IV. ÚS 348/03

17. 12. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti S. D., zastoupeného JUDr. Z. D., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003, čj. 22 Cdo 289/2003-180, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2002, čj. 37 Co 208/2000-148 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 1999, čj. 12 C 176/92-116,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003, čj. 22 Cdo 289/2003-182 (správně -180), rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2002, čj. 37 Co 208/2000-148 (správně ve znění opravného usnesení ze dne 19. 9. 2003, čj. 37 Co 208/2000-153) a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 1999, čj. 12 C 176/92-116.

Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud usnesením odložil vykonatelnost pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2002. Uvedl, že je invalidní důchodce, lhůta k plnění byla stanovena třídenní. Pokud by došlo k výkonu rozhodnutí, který již ve věci nařídil Městský soud v Brně a k němuž vydal exekuční příkaz exekutor, před rozhodnutím Ústavního soudu o této ústavní stížnosti, vznikla by mu exekucí na jeho bytové zařízení neodčinitelná újma, neboť nemá k dispozici žádné finanční prostředky.

Ze shromážděných podkladů vyplývá, že před obecnými soudy se vedlejší účastnice L. D. vůči stěžovateli domáhala vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství. Společné jmění bylo vypořádáno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 1999, jímž mj. bylo stěžovateli uloženo ve stanovené lhůtě zaplatit vedlejší účastnici na vyrovnání podílů částku 162.918,75 Kč. K odvolání stěžovatele byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že mj. stěžovateli bylo uloženo ve stanovené lhůtě zaplatit vedlejší účastnici na vyrovnání podílů částku 157.075,25 Kč. Dovolací soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 16. 4. 2003 odmítl jako nepřípustné; dle jeho názoru je dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu rozsudkem (z hlediska uplatněných odvolacích důvodů) potvrzujícím.

Stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy obou stupňů i v řízení před soudem dovolacím, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení došlo tím, že obecné soudy nedodržely postup stanovený občanským soudním řádem, ukládajícím rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.), provedené důkazy hodnotit jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.) a aby dbaly o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Těmto zákonným a ústavním příkazům obecné soudy ani Nejvyšší soud ČR ve svých rozhodnutích neučinily zadost. Stěžovatel poukázal na jednotlivé případy dle jeho přesvědčení nesprávného hodnocení a vypořádání se se zjištěnými skutečnostmi, jimiž dle jeho názoru došlo k porušení principu rovnosti účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) i ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Soud prvního stupně podle jeho názoru porušil i ústavně zaručené právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny, když jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti v době, kdy se ze závažných zdravotních důvodů jednání a rozhodování soudu nemohl zúčastnit. Tím mu byla odňata možnost jednat před soudem a zejména se vyjádřit ke všem důkazům, které byly provedeny a předkládat návrhy. Odvolací soud odmítl provedení důkazu účetní rozvahou příjmů a výdajů účastníků řízení, doplněnou řadou listinných důkazů. Také názor dovolacího soudu ve vztahu k neprovedeným důkazům, obsažený v odůvodnění jeho usnesení, je důkazem porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel je toho názoru, že soudy měly provést veškeré požadované důkazy a pokud tak neučinily, výsledek jejich jednání je neplatný. Napadená rozhodnutí všech obecných soudů považuje za projev zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vybočují z mezí ústavně stanoveného postupu.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že neprovedení účastníkem navrhovaného důkazu není postupem, jímž by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem. Z tohoto důvodu nebylo dovolání přípustné. Rovněž závěr o tom, že měnící výroky dovoláním napadeného rozsudku, proti kterým jedině by dovolání bylo přípustné, nezpůsobily stěžovateli žádnou újmu na jeho právech, takže chybí tzv. subjektivní přípustnost dovolání, zcela odpovídá dosavadní obecně přijímané judikatuře dovolacího soudu. Přípustnost dovolání pak nezakládalo žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu, a tak odmítnutí dovolání jako nepřípustného bylo jediným v úvahu připadajícím způsobem rozhodnutí. Pak se ovšem, nebylo možno zabývat přezkumem skutkových závěrů soudů prvního a druhého stupně. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutím dovolacího soudu nebyla porušena ústavní práva stěžovatele a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Pro případ nařízeného ústního jednání vyjádřil souhlas s jednáním bez jeho přítomnosti.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku ze dne 19. 9. 2002.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 12 C 176/92, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Dle názoru Ústavního soudu je ústavní stížnost v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Věc byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu a v právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen, není ani vrcholem jejich soustavy a zejména "nepřehodnocuje" hodnocení důkazů, uskutečněné obecnými soudy. Stěžovatel se v podstatě domáhá, aby Ústavní soud, jako soud další instance, znovu věc otevřel a společné jmění manželů vypořádal (res. obecným soudům "nařídil" vypořádat) způsobem po stěžovatele výhodnějším. Taková role mu však, jak vyplývá z jeho četné, ustálené a obecně dostupné judikatury, nenáleží. Skutečnost, že stěžovatel nesdílí názor obecných soudů vyjádřený v jejich rozhodnutí, sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. Listiny.

K tvrzení stěžovatele, že soudy měly provést veškeré jím navrhované důkazy a pokud tak neučinily, výsledek jejich jednání je neplatný, Ústavní soud uvádí, že k problematice obecným soudem opomenutých důkazů existuje četná judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94, uveřejněného pod č. 10, ve svazku 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, plyne, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 221 odst. 1 písm. c), § 243b odst. 1 al. 2 o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy). Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§ 120 odst. 1 al. 2 o.s.ř.). Uvedené zásady spravedlivého procesu obecné soudy, dle přesvědčení Ústavního soudu, neporušily, jak zřetelně vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí. Obdobnou praxi uplatňuje i Evropský soud pro lidská práva, dle něhož tomuto soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení vnitrostátního soudu svým vlastním. Jeho úkolem je ujistit se o tom, zda řízení ve své komplexnosti, včetně způsobu přípustnosti svědectví, bylo "spravedlivé" ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (např. rozsudek ve věci Schuler Zgraggen proti Švýrarsku z roku 1993, A-263, § 66). Dále (např. podle zprávy Komise ke stížnosti č. 7945/77) článek 6 odst. 1 Úmluvy neupravuje problematiku důkazů a nijak nebrání vnitrostátním soudům, aby odmítly nabídku důkazu, pokud usoudí, že jsou dostatečně informovány o určitých otázkách.

Z uvedených důvodů Ústavní soud též nevyhověl návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného pravomocného rozhodnutí.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 348/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies