III. ÚS 141/03

17. 12. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 141/03


Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky C. M., a. s., se sídlem zastoupené JUDr. M. O., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. prosince 2002, sp. zn. 22 Ca 278/2002, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 21. května 2002, čj. 1623/110/2002, ve znění rozhodnutí ze dne 7. června 2002, čj. 6236/110/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka ve své daňové věci proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. prosince 2002 (22 Ca 278/2002-28) a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 21. května 2002 (1623/110/2002), ve znění rozhodnutí ze dne 7. června 2002 (6236/110/2002), a tvrdila, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva obsažená v čl. 2 odst. 2 a 4, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, a to tím - stručně shrnuto - že nebyl žádný zákonný důvod, aby správce daně posoudil proplacení faktur stěžovatelkou společnosti L., v. o. s., jako příjem ze závislé činnosti, a aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit z těchto plateb daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků.

Stěžovatelka poukazuje v ústavní stížnosti dále na to, že uzavřela smlouvu se společností L., v. o. s. Jde o smluvní vztah mezi podnikateli, který se týká jejich podnikatelské činnosti a řídí se obchodním zákoníkem. Předmětná smlouva ze dne 30. března 1998 je smlouvou o dílo či jde o nepojmenovanou smlouvu podle obchodního zákoníku. Nebyl proto důvod tvrdit, že stěžovatelka vstoupila do smluvního vztahu se zaměstnanci společnosti L., v. o. s. Podle názoru stěžovatelky správce daně byl motivován k vydání svého rozhodnutí pouze tím, že společnost L., v. o. s., neplnila své daňové povinnosti. Nadto stěžovatelka - opět stručně shrnuto - polemizuje s důvody, proč jí neměla být daň vyměřena, a dovozuje, že správce daně opřel své rozhodnutí o skutečnosti, které pouze vytrhl z kontextu a účelově interpretoval, aby odůvodnily jeho postup. Stěžovatelka proto navrhla zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Finančního ředitelství v Ostravě, jak jsou vpředu označena.

Účastník řízení, Krajský soud v Ostravě, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) vyjádřil k ústavní stížnosti tak, že plně odkázal na odůvodnění svého (ústavní stížností napadeného) rozsudku s tím, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou obsahově totožné s žalobními námitkami. Účastník řízení proto navrhl, aby ústavní stížnost byla v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnuta.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 278/2002 a s přihlédnutím k vyjádření účastníka řízení a obsahu ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Obecný soud (Krajský soud v Ostravě) poukázal v odůvodnění napadeného rozhodnutí na ust. § 2 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého se při uplatňování daňových zákonů bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu, nikoliv jeho formální označení. Obecný soud se ztotožnil s právním názorem (posouzením) finančního ředitelství, když předmětnou smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelem a společností L., v. o. s., neposoudilo jako smlouvu o dílo podle obch. zák., neboť dílem se podle § 536 odst. 2 obch. zák. rozumí vždy zhotovení, montáž, oprava nebo úprava stavby nebo její části. Předmětem díla podle této smlouvy nebyla věc ani jiný hmotně zachycený výsledek a absentovaly i znaky vlastní odpovědnosti subdodavatele (společnosti L., v. o. s.) za prováděnou činnost a jeho samostatné jednání. V dané věci rozhodující orgány dospěly k závěru, že smlouva vykazovala znaky závislé činnosti podle ust. § 6 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, neboť poplatník byl povinen při výkonu činnosti pro plátce příjmu dbát příkazů plátce. Krajský soud poukázal na to, že pokud ve smlouvě uzavřené mezi stěžovatelkou a zhotovitelem měly smluvní strany dohodnuto, že předmětem závazku zhotovitele jsou dělnické práce cca 20 dělníků, jejichž druh a konkrétní rozsah se bude řídit aktuálními požadavky stěžovatele, přičemž tito se měli řídit jeho pokyny, úhrada za činnost byla sjednána 60 Kč na jednoho dělníka za hodinu a dělníkům mělo být propláceno i ubytování, je nepochybné, že skutečným předmětem smlouvy nebylo zhotovení díla, ale zprostředkování pracovní síly dělníků. Tato nepojmenovaná smlouva tak, dle názoru soudu, simulovala právní vztah, který naplňoval v podstatných náležitostech znaky pracovněprávního vztahu tak, jak je upraven v § 30 zák. práce.

Podstatou ústavní stížnosti je pak nesouhlas stěžovatelky s tímto závěrem obecného soudu a správce daně (Finančního ředitelství v Ostravě); stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení důkazů, přitom převážně opakuje argumenty, jež uplatnila jak v odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu, tak ve své správní žalobě a s nimiž se obecný soud odpovídajícím způsobem vypořádal (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Dále se sluší k tvrzením stěžovatelky v ústavní stížnosti konstatovat, že z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 278/2002 vyplývá, že krajský soud přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí finančního ředitelství v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2002, upravující rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních (daňových) orgánů. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a které předpisy aplikoval. V mezích stanovených pro přezkoumání správního rozhodnutí, založeného na principu kasačním, postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v § 132 o. s .ř., hodnotil důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vyvodil z tohoto procesu své závěry. Uvedenému postupu krajského soudu, z pohledu Ústavního soudu, který věc posuzoval z hlediska stěžovatelkou tvrzených ústavně zaručených práv (svobod), lze stěží co vytknout. Právní závěry krajského soudu ve věci učiněné jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Naopak odpovídají intencím příslušných právních předpisů, které byly ve věci aplikovány.

Ostatně podle konstantní judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995) mu v daných souvislostech přezkum věcné správnosti či dokonce zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci, o což dle povahy usilovala stěžovatelka, nepřísluší, neboť není další instancí systému obecného soudnictví. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci nenastaly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.

Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky nedošlo, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 17. prosince 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 141/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies