I. ÚS 699/02 - Aktivní legitimace k návrhu na zrušení registrace přihlášky k volbám

16. 12. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Jestliže občanský soudní řád v § 200m odst. 2 písm. b) svěřoval aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení registrace přihlášky k volbám do Senátu pouze tomu, kdo podal přihlášku k registraci, nepochybně tím měl na mysli subjekty, které podaly přihlášku řádnou, tj. splňující náležitosti podle § 61 odst. 1 a 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 8. 2000). Subjekt, který nezaplatil volební kauci podle § 61 odst. 2 písm. e) tohoto zákona, nepodal přihlášku splňující zákonem předepsané náležitosti (řádná přihláška). Teprve po splnění této povinnosti by získal způsobilost být účastníkem řízení podle § 200m odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (nyní jde o ustanovení § 89 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). To se však v daném případě nestalo, protože stěžovatelka volební kauci nezaplatila.

(Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 16.12.2003 sp. zn. I. ÚS 699/02)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2003 sp. zn. I. ÚS 699/02 ve věci ústavní stížnosti koalice "Váš hlas nebude podporovat plané řeči ve zbytečném Senátu, ale podpoří užitečnou věc: celý plat našich senátorů půjde na zdravotnictví Vašeho obvodu, a to až do té doby, než bude Senát zrušen" proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě z 6. 9. 2002 č. j. 2328/2002-volby/Ly o registraci přihlášky hnutí "Nezávislí" pro volby do Senátu a proti usnesení Krajského soudu v Brně 24. 9. 2002 sp. zn. 29 Ca 270/2002 o zamítnutí stěžovatelčina návrhu na zrušení registrace.


Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění


Stěžovatelka se domáhala, aby Ústavní soud konstatoval, že vydáním rozhodnutí o registraci přihlášky k registraci politického hnutí Nezávislí pro volby do Senátu Parlamentu České republiky ve volebním obvodu č. 54 konané ve dnech 25. a 26. 10. 2002 a vydáním rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu stěžovatelky na zrušení registrace přihlášky hnutí Nezávislí došlo porušení jejích práv na spravedlivý a veřejný soud, právo na rovný přístup k voleným funkcím, na rovné volební šance, na spravedlivé volby a na svobodnou soutěž politických sil, a aby na základě toho zmíněná rozhodnutí zrušil. Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"). Ze své rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že bývalý Okresní úřad ve Znojmě vydal dne 6. 9. 2002 rozhodnutí č. j. 2331/2002-volby/Ly, kterým byla odmítnuta registrace stěžovatelky k volbám do Senátu Parlamentu České republiky ve volebním obvodu č. 54 konaným dne 25. a 26. 10. 2002. Důvodem k odmítnutí registrace bylo mj. nepředložení potvrzení o složení tzv. volební kauce podle § 62 odst. 2 písm. e) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2002, (dále též "zákon o volbách do Parlamentu"). Okresní úřad přitom ověřil, že kauce složena nebyla. Krajský soud v Brně svým pravomocným rozhodnutím ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. 30 Ca 270/2002 rovněž nevyhověl návrhu stěžovatelky na zaregistrování její přihlášky, také z důvodu nezaplacené kauce, když stěžovatelka toto konstatování okresního úřadu ve svém návrhu nerozporovala.

Ústavní stížnost je podána zjevně neoprávněnou osobou.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda chráněné ústavním pořádkem České republiky [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona ve spojení s čl. 1, 3 a 10 Ústavy České republiky]. Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podán zjevně neoprávněnou osobou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona].

Stěžovatelka se u obecného soudu domáhala nároku daného ustanovením § 200m odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2002, ve spojení s § 86 a 62 zákona o volbách do Parlamentu. Podle občanského soudního řádu mohly návrh na zrušení přihlášky k registraci podat (aktivní legitimace) pouze tam vyjmenované subjekty, tedy ostatní kandidáti, politické strany, politická hnutí nebo koalice, které řádně podaly přihlášku k registraci. Toto taxativní omezení aktivní legitimace přitom nelze považovat za protiústavní. Jeho účelem je zajištění soudního dohledu nad dodržováním rovných podmínek politické soutěže o získání senátorského mandátu a realizace ústavně zaručeného rovného přístupu k voleným funkcím, avšak takovým způsobem, který by neumožňoval volby mařit, např. zjevně účelovým soudním napadáním provedených registrací. Případné maření voleb, které by usilovalo o zablokování soutěže, je totiž také porušením pravidel soutěže. Proto jsou aktivně legitimováni účastníci předmětné politické soutěže, protože právě konkurenti jsou případným porušováním pravidel nejvíce poškozováni a protože jsou zároveň nejlépe informováni o průběhu soutěže (jde o bohatě empiricky ověřený předpoklad).

Jestliže občanský soudní řád v § 200m odst. 2 písm. b) svěřoval aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení registrace přihlášky k volbám do Senátu pouze tomu, kdo podal přihlášku k registraci, nepochybně tím měl na mysli subjekty, které podaly přihlášku řádnou, tj. splňující náležitosti podle § 61 odst. 1 a 2 zákona o volbách do Parlamentu. Subjekt, který nezaplatil volební kauci podle § 61 odst. 2 písm. e) zákona o volbách do Parlamentu, nepodal přihlášku splňující zákonem předepsané náležitosti (řádná přihláška). Teprve po splnění této povinnosti by získal způsobilost být účastníkem řízení podle § 200m odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (nyní jde o ustanovení § 89 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). To se však v daném případě nestalo, protože stěžovatelka volební kauci nezaplatila. O nedostatku aktivní legitimace zde proto nebylo sporu. Stěžovatelka, která se domáhala zrušení registrace jiného subjektu, neměla v tomto řízení žádná práva a povinnosti, a není proto ani podle zákona o Ústavním soudu osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti, protože napadenými rozhodnutími nebyla dotčena práva či svobody, jejichž nositelkou stěžovatelka byla.

Nadto se připomíná i právní názor pléna Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 3/96, kde byl v obdobném případě zamítnut návrh na zrušení povinnosti skládat volební kauce při volbách do Senátu s tím, že "v rámci malých jednomandátových obvodů lze těžko čelit pokušení jednotlivců a malých skupin kandidovat také z jiných než z vážných politických důvodů, protože náklady, které jim při této volební soutěži vznikají, jsou poměrně nízké. Z tohoto důvodu se pro volby do Senátu volební kauce v principu jeví jako přijatelná, i když její výše je relativně značně vysoká." (srov. Sbírka zákonů č. 161/1996 Sb. nebo Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 39). Na obdobném ratio decidendi založily svá rozhodnutí jednotlivé senáty Ústavního soudu také v případě posuzování obdobných [srov. § 65 zákona č. 247/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 7. 2000, a § 61 odst. 1 písm. e) zákona č. 247/1995 Sb., v nyní účinném znění] ustanovení novelizovaného zákona o volbách do Parlamentu, kdy bylo konstatováno, že "volební kauce představují určitou záruku vážnosti úmyslu volební strany (tedy politické strany nebo hnutí, jejich koalice nebo nezávislého kandidáta) realizovat ústavně zaručená základní politická práva, zakotvená především v čl. 21 Listiny základních práv a svobod. Účelem volební kauce v malých volebních obvodech, v rámci většinového volebního systému, je odrazovat od realizace pasivního volebního práva takové subjekty, jež hodlají kandidovat z jiných než z vážných politických důvodů. Volební kauce zároveň nesmějí porušovat princip rovnosti a nesmějí být výrazem svévole zákonodárce. Je zřejmé, že výši volební kauce stanovenou částkou 20 000 Kč nelze považovat za diskriminační a znevýhodňující pouze některé kandidáty. Jedná se totiž o částku, která je reálně dosažitelná nejen pro subjekty kandidující pouze v jednom či několika volebních obvodech současně, nýbrž i pro volební strany, které svého kandidáta postaví ve všech senátních obvodech, v nichž se konají volby" [usnesení I. senátu ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usn. č. 31; usnesení IV. senátu ze dne 27. 9. 2002 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 32/02, tamtéž, svazek 27, usn. č. 32; usnesení III. senátu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. III. ÚS 720/02 (nepublikováno) a usn. II. senátu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 747/02 (nepublikováno)].

Pro úplnost se dodává, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že neměl možnost ze správního spisu ověřit si skutečnost, že stěžovatelka řádně podala přihlášku k registraci, protože příslušný spis (30 Ca 270/2002) byl v době rozhodování krajského soudu v souvislosti s projednáváním jiné věci u Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 747/02, zde bylo ústavní stížností napadeno právě rozhodnutí o odepření registrace z důvodu nezaplacení kauce). Krajský soud však byl vázán nejen patnáctidenní lhůtou k vydání rozhodnutí (§ 200m odst. 5 občanského soudního řádu), ale také povinností počínat si tak, aby nebyl zmařen účel řízení, jímž je ochrana volební soutěže. Odložení rozhodnutí by ohrožovalo uskutečnění voleb. Dokazování v tomto směru by totiž nutně vedlo k nedodržení zákonem stanovené patnáctidenní lhůty pro vydání rozhodnutí. Proto věc rozhodoval meritorně i s rizikem, že rozhodne o návrhu účastníka, který neměl aktivní legitimaci. Jakkoli Ústavní soud chápe pohnutky krajského soudu, má za to, že právě v dané věci bylo v silách krajského soudu ověřit si dotazem u Ústavního soudu potřebné skutečnosti.

Aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout, neboť jde o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona].

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 699/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies