I. ÚS 296/02

16. 12. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelů ing. F. F. a J. F., zastoupených JUDr. Z. M., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 20 Co 34/2002-109, 20 Co 35/2002-109 ze dne 14. 3. 2002 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 31 C 8/98-84 ze dne 15. 5. 2001 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 31 C 8/98-95 ze dne 21. 8. 2001, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Stěžovatelé včas podanou ústavní stížností brojí proti potvrzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 20 Co 34/2002-109, 20 Co 35/2002-109 ze dne 14. 3. 2002, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 31 C 8/98-84 ze dne 15. 5. 2001 a proti rozsudku téhož soudu č.j. 31 C 8/98-95 ze dne 21. 8. 2001 ve výrocích ve věci samé. Rozsudky soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že kupní smlouva na jednu ideální polovinu domu č.p. 113 s pozemkem č.p. 827 v k.ú. Nové Město v Praze 1, kterou dne 9. 12. 1992 uzavřeli stěžovatelé s dcerou žalobkyně, je neplatná, a že tato ideální polovina nemovitostí náleží do dědictví po D. F., zemřelé dne 15. 8. 1993. Podle názoru stěžovatelů byla napadenými rozsudky porušena ustanovení čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). I když stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti výslovně označili jednak citovaný rozsudek městského soudu, jednak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 31 C 8/98-84 ze dne 15. 5. 2001, z kontextu celé ústavní stížnosti je patrno, že ústavní stížnost směřuje i proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 31 C 8/98-95 ze dne 21. 8. 2001; rozsudkem ze dne 15. 5. 2001 rozhodl soud I. stupně o neplatnosti kupní smlouvy, rozsudkem ze dne 21. 8. 2001 pak určil, že ideální polovina předmětné nemovitosti náleží do dědictví po zemřelé D. F., což obojí stěžovatelka napadá.

Porušení svých základních práv napadenými rozhodnutími odůvodňovali stěžovatelé následovně:
Právní zástupce stěžovatelů nebyl řádně vyrozuměn o výslechu žalobkyně před dožádaným Okresním soudem v Olomouci. Podle názoru stěžovatelů je toto procesní pochybení tak závažné, že má za následek nerovné postavení stran v soudním řízení, je opomenutím zásady přímosti soudního řízení a má za následek nesprávný výrok soudu. Ani stěžovatelé ani jejich právní zástupce tedy neměli možnost zúčastnit se výslechu žalobkyně a položit jí otázky, které by ozřejmily zdravotní (duševní) stav D. F. v době uzavření kupní smlouvy. Neodpovídá proto skutečnosti konstatování soudu, že okolnost, že stěžovatelé se nemohli zúčastnit výslechu žalobkyně, neměla pro závěr soudu I. stupně zásadní význam. Tímto postupem soudu bylo prý porušeno právo stěžovatelů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a byla porušena i zásada rovnosti účastníků.

Dále stěžovatelé spatřovali porušení zásady rovnosti stran v tom, že soud odmítl doplnění dokazování a vypracování revizního posudku z oboru psychiatrie při tak závažné otázce, jako je posouzení rozpoznávací a ovládací schopnosti D. F. šest let po její smrti. Samo soudní rozhodnutí zdůrazňuje, že závěry znaleckého posudku znalkyně MUDr. Č. - že F. trpěla dlouhodobě závažnou duševní chorobou - jsou v souladu s ostatními důkazy. Toto tvrzení se objektivně neopírá o provedené důkazy, protože z provedených svědeckých výpovědí napadené rozhodnutí cituje ty pasáže, které jsou v souladu se "znaleckým rozhodnutím". Zde se stěžovatelka dovolává MUDr. K., MUDr. Ř. a JUDr. K., kteří ve svých výpovědích nedospěli k jednoznačnému závěru, zda byla narušena psychika D. F. Při rozhodování o neplatnosti kupní smlouvy z důvodu § 38 odst. 2 občanského zákoníku je proto třeba prokázat a odbornými (znaleckými) posudky doložit, zda smluvní strana skutečně byla či nebyla způsobilá k právním úkonům. Podle mínění stěžovatelů je nutné při zjišťování rozpoznávací a ovládací schopnosti již zemřelé osoby ověřit zpochybněný znalecký posudek dalším revizním posudkem. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky obecných soudů zrušil.

II.

K výzvě Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") podal vyjádření Městský soud v Praze jako účastník řízení. Uvedl, že žádná z podaných námitek nemohla vést k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý soudní proces a soudní ochranu, ani k zásadnímu porušení rovnosti účastníků v řízení. Skutečnost, že v řízení před soudem I. stupně došlo k procesnímu pochybení tím, že zástupce stěžovatelů nebyl vyrozuměn o konání výslechu žalobkyně u dožádaného soudu, vzal odvolací soud na vědomí, ale v souladu s § 229 odst. 5 věta druhá občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") k ní nepřihlédl (pozn.: mylná citace - viz str. 4, 6). Výpověď žalobkyně totiž neměla pro rozhodnutí věci zásadní význam, a proto nemohla mít tato vada žádný vliv na věcnou správnost rozhodnutí. Nepřihlédl-li odvolací soud k vadě řízení v souladu s uvedeným ustanovením, nemůže tato okolnost představovat takové porušení rovnosti účastníků, které by mělo ústavněprávní rozměr. Dále Městský soud v Praze uvedl, že okolnost, že nebyl proveden důkaz navrhovaný stěžovatelů, nemůže být porušením ústavních principů, neboť dokazování řídí ve smyslu § 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř. soud, který rozhoduje, které důkazy budou provedeny a které nikoliv. Stěžovatelé polemizují se závěry znaleckého posudku, na nichž jsou založena zásadní skutková zjištění v předmětné sporu, je zřejmé, že účelem stížnosti je snaha dosáhnout - po odmítnutí jejich dovolání - přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu Ústavním soudem jako další instancí. Městský soud v Praze proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně zamítnuta. Současně pak Městský soud v Praze prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis sp. zn. 31 C 8/98 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatelé měli v řízení před obecnými soudy postavení žalovaných, proti nimž podala žalobkyně D. F. žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 9. 12. 1992 mezi již zemřelou D. F. (dcerou žalobkyně) a stěžovateli. Důvod neplatnosti spatřovala žalobkyně v tom, že dcera v době tohoto právního úkonu trpěla závažným duševním onemocněním, a to paranoidní schizofrenií a nebyla schopna posoudit následky tak závažného právního úkonu, jako je převod nemovitosti; s odkazem na § 38 odst. 2 občanského zákoníku je tedy smlouva absolutně neplatná. Později žalobkyně změnila žalobu a požadovala určení, že nemovitosti, které byly předmětem převodu, jsou součástí dědictví po zemřelé D. F. změna žaloby byla připuštěna. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl nejdříve rozsudkem č.j. 31 C 8/98-84 ze dne 15. 5. 2001, v němž vyslovil neplatnost kupní smlouvy ohledně výše uvedených nemovitostí, opomněl však rozhodnout o druhé části rozšířeného petitu. Uvedené pochybení odstranil soud I. stupně rozsudkem č.j. 31 C 8/98-95 ze dne 21. 8. 2001, v němž určil, že předmětné nemovitosti náleží do dědictví po zemřelé D. F. Svůj závěr opřel soud I. stupně především o znalecký posudek z oboru psychiatrie vypracovaný znalkyní MUDr. H. Č.

K odvolání stěžovatelů rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem 20 Co 34/2002-109, 20 Co 35/2002-109 ze dne 14. 3. 2002 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích ve věci samé. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že lze stěžovatelům přisvědčit, že v řízení před soudem I. stupně se vyskytla procesní vada, spočívající v tom, že jejich zástupce nebyla řádně vyrozuměn o výslechu žalobkyně před dožádaným Okresním soudem v Olomouci. Tato vada však prý nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť zjištění, učiněná z výpovědi žalobkyně, neměla pro závěr soudu I. stupně zásadní význam. Proto nebylo k této vadě v souladu s § 229 odst. 3 věta druhá o.s.ř. v odvolacím řízení přihlédnuto [pozn.: nepřesná citace, správně: § 212a) odst. 5, 2. věta o.s.ř.]. Dále odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně si opatřil pro své rozhodnutí dostatečný důkazní podklad, z něhož správně zjistil skutkový stav a věc též správně právně posoudil. Ve shodě s ním považoval odvolací soud další dokazování za nadbytečné. Soudem ustanovená znalkyně MUDr. Č. měla k dispozici obsáhlou a velmi podrobnou dokumentaci o průběhu léčení posuzované D. F. v léčebně ve Šternberku, kde byla nejméně 20x od roku 1976 hospitalizována, naposledy bezprostředně před svou smrtí (19. 5. - 7. 7. 1993). O průběhu její ambulantní léčby pak měla k dispozici poznatky z výpovědí ošetřujících lékařů Mudr. Š. Ř. a především MUDr. H. K. Posledně zmíněná lékařka uvedla, že D. F. viděla před sporným úkonem naposledy v listopadu 1991 a poté až 22. 12. 1992. V mezidobí tedy nemohou být v (žalovanými) požadované dokumentaci o ambulantní péči žádné konkrétní záznamy o průběhu její nemoci, takže provedení tohoto důkazu by nepřineslo pro posouzení věci významná zjištění. Uvedená ošetřující lékařka mimo to jednoznačně vypověděla, že po celou dobu její péče o D. F. byl u této přítomen postpsychotický defekt nastolující stav, při němž nemocný jedná iracionálně, což se zcela shoduje se závěry znaleckého posudku. K námitkám žalovaných, týkajícím se odborné literatury, na niž znalkyně odkazuje, nelze prý přihlédnout, neboť jde o otázku, spadající do posouzení věci z hlediska odbornosti znalce, pro kterou byl do řízení přibrán a kterou soud hodnotit nemůže. Odbornou způsobilost znalkyně při jejím ustanovení přitom žalovaní nezpochybnili. Z těchto skutečností je tedy podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že doplňování dokazování revizním znaleckým posudkem se jeví jako nadbytečné.

Stěžovatelé proti rozhodnutí odvolacího soudu podali i dovolání, o němž Nejvyšší soud ČR rozhodl usnesením č.j. 30 Cdo 1233/2002-125 ze dne 14. 11. 2002 tak, že je odmítl jako nepřípustné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelé ústavní stížností nenapadli.

IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelé spatřovali porušení svých základních práv zejména ve skutečnosti, že obecný soud odmítl doplnění dokazování o vypracování revizního posudku z oboru psychiatrie. V tomto směru se mýlí. Zde je třeba zdůraznit, že soudy nejsou povinny vyhovět všem návrhům na doplnění dokazování tak, jak byly v průběhu občanskoprávního řízení učiněny (srov. § 120 odst. 1, 2. věta o.s.ř.). Pokud jde o znalecké posudky, je soud veden především ustanovením § 127 odst. 1 o. s. ř., které blíže charakterizuje, za jakých podmínek a v jaké situaci je rozhodující soud povinen určit osobu znalce ke zhodnocení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. V předmětné věci dospěly obecné soudy k závěru, že mají dostatek podkladů pro posouzení duševní způsobilosti D. F., a proto rozhodly tak, že revizní znalecký posudek nebudou provádět. V tomto směru se zejména Městský soud v Praze dostatečně podrobně zabýval znaleckým posudkem MUDr. Č., vysvětlil, že znalkyně měla k dispozici i výpovědi ošetřujících lékařů MUDr. Ř. a MUDr. K. - jichž se stěžovatelka dovolává - a logickým a přesvědčivým způsobem dovodil, proč stěžovatelkou uvedené důkazy neprovedl. Za tohoto stavu bylo tedy - podle ustálené judikatury - věcí obecných soudů, aby zvážily, který z navrhovaných důkazů provedou, takže jejich postupem v tomto směru nebyly porušeny principy spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny) na úkor stěžovatelky ani zásady rovnosti účastníků soudního řízení.

Další námitka stěžovatelů směřovala proti procesnímu pochybení soudu I. stupně, který při dožádaném výslechu žalobkyně neupozornil stěžovatele, ani jejich právního zástupce na připravovaný výslech. Stěžovatelé tuto námitku uplatnili již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně odvolací soud se jí dostatečně zabýval a reagoval na ni, leč omylem poukázal na ustanovení § 229 odst. 5 o.s.ř., byť šlo o § 212a) odst. 5, 2. věta o.s.ř. Ústavní soud přezkoumal celý spisový materiál a ve shodě se závěry odvolacího soudu konstatuje, že z výpovědi žalobkyně nezjistil soud I. stupně žádné nové okolnosti či jiné okolnosti než vyplynuly ze svědeckých výpovědí v řízení podaných. Ze spisu je rovněž patrno, že se obecné soudy výpověď žalobkyně ve svých rozhodnutích neopřely, takže jí nepřikládaly - z hlediska předmětu sporu - relevantní význam. Proto Ústavní soud dovozuje, že ač se v daném případě soud I. stupně dopustil procesního pochybení, nedosáhlo toto pochybení roviny ústavněprávní, neboť nemohlo nejen formálně, ale především materiálně základní práva stěžovatelů porušit.

Na základě uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo k porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jichž se stěžovatelé dovolávají.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2003

JUDr. František Duchoň
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 296/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies