III. ÚS 153/03

17. 12. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 153/03


Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. L. P., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. ledna 2003, sp. zn. 12 To 374/2002, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2002, sp. zn. 6 T 20/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a i jinak v intencích zákona [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. ledna 2003 (12 To 374/2002-334) a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2002 (6 T 20/2002-314) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že - stručně shrnuto - obecné soudy "nesprávně hodnotily provedené důkazy a při jinak nesporovaném skutkovém zjištění dospěly k chybnému závěru, že stěžovatel jednal v úmyslu přisvojit si cizí věc tím, že by se ji zmocnil". Stěžovatel je přesvědčen, že nesprávným právním posouzením skutku bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Navrhl proto zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Účastník řízení, Krajský soud v Hradci Králové, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) vyjádřil tak, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jak je vpředu označeno, je správné, vycházelo z řádně zjištěného skutkového stavu věci a bylo rozhodnuto v souladu s běžnou právní teorií i praxí. Účastník řízení souhlasil s případným upuštěním od ústního jednání a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník řízení, Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že tato stížnost obsahuje skutečnosti, které stěžovatel uplatnil již v průběhu trestního řízení, s nimiž se obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly, když s obsahem napadených rozhodnutí se ztotožňuje a odkazuje na ně. Procesní návrh stran ústavní stížnosti vedlejší účastník nevznesl.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2002
(6 T 20/2002-314) byl stěžovatel uznán vinným tím, že v době od 14. do 18. září 1998 jako majitel realitní a komerční kanceláře N., a zároveň jako správce domu čp. 600 v Hradci Králové, R. ulici, nechal uzavřít prodejnu umístěnou v přízemí tohoto domu se vchodem z třídy Karla IV., kterou v té době užívala G.D., a následně bez souhlasu vlastníků či držitelů zde umístěné zboží ke škodě G. D. a M.S., a dále zařízení prodejny ke škodě G. D. a M.S. odvezl, když většinu z odvezených věcí následně prodal, přičemž svým jednáním způsobil škodu v celkové výši 316.607,- Kč. Tímto skutkem se měl dopustit trestného činu krádeže (§ 247 odst. 1 a 2 tr. zák.) a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku; podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.

Do tohoto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které odvolací soud (Krajský soud v Hradci Králové) usnesením ze dne 8. ledna 2003 (12 To 374/2002-334) zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jak k nim dospěl soud I. stupně, a také s právním posouzením věci. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodil odvolací soud, shodně jako soud I. stupně, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnil (§ 134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto tomuto obecnému soudu nic vytknout.

V souvislosti s tvrzeným porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu poukázat na to, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval, za předpokladu, že nebylo porušeno ústavně zaručené právo či svoboda stěžovatele (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Právo na soudní ochranu tak, jak je stanoví čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (další odstavce tohoto ustanovení v dané věci nepřipadají v úvahu) znamená, že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení. Ve věci posuzované ústavní stížnosti nic nenasvědčuje tomu, že by byl porušen procesní postup obecných soudů.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, rovněž plyne, že ve věci posuzované ústavní stížnosti nejsou právní závěry Okresního soudu v Hradci Králové ani Krajského soudu v Hradci Králové, jako soudu odvolacího, v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, znamenajícími porušení práva na fair proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavního soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995).

Obdobně tak nedůvodné je i tvrzení stěžovatele, že nesprávným právním posouzením skutku bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že nenaplnil subjektivní stránku trestného činu. S tímto tvrzením se však již ústavně konformním způsobem vypořádal Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 8. ledna 2003 (12 To 374/2002-334).

K tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti se dále sluší konstatovat, že Ústavnímu soudu, vzhledem k jeho pravomoci, jak o ní již byla zmínka, nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy svých vývodů stěžovatel usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a jež stěžovatel ani netvrdil.

Nezbývá proto než uzavřít, že stěžovateli bylo zaručeno právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jež ostatně náležitě využil. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele posoudit jako zjevně neopodstatněnou. Zjevná její neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 17. prosince 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 153/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies