly poklopy prodány, vyfakturovány a touto stěžovateli zaplaceny, kontaktoval jej, stěžovatel však následně (dne 2. 9. 1998) uhradil pouze 105.074,70 Kč. Naopak po doplnění dokazování nebylo soudem prvního stupně prokázáno, že by stěžovatel měl oprávnění k prodeji a fakturaci zboží. Dle odvolacího soudu se soud prvního stupně zabýval objektivní i subjektivní stránkou trestného činu, posuzoval otázku kompenzací pohledávky vzniklé z provizí stěžovatele vůči poškozené, a jeho závěr, že stěžovatel k zápočtu ohledně provizí nebyl ještě oprávněn, má svůj podklad v provedeném dokazování; v dalším odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku městského soudu.

Dále bylo zjištěno, že stěžovatel podal proti výše citovanému usnesení krajského soudu dovolání, které však Nejvyšší soud ČR podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Dovolání stěžovatel podal z důvodu jednak dle § 265b odst. 1 písm. g), jednak písm. l) trestního řádu. Pokud jde o první důvod, stěžovatel namítal, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jinak, když soudy ze zjištění, že předmětná smlouva neumožňovala, aby prodal dané poklopy, učinily nesprávný závěr, že šlo o svěřené věci a že se soudy nezabývaly otázkou, zda došlo k přisvojení si svěřené věci a zda se vůbec jedná o trestný čin, protože ze zjištěného skutku vyplývá nanejvýš nedbalostní zavinění, když prodej daného zboží uskutečnil shodně jako v předchozích dvou případech, kdy mu vznikl nárok na provizi; z tohoto důvodu se domníval, že důkazy neumožňují závěr o tom, že chtěl škodu způsobit. Jde-li o důvod druhý, stěžovatel tvrdil, že došlo k zamítnutí odvolání, když v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud ČR k tomu uvedl, že svěření věci pachateli ve smyslu § 248 odst. 1 trestního zákona představuje její odevzdání do jeho faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. V dané věci bylo po skutkové stránce zjištěno, že stěžovatel měl na starosti také sklad poškozené společnosti, mohl zajišťovat chod daného skladu, zboží (poklopy) vyskladňovat, ale nemohl svým jménem uzavírat kupní smlouvy. Je tak dle dovolacího soudu nepochybné, že věci v tomto skladu uložené a patřící poškozené byly pro obviněného cizí věci, které mu byly svěřeny a které bez povolení vlastníka, a tedy v rozporu s účelem svěření, odprodal. Proto jsou právní závěry soudu prvního stupně ohledně naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona správné, v jeho rozhodnutí jsou i řádně zdůvodněny, takže nevznikají o správnosti postupu tohoto soudu v daném ohledu žádné pochybnosti. Totéž podle názoru dovolacího soudu platí i pro námitku, že stěžovatel postupoval shodně jako v předchozích případech a měl na provizi nárok, protože pokud bylo zjištěno, že stěžovatel věděl, že není oprávněn prodávat vlastním jménem předmětné poklopy, a přesto tak učinil, je bez významu, že takto postupoval i v jiných případech. Je také vyloučeno, aby se jednalo o zavinění formou nevědomé nedbalosti, a to ve vztahu ke způsobení škody, když u trestného činu zpronevěry je způsobenou škodou celá skutečná hodnota zpronevěřené věci a stěžovatel nebyl oprávněn sám si určit a započíst svoji provizi, k čemuž dovolací soud doplnil, že k naplnění znaku způsobení škody nikoliv malé postačuje ve smyslu § 6 písm. a) trestního zákona zavinění z nedbalosti, jak se toho stěžovatel domáhá. Zjistil-li však soud I. stupně, že stěžovatel zkompenzoval své pohledávky z provizí vůči poškozené v rozporu s jejich dohodou, kdy (tedy) nebyl k tomu oprávněn, je zřejmé, že jednal i ve vztahu k způsobené škodě v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) trestního zákona, protože takto jednal zcela vědomě. Namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu tak není dán, z čehož plyne, že nebyl opodstatněně uplatněn ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na zásady zakotvené v § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu s tím, že tyto neznamenají, že soudy zjištění důkazního stavu nahrazují analogií a volnou úvahou, nýbrž že soudy provedou všechny důkazy, jimiž může být skutkový stav v nezbytném stavu (pozn.: míněno zřejmě "rozsahu") pro rozhodnutí objasněn. Dále poukázal na to, že shora citovanému rozsudku městského soudu předcházel rozsudek téhož soudu ze dne 24. 10. 2000, čj. 2 T 237/99-81, který byl k odvolání stěžovatele zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2001, sp. zn. 4 To 458/2000, a věc vrácena soudu prvního stupně mimo jiné s tím, že má zaměřit svou pozornost na otázku provizí z minulé spolupráce stěžovatele s poškozenou firmou, vyřešit otázku, zda měl nárok na provize a zda neproplacením eventuálních provizí vznikl dluh stěžovatele vůči poškozené (pozn.: míněno zřejmě obráceně). Tímto pokynem se však městský soud neřídil, když otázku přešel tím, že provize považoval tehdy za neoprávněné. Přitom vztahy mezi stěžovatelem a M+M C, s. r. o., se řídily ustanoveními § 566 až § 576 (pozn.: zjevně obchodního zákoníku), na překážku takovému podřazení vztahu není ani skutečnost, že smlouva o obchodním zastoupení ze dne 29. 7. 1996 byla časově omezená a další činnost stěžovatele probíhala na základě ústních dispozic uvedené společnosti. Dle § 566 odst. 2 obchodního zákoníku je daná činnost za úplatu; není-li její výše ve smlouvě stanovena, pak je mandant povinen zaplatit úplatu obvyklou (§ 571 odst. 1 obchodního zákoníku). Započítání provizí stěžovatele z obchodů, které již byly uzavřeny v létě 1998, bylo možné, aniž by výše provize musela být výslovně určena nebo existovala o její výši dohoda stěžovatele s poškozenou. Stěžovateli tedy nárok na proplacení provizí v době prodeje daného zboží již vznikl, mohl si tak svou pohledávku započíst na plnění vůči poškozenému, což také učinil v subjektivním přesvědčení, že jedná oprávněně. Dále stěžovatel vytkl soudům obou stupňů extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými důkazy, protože tyto jednostranně vycházely z tvrzení svědků J. M. a R. F., majících úzký vztah k poškozené, že stěžovatel nebyl oprávněn předmětné poklopy prodávat, ale že je měl pouze nabízet, když on od počátku tvrdil, že takové oprávnění měl na základě ústní dohody a praxe. Tímto obecné soudy jednaly nejen v rozporu se zákonem [§ 2 odst. 5 a 6, § 254 odst. 1 § 264 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. b), c), d) trestního řádu], ale i vzhledem k povaze a intenzitě vytýkaných vad porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně. Ten odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a vyjádřil přesvědčení, že trestní věc stěžovatele byla prošetřena důkladně, kdy na prvotní obhajobu obžalovaného bylo reagováno předcházejícím zrušovacím usnesením odvolacího senátu. Z odůvodnění stížnosti vyplývá, že stěžovatel napadá hodnocení důkazů a právní závěry obou soudů, takže by měl využít institutu stížnosti pro porušení zákona.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Podstatou ústavní stížnosti je v prvé řadě polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů, především pokud jde o otázku, zda stěžovatel byl či nikoliv oprávněn sám prodávat předmětné zboží. V prvé řadě je však třeba poukázat na to, že Ústavní soud, jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).

Pokud konkrétně jde o otázku skutkových závěrů, tedy o hodnocení důkazů příslušnými soudy, Ústavní soud opakovaně judikoval, že mu v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, by mohlo dojít až v případě, že by skutkové a následně právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34).

Ačkoliv stěžovatel zmíněný extrémní nesoulad obecným soudům vytýká, tato skutečnost dle názoru Ústavního soudu však zjevně nenastala, v důsledku čehož ústavní stížnost v daném ohledu postrádá ústavněprávní dimenzi. Soudy obou stupňů se uvedenou otázkou opakovaně zabývaly, v odůvodnění svých rozhodnutí své závěry podrobně zdůvodnily a s příslušnými body obhajoby se plně vypořádaly, přičemž jejich argumentace je srozumitelná a bez zjevných logických vad. Pokud by se za daného stavu Ústavní soud pouštěl do přezkumu toho, jak obecné soudy hodnotily ten který důkaz, zejména výpovědi svědků J. M. a R. F. či smlouvu o obchodním zastoupení na straně jedné, na straně druhé stěžovatelem tvrzené skutečnosti (ústní dohody, praxe stran), stával by se další instancí v systému všeobecného soudnictví, a tím neoprávněně zasahoval do činnosti soudů obecných.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že v době prodeje předmětného zboží mu již vznikl nárok na proplacení provizí, a to na základě údajně uzavřené mandátní smlouvy, takže byl oprávněn si svou pohledávku započíst na plnění vůči poškozené, což učinil v subjektivním přesvědčení, že jedná oprávněně, je třeba opět poukázat na to, že otázka provize mohla hrát roli jen z hlediska materiálního znaku trestného činu (viz § 3 trestního zákona), nikoliv však z hlediska naplnění formálních znaků trestného činu. Jinak řečeno, na závěru obecných soudů, že předmětné jednání stěžovatele, spočívající v neoprávněném prodeji svěřeného zboží, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry (§ 248 odst. 1, 2 trestního zákona), nemůže nic měnit okolnost, zda byl stěžovatel oprávněn započtení provést či nikoliv. Jak již uvedl Nejvyšší soud ČR, u daného trestného činu je za škodu třeba považovat celou skutečnou hodnotu zpronevěřené (tj. stěžovatelem prodané) věci; následná platba má pak význam z hlediska náhrady škody a posouzení stupně společenské nebezpečnosti (viz také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publ. pod č. 21/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což by mohlo být za určitých okolností vztaženo na případ existence pohledávky pachatele vůči poškozenému. Posuzování daného činu stěžovatele z posledně uvedeného hlediska je opět v zásadě věcí soudů obecných, tím více z důvodu, že ustanovení § 3 odst. 4 trestního zákona jim v tomto ohledu vytváří poměrně široký prostor. Obecné soudy (včetně soudu dovolacího) se i touto otázkou zabývaly a z ničeho nelze usuzovat, že by v jejich postupu byl přítomen prvek svévole, neboť i v daném ohledu jsou odůvodnění jejich rozhodnutí podrobná, srozumitelná a bez zjevných vad. K tomu lze dodat, že v daném případě se ani Ústavnímu soudu nejeví takový způsob řešení případného sporu o provize (bylo-li to v daném smyslu stěžovatelem uplatňováno) z hlediska společenského i právního jako akceptovatelný, a tedy jednání stěžovatele za podřaditelné pod ustanovení § 3 odst. 2 trestního zákona.

Rovněž je třeba jako nedůvodnou odmítnout námitku stěžovatele, že soud prvého stupně nerespektoval právní názor soudu druhého stupně, neboť posouzení dané otázky je zcela v kompetenci obecných soudů, přičemž druhostupňový soud, jenž posléze ve věci rozhodoval, žádné pochybení nezjistil, nehledě na to, že citace právního názoru městského soudu v ústavní stížnosti byla nejen neúplná, ale v důsledku této skutečnosti i zkreslující.

Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 4. prosince 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 275/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies