I. ÚS 509/02

15. 12. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti J. J., , zastoupeného advokátem Mgr. J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2001, č.j. 43 Ca 30/2000-59, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2002, č.j. 2 Cao 28/2002-79, t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") rozhodnutím ze dne 24. 11. 1999, č. 550 803 1793, zamítla žádost navrhovatele (dále jen "stěžovatel") o částečný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení § 43 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995"), neboť podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Novém Jičíně (dále jen "OSSZ") z 9. 11. 1999 nebyl částečně invalidní.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 12. 2001, č.j. 43 Ca 30/2000-59, potvrdil rozhodnutí ČSSZ ze dne 24. 11. 1999, č. 550 803 1793, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v odůvodnění rozsudku především uvedl, že při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí ČSSZ je v souladu s ustanovením § 250i) odst. 1 o. s.ř. ve spojení s ustanovením § 250 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř. pro soud rozhodující skutkový stav, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí 24. 11. 1999. Krajský soud proto nemůže přihlížet ke skutečnostem vzniklým až v průběhu řízení, jestliže se nevztahují ke skutkovému stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Pokud se stěžovatel domnívá, že v době po vydání napadeného rozhodnutí 24. 11. 1999 došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu, může podat u OSSZ novou žádost o přiznání částečného invalidního důchodu. Krajský soud vychází především z posudku posudkové komise MPSV ČR (a jeho dvou doplnění), která posuzuje podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. zdravotní stav a pracovní schopnost účastníků pro účely přezkumného soudního řízení ve věcech důchodového zabezpečení, pokud napadené rozhodnutí ČSSZ bylo vydáno na základě posudku lékaře OSSZ. Krajský soud a posudková komise proto nemohou přihlížet k dodatečně doloženým nálezům lékařů z 12. 2. 2001, 9. 5. 2001, 8. 1. 2001, 6. 12. 2001, které nepopisují zdravotní stav stěžovatele k rozhodnému dni 23. 11. 1999, ale téměř až za dva roky. MUDr. C. v nálezu z 12. 2. 2001 ostatně nepopisuje stěžovatelův stav v listopadu 1999 jinak než posudková komise. Stěžovatel v podání z 11. 12. 2001 mimo jiné popírá závěry posudkové komise, nedokládá však jiné nálezy či vyšetření z listopadu 1999, než které by posudková komise neměla a nehodnotila. Krajský soud v uvedené souvislosti poukázal na řádné a odborné složení posudkové komise, její vybavení dostupnou dokumentací a vyšetřeními; dodal, že stěžovatel byl přítomen u prvního jednání posudkové komise, s prvním doplňujícím posudkem byl seznámen při jednání dne 13. 9. 2000 a druhé doplnění posudku bylo stěžovateli doručeno s obesláním k jednání. Tvrzenou neobjektivnost posudku stěžovatel ničím neprokázal. Krajský soud dále konstatoval, že o částečnou invaliditu nejde ani podle přílohy č. 4 vyhlášky č. 294/1995 Sb., v platném znění.

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku především poukázal na to, že posudkové řízení je specifickou formou správní činnosti spočívající v posouzení zdravotního stavu a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Jde tedy o postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí i znalosti z oboru posudkového lékařství. Nicméně i tyto posudky soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř., avšak "takový posudek, který splňuje požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti a který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí". Vrchní soud usuzuje, že krajský soud takto postupoval a že přesvědčivě odůvodnil, proč za základ svého skutkového zjištění vzal závěry posudkové komise MPSV ČR uvedené v posudcích ze dne 23. 6. 2000, 25. 8. 2000 a v doplňujícím posudku ze dne 22. 5. 2000; ani Vrchní soud v Olomouci nemá pochybnosti o tom, že tyto posudkové závěry jsou úplné a přesvědčivé. Vytýká-li stěžovatel posudkové komisi, že nebyl předvolán k jednání na 22. 5. 2001, odvolací soud konstatuje, že v jejím postupu pochybení neshledal, neboť stěžovatel byl přítomen u jejího jednání dne 23. 6. 2000 (kde sdělil své potíže a byl v komisi vyšetřen); při jednání 22. 5. 2001 měla komise k dispozici předchozí usnesení vrchního soudu, v němž byly uvedeny stěžovatelovy námitky vznesené u odvolacího jednání 23. 1. 2001 a byly v něm obsaženy podmínky, za nichž.měl být doplňující posudek vypracován a okruhy otázek, k nimž se měla posudková komise vyjádřit. V souladu s pokyny v tomto usnesení uvedenými posudková komise ostatně postupovala i v doplňujícím posudku ze dne 22. 5. 2001. Odvolací soud nesouhlasil s tvrzením stěžovatele, že posudková komise "zjednodušila" jeho zdravotní stav, a proto neshledal ani důvod pro doplnění důkazního řízení znaleckým posudkem znalce z oboru posudkového lékařství a znalce z oboru kožního lékařství, jichž se stěžovatel v průběhu přezkumného soudního řízení i v podaném odvolání domáhal. Vrchní osud v Olomouci uvedl, že nemá pochybnosti o správnosti posouzení provedeného uvedenou posudkovou komisí, s nímž se pro jeho odborné a přesvědčivé odůvodnění ztotožňuje a uzavřel tak, že stěžovatel ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí, tj. k datu 24. 11. 1999, nebyl částečně invalidní podle ustanovení § 44 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. a nesplňoval tak podmínky pro nárok na částečný invalidní důchod uvedené v § 43 citovaného zákona. Nárok na tento důchod mu proto k uvedenému dni nevznikl.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2001, č.j. 43 Ca 30/2000-59, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2002, č.j. 2 Cao 28/2002-79, napadl stěžovatel ústavní stížností. Poukázal zejména na to, že v odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě namítal neúplnost a nedostatečnost skutkových zjištění tohoto soudu, který k návrhu stěžovatele neprovedl důkaz znaleckým posudkem lékaře - znalce z oboru posudkového lékařství a naopak jej nutil, aby si takový posudek obstaral na vlastní náklady sám. Provedení tohoto důkazu se stěžovatel domáhal také u odvolacího soudu. V této souvislosti uvedl, že se oba soudy spolehly pouze na posudek posudkové komise MPSV ČR (na jejíž poslední jednání prý ostatně ani nebyl přizván), a to přesto, že "tato posudková komise je v podstatě orgánem České správy sociálního zabezpečení, resp. provádí ve správním řízení přezkum rozhodnutí posudkových lékařů okresních správ sociálního zabezpečení". Stěžovatel proto vytýká Vrchnímu soudu v Olomouci, že ve věci neúplně zjistil skutkový stav věci, spokojil se pouze s posudkem posudkové komise MPSV ČR a "zamítl provést, podle názoru stěžovatele, důkazní návrh, kterým stěžovatel chtěl a zamýšlel dokázat oprávněnost uplatněného nároku". Stěžovatel proto tvrdí, že odmítnutím provedení důkazu znaleckým posudkem jednaly Vrchní soud v Olomouci i Krajský soud v Ostravě v rozporu se zákonem (§ 153 a § 18 o.s.ř.) a porušily jeho ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvená v ustanovení čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález podle něhož se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2001, č.j. 43 Ca 30/2000-59, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2002, č.j. 2 Cao 28/2002-79, zrušuje.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel namítá, že napadené rozsudky obou soudů, porušují jeho základní práva podle čl. 36 a 37 (poznámka: z obsahu ústavní stížnosti a z odkazu na ustanovení § 18 o.s.ř. Ústavní soud dovozuje, že čl. 37 odst. 3) Listiny.

Tyto námitky akceptovat nelze.

Ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným způsobem u správního soudu domáhal. Toho práva ostatně také využil, takže porušení čl. 36 Listiny dovodit nelze.

Ústavní soud opětovně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení ústavnosti, zejména pak základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud neshledal (ve smyslu své ustálené judikatury: srov. např. sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1996, str. 255) tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry ČSSZ a správními soudy obou stupňů na straně druhé. Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku dostatečně zřetelně a přesvědčivě vyložil, proč neshledal důvod pro doplnění důkazního řízení znaleckým posudkem (resp. posudky), jichž se stěžovatel v přezkumném řízení, v podaném odvolání, ale také v ústavní stížnosti domáhal. Provedené důkazy svědčí o jasném a jednoznačném posouzení zdravotního stavu stěžovatele ke dni 24. 11. 1999, které nevzbuzuje pochybnost. Rozhodnutí obou správních soudů proto nelze považovat za stojící v rozporu ani s čl. 36, ani s čl. 37 odst. 3 Listiny. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí ČSSZ věcí posouzení obecného (správního) soudu, jehož argumenty (uváděné v odůvodněních napadených rozsudků soudů obou stupňů) nelze z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.

Co se týká stěžovatelova tvrzení, že posudková komise MPSV ČR je v podstatě orgánem České správy sociálního zabezpečení, resp. že provádí ve správním řízení přezkum rozhodnutí posudkových lékařů okresních správ sociálního zabezpečení, Ústavní soud konstatuje, že pro ČSSZ jsou posudky lékařů pouze podkladem pro vydání správního rozhodnutí (a nejsou předmětem samostatného přezkumu MPSV), zatímco posudkové komise jsou odbornými orgány MPSV ČR, které posuzují zdravotní stav v rámci přezkumného řízení. Při tomto posuzování zdravotního stavu se jedná o podání nového posudku o zdravotním stavu, který má charakter samostatného důkazu a nejedná se proto o přezkum původního posudku lékařů pro účely vydání výše uvedeného (prvostupňového) správního rozhodnutí ČSSZ.

Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2003



JUDr. František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 509/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies