I. ÚS 429/03 - Hodnocení důkazů v trestním řízení (in dubio pro reo)

04. 12. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou soudci obecných soudů. Ústavní soud ovšem zasáhne do závěrů obecných soudů k hodnocení důkazů tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam práva na osobní svobodu a zákaz libovůle, pod jejichž zorným úhlem je třeba postupovat při výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem (trestní řád), především pak principu in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 trestního řádu).

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 18.12.2003 sp. zn. I. ÚS 429/03)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 4. prosince 2003 sp. zn. I. ÚS 429/03 ve věci ústavní stížnosti V. V. proti usnesení Nejvyššího soudu z 21. 5. 2003 sp. zn. 7 Tdo 527/2003, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 7. 11. 2002 sp. zn. 5 To 357/2002, jímž byl ve výroku o trestu změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné z 2. 7. 2002 sp. zn. 1 T 63/98, jímž byl stěžovatel uznán vinným dvěma trestnými činy znásilnění a trestným činem porušování domovní svobody, za což mu byl vyměřen souhrnný trest odnětí svobody.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 2003 č. j. 7 Tdo 527/2003-487, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2002 č. j. 5 To 357/2002-451 a rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 7. 2002 č. j. 1 T 63/98-418 bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu vyplývající z čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod.

Proto se tato rozhodnutí ruší.


Odůvodnění



I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k zásahu do jeho práv zakotvených v čl. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisu vedeného Okresním soudem v Karviné pod sp. zn. 1 T 63/98 Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citovaným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným dvěma trestnými činy znásilnění podle § 241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zák.") blíže popsanými v bodech 1. a 2. výroku a dále trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 2 tr. zák., za což mu byl vyměřen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků nepodmíněně. Jak je uvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, Okresní soud v Karviné rozhodl rozsudkem ze dne 14. 5. 1999 č. j. 1 T 63/98-223 tak, že stěžovatele zprostil obžaloby. Při svém rozhodování soud vycházel především ze závěrů o nevěrohodnosti výpovědi poškozené a dále i z dalších provedených důkazů. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 1999 č. j. 5 To 489/99-244 byl předchozí rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Okresní soud podle pokynu krajského soudu doplnil dokazování, zejména pak o znalecký posudek na posouzení věrohodnosti poškozené. Znalci z oboru psychologie a psychiatrie sice konstatovali obecnou nevěrohodnost poškozené s ohledem na abusus alkoholu, nicméně konkrétně ke vztahu k projednávaným skutkům se vyjádřili tak, že ve výpovědi poškozené nebyly zjištěny přes značný časový odstup žádné zásadní rozpory. Nalézací soud opětovně přehodnotil provedené důkazy a vzhledem k výsledku znaleckého posudku shledal výpověď poškozené v zásadě věrohodnou a na základě toho byl stěžovatel uznán vinným v obou bodech tak, jak jsou popsány ve výroku jeho rozsudku. Soud se dále vyjádřil k výši souhrnného trestu.

Proti výše citovanému rozsudku okresního soudu si stěžovatel i okresní státní zástupce podali odvolání. Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil výrok o trestu a uložil stěžovateli souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že je důvodné pouze odvolání státního zástupce týkající se výše trestu. Dále krajský soud shledal, že rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o vině je správné a konstatoval, že podstatné pro posouzení věci je, zda výpověď poškozené je či není věrohodná. A pokud se týká znaleckého posudku z oboru sexuologie provedeného v předchozím řízení, na který poukazuje stěžovatel, shledal jej odvolací soud tendenčním a přiklonil se tak k názoru vyslovenému v předchozím usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 1999 č. j. 5 To 489/99-244.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo v záhlaví citovaným usnesením odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uvedeno v § 256b trestního řádu (dále též "tr. řád"). Dovolací soud konstatoval, že stěžovatel sice formálně uplatnil dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jeho námitky směřovaly výhradně proti postupu soudu podle norem trestního práva procesního, a nikoli hmotného.

V záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností, neboť má za to, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a rovné postavení v soudním řízení. Stěžovatel, který celou dobu popírá, že by ke skutkům popsaným ve výrokové části rozsudku došlo, polemizuje s otázkou posuzování věrohodnosti svědka či obviněného prováděného znalci z oboru psychologie a psychiatrie. Především poukazuje na fakt, že pokud byla posuzována věrohodnost poškozené, měla být také posuzována jeho věrohodnost. Dále stěžovatel namítá, že Krajský soud v Ostravě pochybil, pokud se zabýval stížností znalců podanou proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 1. 2001 č. j. 1 T 63/98-301, kterým byli přibráni jako znalci k vypracování znaleckého posudku ohledně stěžovatele s přihlédnutím k výsledkům fyziodetekčního vyšetření, neboť se domnívá, že znalci v tomto případě jsou osoby neoprávněné podat si takovou stížnost. V usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2001 č. j. 5 To 142/2001-308 spatřuje stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť krajský soud dle jeho názoru tímto rozhodnutím omezil soudu nalézacímu provádění důkazů v neprospěch stěžovatele. Jelikož má za to, že rozhodnutími všech soudů došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili vedlejší i další účastníci.

Předseda senátu Okresního soudu v Karviné na žádost Ústavního soudu o vyjádření k projednávané věci sdělil, že oprávnění vyjádřit se nevyužívá. Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě se k námitkám stěžovatele uvedeným v jeho ústavní stížnosti vyjádřil především k provádění důkazů ve věci. Jak uvedl, ne všechny obhajobou navrhované důkazy musí být provedeny a ohledně fyziodetekčního vyšetření vyslovil názor, že jde o mladou disciplinu, která bývá před soudy používána výjimečně a s nepřesvědčivými výsledky. Dále zdůraznil, že v posuzovaném případě bylo rozhodné posouzení věrohodnosti poškozené, což se dle jeho názoru stalo, a proto nevidí důvod pro zrušení v záhlaví napadených rozhodnutí.

Okresní státní zástupce se ve svém vyjádření vyslovil, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, a ztotožnil se se závěry uvedenými v záhlaví napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě.

Předseda senátu Nejvyššího soudu se ve svém vyjádření pouze vyslovil, že navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě se ve lhůtě k ústavní stížnosti stěžovatele nevyjádřilo.

II.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou soudci obecných soudů. Ústavní soud ovšem například zasáhne do závěrů obecných soudů k hodnocení důkazů tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam práva na osobní svobodu a zákaz libovůle, pod jejichž zorným úhlem je třeba postupovat při výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem (trestním řádem), především pak principu in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. řádu).

Po provedeném řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ustanovení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny, s nímž koresponduje, resp. jej rozvádí čl. 9 odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a jemuž odpovídá i čl. 5 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručuje, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Toto ustanovení představuje zejména ochranu proti svévoli (především) výkonné moci, avšak i proti libovůli moci soudní, a jeho odrazem je i ustanovení § 2 odst. 2 tr. řádu, které představuje jednu z hlavních zásad trestního řízení. Jde o formulaci principu presumpce neviny, z něhož se odvíjí subprincip in dubio pro reo, jemuž odpovídá důvod pro zproštění obžaloby [§ 226 písm. a) a c) tr. řádu]. Dále se z tohoto principu odvíjí další subprincip, podle kterého obžalovanému musí být vina bez rozumných pochybností prokázána. Dojde-li při soudním rozhodování k porušení obou zmíněných subprincipů a obžalovaný je shledán vinným a je mu uložen trest odnětí svobody, porušuje soud takovým rozhodnutím právo obžalovaného na osobní svobodu.



III.

Po prostudování vyšetřovacího i soudního spisu Ústavní soud konstatuje, že v proběhnuvším trestním řízení k takovému zásahu ze strany obecných soudů došlo, neboť z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nevyplývá vztah mezi provedenými důkazy a úvahami při hodnocení důkazů, který by dovolil učinit jednoznačný závěr o vině obžalovaného a uložit trest.

V odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 5. 1999 č. j. 1 T 63/98-223, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby ve věci, nalézací soud hodnotil výpověď poškozené jako nevěrohodnou. Tento závěr okresní soud opřel o výpovědi svědků, dcery a syna poškozené, a dále shledal rozpory mezi výpovědí poškozené učiněné v přípravném řízení a její výpovědí u hlavního líčení týkající se popisování a líčení jednotlivých skutečností. Dále soud uvedl, že další důkazy, ohledání místa činu a odborná vyjádření z oboru kriminalistické techniky, z nichž vyplývá, že v místě poškozené nebyly mimo krev nalezeny žádné stopy, žádné další tělesné tekutiny, nepodporují výpověď poškozené. Stejně tak z lékařské zprávy učiněné na ženském oddělení NsP v Karviné v den, kdy mělo dojít ke druhému skutku znásilnění, vyplynulo, že se jedná o normální nález, navíc v rodidlech poškozené nebyly nalezeny žádné spermie. K této zprávě se dále vyjadřoval znalec z oboru sexuologie. Ten uvedl, že zmíněný lékařský nález odpovídá klidovému stavu a je zcela běžný, pokud by mělo dojít ke znásilnění, pak by s odstupem 4 až 6 hodin byly patrné hematomy. Dle znalce je rovněž nepravděpodobné, aby se během tohoto časového období (několik hodin) situace uvnitř rodidel dostala do polohy, která je popsána v nálezu. Dále se vyjádřil k sexuální aktivitě stěžovatele a uzavřel, že i díky negativnímu nálezu spermií je nepravděpodobné, že by došlo k sexuálnímu styku. Nalézací soud tedy dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se stal skutek, pro který byl stěžovatel stíhán, neboť jediným důkazem, který plně usvědčoval stěžovatele, je výpověď poškozené, ovšem další provedené důkazy činí její výpověď nevěrohodnou. Vzhledem k tomu, že nevěrohodnost poškozené se vztahovala ke skutku v bodě 2. (dle výroku), soud shledal, že ani v dalších bodech není její výpověď věrohodná, a proto výpovědi poškozené neuvěřil, ani pokud jde o skutek v bodě 1., přestože k tomuto skutku, s ohledem na časový odstup, kdy bylo trestní stíhání pro tento skutek zahájeno, nebyly provedeny žádné důkazy tak, jako u skutku v bodě 2. Soud měl rovněž za to, že nebylo prokázáno, že by se stěžovatel dopustil trestného činu porušování domovní svobody.

Krajský soud v Ostravě v odůvodnění usnesení ze dne 24. 8. 1999 č. j. 5 To 489/99-244, kterým byl výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 5. 1999 č. j. 1 T 63/98-223 zrušen a věc vrácena k projednání, uvedl, že ne ve všech údajích zmiňovaných poškozenou jsou rozpory. Dále nařídil okresnímu soudu provést prostřednictvím znaleckého posudku důkaz o věrohodnosti poškozené, od kterého bylo v předchozím řízení upuštěno. Odvolací soud se také vyjádřil ke znaleckému posudku vypracovanému znalcem z oboru sexuologie a k jeho výpovědi během hlavního líčení tak, že znalec měl tendenci z celkového souhrnu důkazů vyzvedávat ty, které vyznívají ve prospěch stěžovatele, což může mít za následek to, že by se písemně zpracovaný znalecký posudek nemusel považovat za objektivní, stejně jako výpověď znalce u hlavního líčení.

V odůvodnění následujícího rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 7. 2002 č. j. 1 T 63/98-418, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání výše uvedených trestných činů, se uvádí, že ve znaleckém posudku na posouzení věrohodnosti poškozené znalci konstatovali sníženou obecnou věrohodnost poškozené vzhledem k jejím osobnostním rysům, životnímu stylu a sklony k výraznému abusu alkoholu. U poškozené ovšem nebyla shledána bájivá lhavost či konfabulace. U hlavního líčení pak znalkyně z oboru klinické psychologie uvedla, že drobné rozpory ve výpovědi poškozené lze přičíst emočnímu zkreslení, nicméně závažné okolnosti, které by věrohodnost poškozené vylučovaly, zjištěny nebyly, a dále uvedla, že poškozená je psychicky natolik málo zdatná, že si zcela jistě celou událost nevymyslela. Dále si nalézací soud vyžádal fyziodetekční vyšetření obžalovaného, ale vzhledem k tomu, že výsledky tohoto vyšetření dle názoru soudu jsou pouhými výsledky vyšetření a nikoli vyhodnocením obecné věrohodnosti stěžovatele, k tomuto vyšetření nebylo přihlédnuto. Po doplnění dokazování pak okresní soud vzal tvrzení poškozené za věrohodné a stěžovatele na základě toho shledal vinným ze spáchání obou skutků, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku.

Podle § 125 odst. 1 tr. řádu v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z toho vyplývá, že zejména za situace, kdy stojí proti sobě dvě vzájemně si odporující tvrzení, je nutné, aby věrohodnost výpovědi svědka, která je v protikladu k výpovědi pachatele trestného činu, byla vyhodnocena vyčerpávajícím způsobem. Pokud tedy mezi jednotlivými důkazy existují rozpory, je povinností soudu zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, což nesmí být činěno v obecné rovině, ale vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Jestliže nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady "in dubio pro reo" zvolit variantu pro obžalovaného nejpříznivější. Dle ustálené judikatury "se znalecký posudek hodnotí jako každý jiný důkaz a soud jím není bezpodmínečně vázán. Nemůže sice libovolně nahradit odborný názor znalce vlastním, v dané otázce laickým názorem, ale znalecký posudek musí být prověřen zejména z hlediska, zda znalec přihlédl ke všem skutečnostem, jež mají význam pro obsah posudku, nebo zda se skutková východiska znaleckého posudku opírají o skutečnosti v trestním řízení náležitým způsobem zjištěné, či naopak o skutečnosti pochybné nebo odporující ostatním důkazům, a zda řešení znalce logicky plyne z těchto skutkových předpokladů" (rozhodnutí č. 40/1972, č. 62/1973, č. 55/1986 a č. 2/1989-I. Sb. rozh. tr.).

Ústavní soud konstatuje, že nalézací soud zjistil skutkový stav a vyvodil závěry v rozporu s provedenými důkazy. Především ve vztahu ke skutku uvedenému v bodě 1 výroku rozsudku se jeví závěry soudu jako zcela nepřesvědčivé, když jediným usvědčujícím důkazem byla výpověď poškozené, jejíž věrohodnost obecně označili znalci za sníženou a svůj závěr zdůvodnili. Na tom nic nemění jednověté vyjádření jediné znalkyně při hlavním líčení. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 2. výroku rozsudku, nalézací soud se v odůvodnění svého rozsudku vůbec nevyjadřuje a nevypořádává se s provedeným znaleckým posudkem z oboru sexuologie ani s výslechem znalců, který provedl v hlavním líčení předcházejícím zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu. Nalézací soud se také vůbec nezabýval hodnocením provedeného ohledání místa činu a jeho výsledky, z nichž vyplývá, že nebyly nalezeny žádné tělní tekutiny obžalovaného. Stranou hodnocení zůstal i nález obsažený v lékařské zprávě NsP v Karviné. Za této situace je zřejmé, že se soud nevypořádal se všemi provedenými důkazy a zejména s těmi svědčícími ve prospěch stěžovatele, což má za následek vadnost rozhodnutí, jímž také ve výsledku a z důvodů vyložených shora soud zasáhl do práva stěžovatele na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 2 věty první Listiny.

Ani odvolací soud ve svém v záhlaví napadeném rozsudku toto pochybení nenapravil, protože se ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně, a tudíž i svým rozhodnutím zasáhl rovněž do práva stěžovatele na osobní svobodu.

Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud uvádí, že napadeným usnesením dovolacího soudu bylo pokračováno v zásahu do základního práva stěžovatele na osobní svobodu, jelikož trestní řízení z hlediska zásahu do základních práv je třeba nahlížet v jeho celistvosti. Ústavnímu soudu je zřejmé, že zákonná úprava dovolání staví na striktně vymezených dovolacích důvodech. Ani tento fakt nemůže nic měnit na ústavní povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy České republiky), Nejvyšší soud nevyjímaje.

Na základě uvedených skutečností Ústavní soud dospěl po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) k závěru, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do práva stěžovatele zaručeného čl. 8 odst. 2 větou první Listiny, a v záhlaví citovaná rozhodnutí podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies