I. ÚS 342/03

10. 12. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného advokátkou JUDr. J. Š. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2002, č.j. 13 Co 477/2002-455, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2002, č.j. 17 C 32/95-414, t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 6. 2002, č.j. 17 C 32/95-414, rozhodl ve věci žalobkyně H. H. (dále jen "vedlejší účastnice") proti žalovanému J. H. (dále jen "stěžovatel") o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM") tak, že ve výrokové části I. určil, že z věcí, které tvořily bezpodílové spoluvlastnictví účastníků, připadají do výlučného vlastnictví vedlejší účastnici věci uvedené v této výrokové části pod písmenem A) [položky č. 1 až 6, 13, 14, 16, 17, 19 až 31, 74, 89, 123, 126, 138 až 140], stěžovateli věci uvedené v této výrokové části pod písmenem B) [položky č. 7 až 12, 15, 18, 33, 36, 37, 39, 45, 47, 49, 51, 52, 54, 55, 57 až 59, 65, 67, 68, 70 až 73, 75 až 77, 82, 90, 93, 95, 96, 100, 111 až 118, 129, 130]. Ve výrokové části II. obvodní soud určil, že z BSM se přikazují do jejich podílového spoluvlastnictví, každému jednou ideální polovinou, nemovitosti uvedené v tomto výroku pod položkami č. 120 a č. 128. Výrokem č. III zamítl návrhy účastníků, aby do vypořádání BSM byly zahrnuty věci a hodnoty uvedené v tomto výroku pod položkami č. 121, 122 a 137. Ve výrokové části IV. uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na vyrovnání podílů částku 9 956 550,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve výrokových částech V., VI., VII. a VIII. rozhodl o nákladech řízení.

Z odůvodnění rozsudku [především v té části, která se týká posléze odvoláním výslovně napadené části výroku I. pod písmenem B), tedy položek č. 115 - 117, 129 a 130, tj. vzácných uměleckých děl a jejich přikázání do stěžovatelova vlastnictví] vyplývá, že o jejich ceně ke dni právní moci rozhodnutí o rozvodu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí spor nebyl zřejmě z toho důvodu, že pro účely zástavy byly tyto věci již oceněny. Spisem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 97C 276/93, smlouvami o zřízení zástavního práva ze dne 7. 9. 1992 a 3. 12. 1992, úvěrovými smlouvami a prohlášením o ručitelském závazku, bylo prokázáno, že obrazy pod položkami č. 115 až 117 byly poskytnuty jako zástava na zajištění úvěru R. R., který byl stěžovatelovým známým. R. R. úvěry Č. s., a.s. nesplatil a uvedené obrazy jsou uloženy v depozitu České konsolidační agentury. Obvodní soud dovodil, že stěžovatel bez souhlasu vedlejší účastnice tyto obrazy, které byly pořízeny za trvání manželství ze společných prostředků (a tedy náležící do jejich BSM) použil na zajištění závazků svého známého. Zástavní smlouvy, jejichž relativní neplatnosti se nikdo nedovolá, je však nutno v souladu s ustanovením § 145 odst. 1 o.z. považovat za platné. Obvodní soud konstatoval, že tímto (neuváženým) jednáním stěžovatele "byly z dispozice bývalých manželů vyloučeny věci značné hodnoty a bude spravedlivé, aby žalovaný následky tohoto jednání pocítil v rámci vypořádání BSM" a stěžovatele odkázal na případné soudní řízení vůči R. R. Obvodní soud proto zastavené obrazy přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele a jejich hodnotu přičetl k jeho aktivům. Stejně tak postupoval u obrazů uvedených pod položkami č. 129 a 130 s tou výjimkou, že tyto byly použity jako zástava na zajištění úvěrů přímo pro stěžovatele v rámci jeho podnikatelské činnosti (poznámka: na zakoupení domu v Turnovské ulici, který není součástí BSM).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2002, č.j. 13 Co 477/2002-455, rozhodl ve výrokové části I. tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích o přikázání věcí pod položkami č. 115, 116, 117, 129 a 130, o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o povinnosti účastníků nahradit státu náklady řízení a zaplatit soudní poplatek potvrdil, ve výroku IV. jej změnil tak, že žalovaný (poznámka: stěžovatel) je povinen zaplatit žalobkyni (poznámka: vedlejší účastnici) na vyrovnání podílů účastníků částku 4.929.270,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve výrokové části II., rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Podle odůvodnění tohoto rozsudku vycházel Městský soud v Praze především z odvolacích důvodů, uplatněných stěžovatelem, který napadl rozsudek soudu prvního stupně toliko co se týká položek uvedených pod č. 115 až 117, 129 a 130 a jejich přikázání do stěžovatelova vlastnictví a dále napadl nesprávný výpočet částky, která odpovídá finančnímu vypořádání velikosti podílů stěžovatele a vedlejší účastnice. Odvolací soud v prvé řadě (obdobně jako soud prvého stupně) konstatoval, že s ohledem na to, že řízení bylo zahájeno podáním žaloby 17. 2. 1995, řídí se příslušnými ustanoveními občanského zákoníku účinného v té době, tedy ustanovením § 148 a násl., které upravují zánik BSM. Městský soud považoval postup soudu prvního stupně při aplikaci těchto ustanovení, při provádění dokazování, hodnocení důkazů a z toho vyplývajícího přikázání jednotlivých věcí do vlastnictví stěžovatele a vedlejší účastnice, za správný, neboť vycházel z toho, že podíly obou jsou stejné a neshledal důvody, pro jejich určení v jiném poměru. Dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně rozhodl správně i o započtení hodnoty věcí - s nimiž stěžovatel (přestože náležely do BSM) nakládal bez vědomí vedlejší účastnice (neboť obrazy pod položkami č. 115 až 117 poskytl je jako zástavu na dluh R. R. a způsobil, že se dostaly z dispozice obou manželů) - do hodnoty stěžovatelova podílu. Odvolací soud v uvedené souvislosti odkázal stěžovatele na vykonatelné usnesení o schválení smíru, který uzavřel s R. R.. Obrazy uvedené pod položkami č. 129 a 130 použil stěžovatel jako zástavu pro vlastní úvěry, které spotřeboval na nemovitosti ve svém vlastnictví. V případě splacení úvěru tedy prý nic nebrání tomu, aby byly stěžovateli obrazy vydány. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nemá pochybnosti o ocenění obrazů, neboť jejich hodnota byla stanovena v době uzavření zástavních smluv a nemůže být určena odlišně pro účely zástavy a pro účely vypořádání BSM. Odvolací soud naopak akceptoval námitku stěžovatele týkající se nesprávného výpočtu ceny podílu účastníků a v důsledku toho určení nesprávné částky, kterou je stěžovatel povinen na vyrovnání těchto podílů vedlejší účastnici zaplatit, byť ani stěžovatelův výpočet uvedený v odvolání nebyl správný. Odvolací soud v této souvislosti -s odkazem na početní chybu soudu prvního stupně - uvedl, že stěžovatel má zaplatit vedlejší účastnici na vyrovnání jejich podílu toliko částku 4.929.270,- Kč a nikoliv 9.956.550,- Kč.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 10. 4. 2003, č.j. 22 Cdo 353/2003-486, dovolání stěžovatele z důvodu jeho nepřípustnosti odmítl. Stěžovatel se prý mylně dovolal ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé; stěžovatel totiž dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v té části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně podle svého obsahu potvrzen. V úvahu by prý mohla přicházet přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Protože dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (viz § 242 odst. 3 o.s.ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání), je základním předpokladem přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí skutečnost, že dovolatel namítá nesprávné právní posouzení otázek, které mají toto rozhodnutí činit po právní stránce zásadním. Pokud dovolatel neuplatní dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nepřichází přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. do úvahy. Protože v dané věci dovolatel tento důvod neuplatnil, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2002, č.j. 13 Co 477/2002-455, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2002, č.j. 17 C 32/95-414, napadl stěžovatel ústavní stížností.

V ní především uvedl, že oba obecné soudy některé důkazy opomněly provést úplně a některé "hodnotily pouze dle svého volného výběru a bylo o nich rozhodnuto pouze zčásti", takže tvrzená skutková zjištění jsou v rozporu se skutečným i procesním stavem věci. Stěžovatel v této souvislosti především poukázal na to, že obrazy pod položkami č. 115 až 117 - které byly stěžovatelem (jak on sám v ústavní stížnosti uvádí) poskytnuty jako zástava na zajištění úvěru R. R. u Č. s., a.s. - budou zřejmě (jak o tom svědčí výzva České konsolidační ze dne 3. 1. 2002) prodány. Stěžovatel uvádí, že ač je hodnověrně prokázáno, že s obrazy nemůže disponovat, byly obecným soudem přikázány do jeho výlučného vlastnictví. Stěžovatel zpochybňuje tvrzení obou soudů, že by byl R. R. pouze jeho přítelem, neboť byl společným rodinným známým a obchodním partnerem. Dále uvádí, že vedlejší účastnice mu již v roce 1990 poskytla souhlas k jeho podnikatelské činnosti a konečně dodává, že si není "ani zcela jist, zda tyto obrazy (poznámka: z obsahové souvislosti zřejmě pod položkami č. 115 až 117) jsou součástí BSM, jelikož jako zástava a tedy pro obchodní činnost byly použity v roce 1992 a manželství s vedlejší účastnicí bylo rozvedeno až v roce 1993". Stěžovatel dále poukazuje na to, že se soud prvního stupně nezabýval čestným prohlášením R. R., které je ve spise Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 7 C 276/93, ve kterém též uvádí, že mu obrazy jako zástava byly půjčeny s výslovným souhlasem vedlejší účastnice; tento důkaz obecné soudy opomněly hodnotit, ač jinak důkaz uvedeným spisem byl proveden, a R. R. nebyl předvolán jako svědek, byť tak bylo navrhováno. Obecné soudy tak "uvěřily bez dalšího pouze tvrzení vedlejší účastnice", že stěžovatel obrazy poskytl bez jejího souhlasu. To je však v rozporu s konstatováním soudu, že ač o poskytnutí zástavy věděla, nepodnikla nic, aby se dovolala neplatnosti právního úkonu. Oba soudy prý porušily i ustanovení § 150 o.z. - neboť jeho podíl a podíl vedlejší účastnice nemohou být nikdy stejné - pokud do stěžovatelova výlučného vlastnictví přikázaly věci, jejichž vydobytí či získání odpovídající hodnoty je právně nejisté. Stěžovatel tvrdí (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 2060/97), že při stanovení ceny věcí je nutno vycházet jednak z jejich stavu v době zániku BSM, jednak z jejich obecné ceny, jakou by měly, pokud by se prodávaly v uvedeném stavu v době rozhodnutí soudu. Stěžovatel konečně poukazuje na to, že je nejisté, zda obrazy pod položkou č. 129 a 130 mu někdy budou vydány (a v jakém stavu), neboť je zadržuje Č. s., a.s., která tvrdí, že nebyl zcela splacen úvěr z úvěrové smlouvy ze dne 18. 5. 1993, č. 32504-1286953-038, tedy z pohledávky vzniklé ještě za trvání manželství. Stěžovatel proti rozhodnutí Č. s., a.s., podal žalobu na určení, jejíž kopii založil a sdělil č. spisové značky, pod níž je spor veden u Obvodního soudu pro Prahu 1, leč tím se obecné soudy nezabývaly.

Stěžovatel proto tvrdí, že uvedeným postupem oba obecné soudy jednaly v rozporu se zákonem, a to s §§ 153, 132 a 157 odst. 2 o.s.ř., vedly řízení při nerespektování ustanovení o rovnosti účastníků řízení [§§ 18 o.s.ř. a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a konečně se dostatečně nevypořádaly se všemi důkazními návrhy, které byly účastníky řízení před nimi vzneseny. Obecné soudy tím prý porušily zásadu spravedlivého procesu a jejich rozhodnutí jsou proto protiústavní ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 17 C 32/95, a Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 13 Co 477/2002, zruší.

Stěžovatel současně [s přihlédnutím k ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost obou napadených rozsudků, neboť se "obává, že by mu mohla vzniknout značná újma, nepoměrně větší než by při odložení vykonatelnosti vznikla komukoliv jinému".

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel v podstatě namítá, že mu postupem obou soudu došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Tyto námitky akceptovat nelze.

V prvé řadě je nutno konstatovat, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným způsobem u obecných soudů domáhal. Toho práva ostatně také využil. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v čl. 36 odst. 1 Listiny (a čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR) upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1., C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu soudního spisu mu nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u obou soudů domáhal; ze strany soudů tak k porušení zákonných procesních ustanovení nedošlo.

Pokud jde o provedení a hodnocení důkazů, vychází Ústavní soud, který není součástí obecné soudní soustavy, zejména z principu volného hodnocení důkazů obecnými soudy (§ 132 o.s.ř.). Obecné soudy mimo jiné zhodnotily význam stěžovatelem navrhovaných důkazů a Městský soud v Praze se náležitě zabýval i stěžovatelovými odvolacími důvody; v odůvodnění svých rozsudků oba soudy uvedly, ze kterých důkazů vycházely, řádně je zhodnotily a náležitě odůvodnily, proč se o ně ve svých rozhodnutích opírají. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu (srov. I. ÚS 143/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 69), podle níž není Ústavní soud zpravidla oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné, pokud nedojde k závěru, že by v souzené věci existoval tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů obecnými soudy na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé. Podle přesvědčení Ústavního soudu však taková situace v souzené věci nenastala. Rozhodnutí Městského soudu v Praze proto nelze považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR (srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995, str. 257; sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995, str. 255). Případná běžná doplňování (či změny) skutkových zjištění (roz. Ústavním soudem) by pak v principu vedly k tomu, že by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy ČR, ale postupně by se stával pravidelnou třetí instancí, což jeho úkolem není (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267). Za těchto okolností je proto rozhodnutí Městského soudu v Praze o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 věcí jeho posouzení, jehož argumenty (uváděné v odůvodnění rozsudku) nelze z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.

Ústavní soud pro úplnost uvádí, že spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn.7 C 276/93 - jehož se stěžovatel dovolává - byl v průběhu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1 znám a byl konstatován při hlavním líčení. Obdobně - pokud jde o stěžovatelovo tvrzení týkající se výslechu svědka R., kterého se ostatně stěžovatel dovolává až v ústavní stížnosti - Ústavní soud připomíná, že tento návrh předložila soudu ke zvážení vedlejší účastnice (č.l. 267, 301), stěžovatel takový výslech nenavrhoval, v průběhu řízení se k němu nevyjadřoval a ani po skončení dokazování neměl návrhy na jeho doplnění.

Ústavní soud se zabýval i tím, zda byl soudní proces jako celek spravedlivý. Na tuto otázku odpovídá kladně. Řízení bylo veřejné a obě strany měly právo se vyjadřovat k jednotlivým důkazům a navrhovat důkazy vlastní. Není proto důvodu se domnívat, že by obecné soudy v souzené věci nepostupovaly nestranně a nezávisle. Proto Ústavní soud neshledal ani v tomto ohledu porušení ústavních předpisů, jichž se stěžovatel dovolává.

Podle přesvědčení Ústavního soudu je zřejmé - vzhledem k výše uvedeným důvodům a vzhledem k důkazům konstatovaným v rozhodnutích obou obecných soudů -, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 nemohlo v souzené věci dojít ani k porušení rovnosti účastníků řízení (čl.37 odst. 3 Listiny). V tomto směru stěžovatel uvedl, že obecné soudy "uvěřily bez dalšího pouze tvrzení vedlejší účastnice, že jsem obrazy k poskytnutí zástavy poskytnul bez jejího souhlasu", což považuje za rozporné s konstatováním soudu, že ač o poskytnutí zástavy věděla, nepodnikla nic, aby se dovolala neplatnosti právního úkonu. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2002, č.j. 17 C 32/95-414, v němž je (na str. 9 dole) uvedeno, že se neplatnosti právního úkonu nedovolal nikdo, tedy výslovně ani vedlejší účastnice; to platí navíc za situace, když uvedený soud předtím výslovně prohlásil, že stěžovatel použil obrazy bez souhlasu vedlejší účastnice. V této souvislosti lze dodat, že obecné soudy zřetelně a přesvědčivě vyložily, proč předmětné obrazy připadly právě do výlučného vlastnictví stěžovatele.

Nelze akceptovat ani stěžovatelovu námitku - v podobě obecného a nekonkrétního odkazu -, že vedlejší účastnice již dříve souhlasila s jeho podnikáním. Pokud jde konečně o stanovení ceny v době uzavření zástavních smluv (pozn.: jež byla určena na základě znaleckého posudku), stěžovatel v tomto směru námitky před obecnými soudy neuplatnil a vznesl je až v řízení před Ústavním soudem. Proto na ně - podle ustálené judikatury - nelze brát zřetel.

Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zjevné, že napadenými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského osudu v Praze k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1.

Ústavní soud konečně nepřiznal vedlejší účastnici náhradu právního zastoupení již požádala. V souladu s ustanovením § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vychází totiž z pravidla, že vlastní náklady řízení si hradí účastníci a vedlejší účastníci sami. Ústavní soud je současně přesvědčen, že podmínky ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nejsou splněny, neboť nejde o odůvodněný případ, kdy by bylo na místě uložit stěžovateli, aby vedlejší účastnici nahradil její náklady řízení. To plyne zejména z toho, že nejde o případ, kdy by stěžovatel svým postupem vyvolal zásah do základního práva nebo svobody vedlejší účastnice (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2001, str. 220).


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2003




JUDr. František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 342/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies