III. ÚS 506/03

17. 12. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 506/03


Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele E. S., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2003 č. j. 29 Co 296/2003-22, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. srpna 2002 č. j. 21 C 169/2001-9 a o návrhu na zrušení ustanovení § 26 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "pokud jsou jimi děti, manžel, rodiče, a není-li jich, sourozenci", t a k t o :

I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení § 26 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "pokud jsou jimi děti, manžel, rodiče, a není-li jich, sourozenci", se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 18. listopadu 2003, se stěžovatel domáhal, aby senát, jemuž bude návrh dle nápadu a rozvrhu práce přidělen, jej předložil plénu Ústavního soudu za účelem zrušení ustanovení § 26 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 119/1990 Sb."), ve slovech "pokud jsou jimi děti, manžel, rodiče, a není-li jich, sourozenci". V návaznosti na to rovněž napadl ústavní stížností, jsa přesvědčen o protiústavnosti citovaného ustanovení, v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Ústavněprávní argumentaci, o níž opřel petit svého návrhu, založil stěžovatel na tvrzení, dle něhož poté, co byl B. M. usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2000 sp. zn. Rt 1/2000 plně rehabilitován, požádal jako jeho dědic Ministerstvo spravedlnosti ČR o příslušné odškodnění. Jím uplatněný nárok byl odmítnut s tím, že není osobou uvedenou v § 26 zák. č. 119/1990 Sb. Stěžovatel v reakci na tento postup podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu, v níž poukázal na jím tvrzený rozpor citovaného ustanovení s ústavním pořádkem a navrhl, aby obecný soud předložil Ústavnímu soudu ve výše vymezeném rozsahu návrh na jeho zrušení. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. srpna 2002 č. j. 21 C 169/2001-9 jeho zmíněnému návrhu nevyhověl a žalobu zamítl, když mimo jiné uvedl, že omezení okruhu dědiců nepovažuje za neústavní, neboť "právě rodinní příslušníci ... byli často nuceni sdílet se zemřelým poškozeným útrapy, které mu nezákonné věznění či vazba způsobily". Současně stěžovatele poučil, že proti jeho rozsudku lze podat do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení odvolání k Městskému soudu v Praze. Tamní soud následně usnesením ze dne 23. září 2003 č. j. 29 Co 296/2003-22 odvolání stěžovatele zamítl, a to s poukazem na § 202 odst. 2 o. s. ř, neboť předmětnou žalobou byla uplatňována částka ve výši 1.608,- Kč (jednalo se o tzv. bagatelní věc, v níž zákon odvolání nepřipouští).
Stěžovatel tedy využil možnosti dané mu ustanovením § 74 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 182/1993 Sb."), a domáhá se přezkoumání ústavnosti ve věci aplikovaného ustanovení § 26 zák. č. 119/1990 Sb. Tvrdí, že svou konstrukcí spočívající v omezeném okruhu osob ve vztahu k právnímu nástupnictví odlišnou od obecného vymezení dědiců dle občanského zákoníku je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rovněž poukázal i na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 ze dne 6. června 2001, publikovaný pod č. 279/2001 Sb., v němž tento konstatoval, že zákonodárce má právo určit podmínky rehabilitace a lhůty pro podání rehabilitačních návrhů. Nicméně, jak dále stěžovatel dodal, již Ústavní soud neřekl, že pokud těmto podmínkám někdo vyhoví, lze některé dědice jednoduše vyloučit z práva na odškodnění.
Stěžovatel souhlasí s tím, že útrapy spojené s nezákonným postihem za minulého režimu často sdíleli právě rodinní příslušníci. Nicméně tomu tak, jako i v případě B. M., nebylo vždy, kdy je sdílel on, jeho přítel, který se stal následně dědicem. Proto se domnívá, že dané zákonné ustanovení, resp. v jeho intencích vydaná rozhodnutí obecných soudů, porušují právo na dědění, jsou v rozporu s principem rovnosti a v konečném důsledku nerespektují právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Na podporu své argumentace odkázal v této souvislosti i na některá zákonná ustanovení právního řádu, dle nichž okruh dědiců není omezen (§ 461 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, § 200 odst. 2 zák. č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 108 odst. 4 zák. č. 154/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 94 odst. 4 zák. č. 186/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Napadená rozhodnutí obecných soudů shledává tudíž stěžovatel porušujícími jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto se ve vztahu k nim domáhá, aby je Ústavní soud svým kasačním nálezem zrušil.

II.

Aktivní legitimace stěžovatele k podání akcesorického návrhu na kontrolu norem může být založena (za splnění dalších podmínek) pouze v souvislosti s řešením a pravomocným rozhodnutím konkrétní právní věci (týkající se individuálně určeného subjektu) před orgánem veřejné moci, event. v souvislosti s jiným individuálním zásahem tohoto orgánu do ústavně zaručených základních práv (§ 74 zák. č. 182/1993 Sb.). Ústavní stížnost musí být v případě nastoupení mechanismu konkrétní kontroly norem způsobilá k věcnému posouzení co do opodstatněnosti ve vztahu k namítanému zásahu orgánu veřejné moci. Proto Ústavní soud nejprve zkoumal, jak mu ukládá zákon, zda ústavní stížnost splňuje formální předpoklady jejího přijetí [§ 43 odst. 1 písm. a) - e) zák. č. 182/1993 Sb.], neboť v opačném případě by byl nucen návrh v plném rozsahu odmítnout a limine.
V tomto ohledu je třeba konstatovat, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli v jeho věci poskytoval, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. srpna 2002 č. j. 21 C 169/2001-9. Nicméně pro vadné poučení tamního soudu o možnosti podat proti jeho rozhodnutí odvolání vyložil Ústavní soud postup stěžovatele v jeho prospěch a ústavní stížnost považoval za návrh podaný ve lhůtě stanovené zákonem (srov. § 72 odst. 2 a § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.). Pokud se týče právní úpravy nepřípustnosti odvolání ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř., k výtce stěžovatele, že se jeho návrhem Městský soud v Praze věcně nezabýval, pro úplnost Ústavní soud dodává, že ústavnost citovaného ustanovení byla již opakovaně předmětem návrhu na vyvolání řízení ve věci kontroly norem, přičemž namítanou protiústavnost Ústavní soud neshledal [z poslední doby srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. listopadu 2003 (viz internetové stránky ÚS ČR - www.concourt.cz)].
Bylo tedy možno po výše uvedeném zjištění přikročit k posouzení merita návrhu. Z rekapitulace věci vyplývá a mezi účastníky předmětného řízení je nesporné, že obecné soudy postupovaly ve věci stěžovatele ve shodě se zákonem. Zbývá tak učinit úsudek o opodstatněnosti tvrzení stěžovatele stran ústavnosti § 26 zák. č. 119/1990 Sb.
Dle citovaného ustanovení "Právo žádat odškodnění přechází na dědice poškozeného, pokud jsou jimi děti, manžel, rodiče, a není-li jich, sourozenci, s výjimkou nároků, které podle občanského zákoníku zanikají smrtí poškozeného". V návaznosti na ústavní kautelu, dle níž "dědění se zaručuje", stěžovatel spatřuje v ustanovení § 26 zák. č. 119/1990 Sb., ve slovech "pokud jsou jimi děti, manžel, rodiče, a není-li jich, sourozenci", rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud vývody stěžovatele nesdílí.
Z ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. vyplývá, že účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Ve vztahu k právnímu nástupnictví ohledně uvedeného přiměřeného hmotného odškodnění zákonodárce potom vymezil okruh osob k němu oprávněných potud, pokud se domníval, že děti, manžel, rodiče, a dále, není-li těchto, sourozenci rehabilitovaného, tvoří kategorii osob, jež měla dle jeho náhledu na základě obecné lidské zkušenosti nejčastěji účast na negativních důsledcích spjatých s nezákonnostmi spáchanými komunistickým režimem vůči rehabilitovaným. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že je nepochybně věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k rehabilitacím, a pokud ano, v jakém rozsahu a za jakých podmínek budou křivdy odčiněny, a stejně tak i kdo z dalších osob se má na odškodnění případně podílet. I z důvodové zprávy k návrhu osnovy zák. č. 119/1990 Sb. se podává, že soudní rehabilitace má odstranit křivdy, které byly občanům způsobeny nezákonným odsouzením, poskytnout jim morální zadostiučinění a v návaznosti na to i přiměřenou hmotnou náhradu za utrpěné škody. K ustanovení § 26 se v ní potom poukazuje na to, že je nutné zajistit i odškodnění dalších osob, jichž se nepochybně odsouzení blízkého příbuzného dotklo i v jejich sociální oblasti.
Nadto je přirozené, že v rámci právní úpravy nelze vymezit všechny konkrétní situace reálného života, když do obecného vymezení právní normy není nikdy možno do všech nuancí uchopit veškeré v úvahu přicházející jedinečné skutkové okolnosti, tedy např. zohlednit i konkrétní vztah stěžovatele k rehabilitovanému B. M..
Snaha státu rehabilitovat v zákoně vyjmenované osoby a tyto přiměřeně odškodnit je primárním účelem zák. č. 119/1990 Sb. Nelze ovšem přehlédnout, že ono přiměřené hmotné odškodnění je aktem, byť majícím svou nezanedbatelnou materiální stránku, spíše symbolickým, který navazuje na esenciální zadostiučinění morální, a jenž není schopen následky jednání minulého režimu jakkoliv odčinit. V rámci citovaného zákona stanovil zákonodárce speciální režim právního nástupnictví ve vztahu k těmto materiálním nárokům, pokud rehabilitovaný zemřel předtím, než mohly být realizovány. Stěžovatel namítá, že § 26 citovaného zákona určité osoby vylučuje v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod z dědění. Tato výhrada ovšem není v daném kontextu co do označeného nároku případná. Zákonodárce příslušný okruh osob vymezil jako třídu dědiců poškozeného, pokud jsou jimi děti, manžel, rodiče, a není-li jich, sourozenci, s výjimkou nároků, které podle občanského zákoníku zanikají smrtí poškozeného. Jak plyne z výslovně konstatovaného záměru zákonodárce, neměl v úmyslu v případě úmrtí rehabilitovaného učinit jeho nárok na přiměřené hmotné odškodnění majetkovým právem přecházejícím bez dalšího na dědice ve smyslu obecné úpravy dle občanského zákoníku. Okruh právních nástupců sice stanovil pomocí výčtu osob, jež jsou jinak dědici, ovšem se zřetelem na své přesvědčení reflektující většinovou obecnou realitu jej současně zúžil, a to na osoby, jichž se nepochybně odsouzení blízkého příbuzného dotklo i v jejich sociální oblasti. Na okraj lze na tomto místě v rámci výkladových metod směřujících k nalezení významu a smyslu zákona zmínit i jeden z pro danou věc rozhodných interpretačních přístupů, totiž to, že "k porozumění zákonu je třeba porozumět ´chorobě společnosti´, kterou má zákon léčit" (srov. Fuller Lon L.: Morálka práva, OIKOYMENH, Praha, 1998, str. 81).
Naznačený přístup je třeba jednoznačně považovat za přípustné stanovení speciálního režimu právního nástupnictví, kdy se jedná o legislativní postup v praxi běžně užívaný a stanovící in eventum výjimky z obecné univerzální sukcese [srov. např. § 706, § 815 odst. 2, § 817 a § 819 zák. č. 40/1964 Sb.; § 88 odst. 1 písm. c), § 91, § 93 odst. 2, 116 odst. 2, 156 odst. 10 a § 232 zák. č. 513/1991 Sb.; § 260 odst. 2 zák. č. 65/1965 Sb.; § 45 odst. 1 zák. č. 54/1956 Sb.; § 104 odst. 2-4 zák. č. 100/1988 Sb. a další]. Obdobný přístup je konečně prezentován i v restitučních zákonech (srov. § 3 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., § 4 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb.).
Namítá-li stěžovatel v souvislosti s vymezením okruhu osob, na něž přechází dle § 26 zák. č. 119/1990 Sb. právo požadovat odškodnění, porušení principu rovnosti v právech, Ústavní soud je odlišného názoru. Předně, jak plyne z řečeného, zákonodárce při vymezení subjektů vycházel z rozumných a objektivních důvodů ospravedlňujících jeho postup, jenž je oproštěn od jakékoliv libovůle. Především však má Ústavní soud za to, že na výtku stěžovatele v tomto ohledu plně dopadá právní názor vyjádřený v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 168/1995 Sb.), dle něhož "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti". Ústavní soud zastává stanovisko, dle něhož rovnost je kategorie relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech dle článku 1 Listiny základních práv a svobod je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo, přičemž určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/02, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 40/2003 Sb.).
Ve světle primárního účelu zákona o soudní rehabilitaci a zvažování přijetí tohoto zákona jako vstřícného kroku materiálního právního státu k osobám postiženým nezákonným postupem v době minulého režimu, k němuž nebyl stát povinen, jakož i vzhledem k řečenému, zcela ztrácejí opodstatnění námitky stěžovatele uvedené v jeho návrhu. Porušení principu rovnosti v právech, jakož ani dalších označených ústavních kautel, v obsahu dikce § 26 zák. č. 119/1990 Sb. tudíž Ústavní soud neshledal.
Z výše uvedených důvodů i v záhlaví citovaná rozhodnutí obecného soudu lze posléze považovat za ústavně souladná.
Proto byly ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení shora označeného zákonného ustanovení podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuty.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 506/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies