I. ÚS 689/02

10. 12. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti prof. I.Ž., zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. O. Ch. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 2002, č.j. 42 C 178/2000-112, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, č.j. 51 Co 336/2002-147, t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni K. Ž. částku 300. 113,- Kč; v další části žalobu - co do úroku z prodlení - zamítl.
/> V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl, že se žalobkyně domáhala vůči stěžovateli zaplacení uvedené částky, jež představovala jeho podíl na celkových výdajích na výživu dcery T. Ž. v období od ledna 1997 do října 1999. V tomto období stěžovatel na výživu dcery ničím nepřispěl - mimo očního vyšetření ve Španělsku a v Německu, dvoudenního výletu do Německa a dárků k vánocům v roce 1997 a k jejím 18. a 20. narozeninám - a žalobkyně výživu dcery zaopatřovala sama. Dále soud rozvádí důkazy, ze kterých ve věci vycházel a konstatuje, že žaloba byla podána po právu. Podle jeho přesvědčení vyživovací povinnost stěžovatele k dceři nebyla v rozhodném období určena - byť objektivně dle § 85 zákona o rodině existovala - a dcera nebyla schopna se v daném období sama živit. Obvodní soud prvně vyřešil jako předběžnou otázku výši vyživovací povinnosti stěžovatele k dceři ve smyslu § 85 zákona o rodině ve spojení s § 96 zákona o rodině. Dospěl k závěru, že vzhledem k odůvodněným potřebám dcery, prokázaným příjmům stěžovatele, jeho schopnostem, možnostem i majetkovým poměrům by činila výše výživného 15.000 Kč (za období od ledna 1997 do srpna 1997), následně 20.000,- Kč (od září 1997 do října 1999). Podle názoru soudu vznikl dceři nárok na výživné za rozhodné období v celkové částce 640.000,- Kč. Současně vzal obvodní soud v úvahu to, že stěžovatel na výživné dcery ničím nepřispěl a veškerou vyživovací povinnost plnila výlučně žalobkyně. Má proto zato, že žalobkyně je ve smyslu § 101 odst. 1 zákona o rodině oprávněna požadovat po stěžovateli úhradu tohoto plnění. Soud dále přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně požadovala vůči stěžovateli úhradu takového plnění, jež mohlo být částečně hrazeno z výživného od stěžovatele, neboť žalované výdaje odpovídaly běžnému životu dcery účastníků, s ohledem na její věk, zdravotní stav, zájmy i charakter školy, kterou studuje. Soud dále uzavřel, že s ohledem na datum podání žaloby (7. 1. 2000) nemohl být nárok žalobkyně - ve smyslu § 101 odst. 2 zákona o rodině - promlčen.

Městský soud v Praze v záhlaví napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.

V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že soud prvého stupně z provedených skutkových zjištění dovodil správný závěr, takže odvolání stěžovatele není důvodné. Pokud jde o vztah ust. § 98 odst. 1 a ust. § 101 odst. 1 zákona o rodině, prohlásil, že ustanovení § 98 odst. 1 zákona o rodině hovoří o právu na výživné a ustanovení § 101 odst. 1 hovoří o plnění, které jiná osoba poskytla na úhradu vyživovací povinnosti namísto toho, kdo k ní byl povinen. Městský soud poukázal na to, že T. Ž. je dcerou účastníků, takže vyživovací povinnost k ní mají oba (§ 85 zákona o rodině), protože v rozhodném období - v důsledku toho, že studovala - nebyla schopna živit se sama. Podle městského soudu ve věci nelze aplikovat ustanovení § 98 odst. 1 zákona o rodině, protože předmětem řízení nebylo výživné, nýbrž náhrada, kterou zákon o rodině speciálně upravuje v ustanovení § 101 odst. 1, takže i okruh účastníků je jiný. Tento nárok není nárokem z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu občanského zákoníku, poněvadž zákon o rodině má pro tento případ speciální úpravu; proto je použití občanského zákoníku vyloučeno. Obdobně prý platí i o promlčecí době. Městský soud, stejně jako soud prvého stupně, tedy dospěl k závěru, že žaloba byla důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), dle něhož lze povinnosti občanům ukládat pouze na základě zákona, v jeho mezích a při respektování základních práv a svobod. Je přesvědčen, že vyživovací povinnost sice ke své dceři měl, ale že nebyla splněna podmínka, za které by mu tato povinnost byla uložena. Touto podmínkou by prý bylo pouze uplatnění práva samotné zletilé dcery vůči stěžovateli u soudu. Proto se domnívá, že aplikací § 101 zákona o rodině, byť v souladu s pozdějším komentářem k tomuto ustanovení vydaným nakladatelstvím C.H.BECK v roce 1998, došlo k chybnému výkladu vztahů § 101 a § 98 zákona o rodině. Obecné soudy tak nerespektovaly podmínku uplatnění práva na výživné zletilým dítětem.

Stěžovatel proto navrhl, aby byly rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 2002, č.j. 42 C 178/2000-112, a Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, č.j. 51 Co 336/2002-147, zrušeny.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud musí ve své činnosti respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním pořádkem. Ústavní soud tedy není vrcholnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a není ani součástí soustavy obecných soudů.

Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.

Ústavní soud především shledal, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě brojí toliko proti aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy ohledně splnění výživného za jiného, přičemž namítaná intenzita tvrzené protiprávnosti zjevně nedosahuje ústavněprávního rozměru. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu proto posuzovat správnost aplikace jednoduchého práva, přirozeně za podmínky, že jeho aplikací nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Ústavní soud konstatuje, že sporným předpisem jednoduchého práva je v souzené věci ustanovení § 101 odst. 1 zákona o rodině, jež dle jeho mínění obecné soudy interpretovaly ústavně konformně. Nesdílí názor stěžovatele, že obecné soudy chybně aplikovaly ustanovení § 101 odst. 1 zákona o rodině místo ustanovení § 98 zákona o rodině. Meritem sporu nebylo právo na výživné - kde by dle názoru Ústavního soudu byla aktivně legitimována skutečně již zletilá dcera - nýbrž plnění výživného za jiného, kdy má aktivní legitimaci ten, kdo za jiného splnil jeho vyživovací povinnost. Z hlediska ústavnosti není důvodu - oproti opačnému názoru obecných soudů - akceptovat mínění stěžovatele, že aplikaci § 101 zákona o rodině mělo v tomto případě předcházet uplatnění nároku dle § 98 zákona o rodině.

Stěžovatel se mylně domnívá, že protiústavnost napadených rozhodnutí lze spatřovat toliko v jeho odlišném názoru na interpretaci a aplikaci jednoduchého práva. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy rozhodovaly v rámci zákonem stanovené diskrece a v tomto směru se protiústavního pochybení nedopustily.

Za tohoto stavu je zcela zjevné, že právo zakotvené v čl. 4 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2003


JUDr. František Duchoň
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 689/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies