IV. ÚS 505/03

09. 12. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 505/03










Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti ing. K. M., zastoupeného JUDr. I. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2003, čj. 28 Cdo 455/2003-158, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2002, čj. 9 Co 80/2002-107 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 11. 2001, čj. 19 C 50/2000-49,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Právně nezastoupený stěžovatel v ústavní stížnosti, jež byla doručena Ústavnímu soudu 20. 9. 2003, domáhal se zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Obsáhle v tomto podání vysvětloval, v čem spatřuje pochybení soudů nalézacího, odvolacího i dovolacího a vyslovoval přesvědčení, že bylo těmito soudy zasaženo do celé řady jeho základních práv.

K výzvě Ústavního soudu si stěžovatel zvolil právního zástupce, advokáta, jenž ústavní stížnost zopakoval a doplnil podáním doručeným Ústavnímu soudu 21. 10. 2003. Přehledně v něm popsal průběh řízení před obecnými soudy i průběh předcházejícího správního řízení a v petitu zopakoval návrh na kasaci uvedených rozhodnutí. Bez ústavně právní argumentace vyslovil v této stížnosti stěžovatel znovu přesvědčení, že se soudy nezabývaly podstatou věci, zamítnuvše žalobu jen z důvodu prekluze (která však dle stěžovatele nenastala), čímž porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud, který je k projednání této ústavní stížnosti příslušný, zjistil, že návrh byl podán včas, stěžovatel že je k jeho podání osobou oprávněnou, formální vady návrhu že byly odstraněny, a protože podanou ústavní stížnost považuje Ústavní soud za přípustnou, mohl přikročit k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu Frýdek-Místek 19 C 50/2000, z ústavní stížnosti samotné, jakož i z příloh stěžovatelem předložených, zjistil Ústavní soud následující.

Stěžovatel podal u soudu prvého stupně dne 10. 2. 2000 žalobu, kterou se podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/0990 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), domáhal vydání rozsudku, jímž měl soud určit, že vlastnické právo k ideální polovině nemovitostí v žalobě přesně specifikovaných na něj přechází ke dni právní moci rozsudku. K žalobě se vyjádřili odpůrci; namítli překážku věci rozsouzené, upozornili na zánik práva a posléze vznesli i námitku promlčení. Po rozsáhlé písemné polemice mezi účastníky vedené formou celé řady vyjádření nařídil Okresní soud ve Frýdku-Místku jednání na 5. 11. 2001. Při tomto jednání žalobce přednesl změnu návrhu, jejímž jádrem bylo to, že se domáhal určení vlastnického práva nikoli k ideální polovině, ale k celku nemovitostí, o jejichž přechod do jeho vlastnictví bylo žalováno; soud změnu návrhu připustil, provedl dokazování a po odročení jednání k vyhlášení rozhodnutí rozhodl naříkaným rozsudkem tak, že žalobu zamítl. Své rozhodnutí podrobně odůvodnil, odmítl mimo jiné opodstatněnost námitky překážky věci rozsouzené, avšak dospěl k závěru, že žalobcovo právo prekludovalo.

Stěžovatel napadl rozhodnutí soudu prvého stupně odvoláním, které postupně doplňoval; s prekluzí práva vyjádřil nesouhlas. Odvolací soud prvostupňový rozsudek ve věci samé potvrdil, když neshledal, že by právní posouzení věci okresním soudem bylo nesprávné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež však bylo stěžovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR odmítnuto.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Především je této souvislosti nutno uvést, že Ústavní soud podle své ustálené judikatury, kterou nemá důvodu v této věci nikterak měnit, v souladu i s čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR, nemůže se považovat za součást soustavy obecných soudů, není jim hierarchicky nadřazen a nadřízen a do jejich rozhodovací činnosti může vstupovat jedině tehdy, pokud by tyto soudy vykročily ve své činnosti z rámce ústavnosti. V posuzované věci však k žádnému porušení základního práva či svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem či mezinárodní smlouvou nedošlo. Řízení před soudy netrpěla vadami ústavnosti. Stěžovatel se mýlí, má-li za to, že se mu nedostalo spravedlivého procesu, neboť tento, zajisté stěžejní, princip řízení nelze vykládat tak, že by soudy musely převzít právě tu právní argumentaci, o níž se stěžovatel domnívá, že je správná, nebo dokonce tak, že by touto zásadou mělo být zajišťováno právo na úspěch ve věci samé. Soudy naopak postupovaly v souladu se všemi relevantními ustanoveními občanského soudního řádu, svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily; jestliže dospěly k závěru, že stěžovatelovo právo zaniklo prekluzí a tyto své závěry patřičnou argumentací vysvětlily, nelze jim vytýkat porušení zásady fair procesu. Ústavní soud v této souvislosti není povolán k tomu, aby závěry nalézacího či odvolacího soudu přehodnocoval, nehledě na to, že je považuje za správné a konec konců odpovídající i jeho vlastní judikatuře. Navíc Ústavní soud nepřehlédl, že jádro neúspěchu žalobce v řízení před soudem prvého a druhého stupně tkvělo sice především v tom, že si žalobce nedostatečně střežil svá vlastní práva a připustil tak jejich propadnutí, ale také i v naprosto zvláštním procesním postupu stěžovatele, jenž v řízení před soudem prvého stupně výslovně uváděl, že "pozemkový úřad o nemovitostech, které jsou předmětem tohoto sporu, nerozhodoval, nerozhodoval ani o vydání nemovitosti"; teprve v dalším průběhu řízení zcela nově a v rozporu s tímto svým vlastním tvrzením předložil rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu z 22. 9. 1997. V ústavní stížnosti pak opakuje, že toto rozhodnutí napadl i odvoláním, jež bylo zamítnuto Ministerstvem zemědělství ČR - Ústředním pozemkovým úřadem. Zda proti tomuto pravomocnému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ve smyslu části páté o. s. ř. v tehdy platném znění zjevné není, stěžovatel pouze uvádí, že podal návrh (správně ovšem podnět) na přezkum rozhodnutí mimo odvolací řízení. Dovozuje, že teprve doručením sdělení ministra zemědělství ze dne 15. 11. 2000, jímž mu bylo oznámeno, že ministr neshledal důvod k zahájení mimoodvolacího řízení dle ustanovení § 65 správního řádu, tedy teprve dnem 23. 11. 2000, došlo k ukončení správního řízení, takže podal-li žalobu dne 10. 2. 2000, učinil tak včas, ba dokonce ještě předtím, než běh prekluzivní lhůty počal běžet. Tyto právní vývody stěžovatele jsou však zcela chybné, neboť v žádném případě nelze pravomocné ukončení kteréhokoli správního řízení klást do jiného okamžiku než do právní moci posledního rozhodnutí v tomto řízení vydaném a věci samé se týkající. Proto ani soud prvého stupně ani soud druhého stupně, ale ani soud Nejvyšší nepochybyly, jestliže považovaly stěžovatelovo právo za zaniklé uplynutím prekluzivní lhůty. Pakliže navíc Nejvyšší soud ČR odmítl podané dovolání, maje za to, že ve stěžovatelově věci nelze spatřovat případ podřaditelný pod ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., totiž že nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nelze tomuto soudu vytýkat ničeho, neboť právě a jen Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, a nikoli soud Ústavní, je povolán k tomu, aby naplnění či nenaplnění podmínek přípustnosti dovolání dle citovaného ustanovení občanského soudního řádu dovodil. Nejvyšší soud ČR své úvahy ve stěžovaném usnesení řádně vyložil a přiléhavou argumentací odůvodnil. Proto ani ve vztahu k jeho rozhodnutí nelze ústavní stížnosti vyhovět.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost je povinen senát Ústavního soudu bez přítomnosti účastníků odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění. Tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy). Poněvadž v dané věci právě o takovýto návrh šlo, nemohlo býti rozhodnuto jinak, než jak je ve výroku usnesení uvedeno.


Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2003


JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 505/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies