I. ÚS 406/03

17. 12. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ing. M. K., zastoupené JUDr. Z. J., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2002, čj. 47 Co 338/2000 - 116,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


Stěžovatelka se včasnou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2002, čj. 47 Co 338/2000 - 116, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2000, čj. 50 C 86/97 - 57. Tímto rozsudkem byl zamítnut návrh, aby první žalovaný doc. ing. R. K. i druhá žalovaná MUDr. H. K. byli zavázáni zaplatit stěžovatelce částku 40 057,50 Kč s 19 % úroky od 22. 5. 1996 do zaplacení. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který její dovolání odmítl.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že rozsudky obecných soudů i Nejvyššího soudu ČR byla porušena celá řada jejích základních práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 12 odst. 3, čl. 36 odst. 2 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") vyšel z názoru, že opravy, které stěžovatelka v najatém bytě provedla, byly nedůvodné. Stěžovatelka postupovala v rozporu se zákonem, proto se nemůže domáhat náhrady účelně vynaložených nákladů. Naproti tomu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") dospěl k závěru, že opravy v bytě byly provedeny v souladu se zákonem, ale stěžovatelka svůj nárok neuplatnila řádně a včas, takže došlo k prekluzi jejího nároku. Názory soudů prvního i druhého stupně jsou, podle názoru stěžovatelky, v rozporu s Listinou, neboť nemají oporu v zákoně. Těmito rozhodnutími byla vyjádřena nerovnost postavení pronajímatele a nájemce, státní moc nebyla uplatněna v mezích zákona, bez povšimnutí zůstaly zákony o dani z přidané hodnoty a zákon o účetnictví. Stěžovatelka byla ze strany pronajímatele vystavena šikanoznímu jednání, toto jednání nebylo odsouzeno, ale byla mu dána ochrana v tom, že ani finančně nebyl povinen nahradit to, co bylo na jeho majetek vynaloženo. Stěžovatelce nebyla poskytnuta ochrana před neoprávněným zasahováním do jejího soukromého života. Jednáním vedlejších účastníků došlo, podle názoru stěžovatelky, ke zneužití vlastnictví na újmu jejích práv, k zásahům do nedotknutelnosti jejího obydlí a především bylo porušeno její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu. Podle stěžovatelky nelze za počátek běhu prekluzivní lhůty k uplatnění nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů považovat den, kdy byla provedena revize části elektrických a plynových instalací, tedy 15. 9. 1995, jak nesprávně dovodil Krajský soud. Za počátek běhu této lhůty je třeba považovat okamžik, kdy byly provedeny zednické, malířské a obkladačské práce, které byly nutné k odstranění závad v nezbytné míře. Právo stěžovatelky na náhradu účelně vynaložených nákladů tak nezaniklo, neboť bylo uplatněno řádně, ve lhůtě šesti měsíců od odstranění větší části závad zaviněných žalovaným. Stěžovatelka velmi podrobně popsala podmínky, za kterých došlo k úpravám v jejím bytě, uvedla, že žalovaný tyto úpravy odmítl provést, i když byla předtím vyzvána k tomu, aby byt připravila. Vzhledem k tomu, že první žalovaný odpojil plyn i elektřinu, musela stěžovatelka na vlastní náklady provést v bytě nezbytné úpravy, aby jej mohla obývat. Tvrdí, že z toho důvodu má nárok na náhradu nákladů, které na úpravy v bytě vynaložila.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

V souladu s ustanovením § 42 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Městský soud v Brně ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku, jakož i rozsudku Krajského soudu v Brně.

Krajský soud poukázal na to, že stěžovatelka polemizuje s právními a skutkovými závěry učiněnými soudy obou stupňů v jejich rozhodnutích. Podle názoru odvolacího soudu Ústavní soud není v rámci soustavy soudů soudem obecně přezkumným, ale pouze přezkoumává, zda rozhodnutí obecného soudu představuje takový zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Vzhledem k tomu, že obsahem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky o tom, kdy začíná běžet prekluzivní lhůta k uplatnění nároku nájemce na náhradu nákladů, považuje Krajský soud v Brně ústavní stížnost za další opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, který je nepřípustný. Ve věci samé odkázal krajský soud na odůvodnění napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu sp. zn. 50 C 86/97 Městského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 16. 3. 2000 byla zamítnuta žaloba, kterou stěžovatelka požadovala, aby prvnímu žalovanému doc. ing. R. K. a druhé žalované MUDr. H. K. bylo každému uloženo zaplatit stěžovatelce částku 40 057,50 Kč s 19 % úroky od 22. 5. 1996 do zaplacení. V odůvodnění rozsudku se uvádí, že městský soud po provedeném dokazování, zhodnocení provedených důkazů a právním posouzení zjištěných skutečností dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky není vůči žádnému ze žalovaných důvodný. S ohledem na tento závěr považoval soud za nadbytečné provádět další důkazy. Pokud jde o žalobu vůči druhé žalované, dospěl soud prvního stupně k závěru, že u ní není dána pasivní věcná legitimace. I když na základě darovací smlouvy přešly práva a povinnosti z prvního žalovaného na druhou žalovanou, jedná se o zvláštní případ právního nástupnictví, kdy druhá žalovaná vstoupila do původního nájemního vztahu se všemi jeho obsahovými atributy. Nepřešla však na ni všechna práva a povinnosti pronajímatele, což je dáno povahou nájemního vztahu. Na druhou žalovanou tedy nepřešly peněžité pohledávky a dluhy, které vznikly za trvání původního nájemního vztahu.
Vůči prvnímu žalovanému byla žaloba zamítnuta z jiného důvodu. Žalovaný se rozhodl provést v předmětném domě stavební úpravy, ke kterým získal souhlas všech nájemníků, včetně stěžovatelky. Ta však svůj souhlas se stavebními pracemi odvolala a neumožnila pracovníkům stavební firmy provést dohodnuté práce v jí užívaném bytě, neboť zpřístupnění svého bytu podmínila pro žalovaného neakceptovatelnými podmínkami, uvedenými v protokolu, který pracovníkům firmy předložila. Vzhledem k tomu, že podle § 695 ObčZ může nájemce odepřít souhlas se stavebními úpravami pouze z vážných důvodů, hodnotil soud, zda podmínky, které stěžovatelka v předávacím protokolu uvedla, jsou takovými závažnými důvody, tedy zda svůj souhlas odepřela právem. Tuto skutečnost soud posuzoval na základě rozhodnutí odboru památkové péče, stavebního povolení a předávacího protokolu. Z těchto listinných důkazů i z výslechu účastníků dovodil, že stěžovatelka by umožnila provedení prací v bytě, pokud by došlo ke splnění všech podmínek, které uvedla v předávacím protokolu. Její nesouhlas s výměnou oken a balkónových dveří nebyl důvodný. Soud dospěl k závěru, že souhlas s provedením prací nebyl ze strany stěžovatelky odepřen právem. Navíc stěžovatelka provedla následně stavební úpravy bez souhlasu pronajímatele za situace, kdy závady v bytě jí užívaném, spočívající v odpojení od elektrických, plynových instalací a vodoinstalací sama zavinila tím, že odepřela souhlas s provedením prací. Nárok na náhradu nákladů, které jí vznikly v souvislosti s odstraňováním těchto závad, nelze proto mít za opodstatněný. Takové jednání stěžovatelky nemůže požívat právní ochrany, přiznání úhrady nákladů by, vzhledem k uvedeným skutečnostem, bylo v rozporu s dobrými mravy.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 6. 2002 rozsudek městského soudu potvrdil ve věci samé a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. V odůvodnění rozsudku uvedl, že po doplnění dokazování listinnými důkazy dospěl k závěru, že stěžovatelka po právu provedla opravy elektroinstalace a plynového rozvodu podle § 691 ObčZ, neboť upozornila prvního žalovaného na závažné závady v bytě a požadovala jejich odstranění. Na to však první žalovaný reagoval pouze písemně a nezajistil od stavební firmy opravy závad. Vzhledem k tomu náleželo stěžovatelce právo na úhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s odstraňováním těchto závad. Odvolací soud však dospěl k závěru, že práce, které stěžovatelka nechala provést na vlastní náklady, byly ukončeny nejpozději 15. 9. 1995, což vyplývá z příslušných revizních zpráv. Proto je nutno uvedené datum považovat za počátek běhu šestiměsíční prekluzivní lhůty podle ustanovení § 691 ObčZ, která je stanovena k uplatnění požadavku na náhradu účelně vynaložených nákladů. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nenabídla soudu jiné tvrzení, je nutno za uplatnění nároku na náhradu těchto nákladů považovat její dopis ze dne 21. 5. 1996, doručený prvnímu žalovanému dne 28. 5. 1996, který byl nesporně doručen po uplynutí prekluzivní lhůty. Proto nelze mít za to, že první žalovaný byl řádně vyzván k úhradě účelně vynaložených nákladů. Odvolací soud nepovažoval za nezbytné provádět rozbor jednotlivých faktur, které stěžovatelka předložila v průběhu řízení, neboť za nezbytný rozsah prací k odstranění závad považoval ty práce, které byly provedeny do vystavení technických zpráv o plynoinstalaci a elektroinstalaci, tj. do data 15. 9. 1995. Ovšem ani u ostatních, později vystavených faktur by nebyla šestiměsíční lhůta zachována. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i vzhledem ke druhé žalované, neboť se plně ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a v odůvodnění rozsudku na ni odkázal.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14. 5. 2003, čj. 26 Cdo 288/2003 - 143, odmítl jako nepřípustné.

Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K námitkám stěžovatelky, týkajícím se provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti obecných soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů těmito soudy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení § 132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Ústavní soud se tedy nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ústavní soud posoudil ústavnost postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že žádná základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, stěžovatelce byla poskytnuta náležitá soudní ochrana - jednání bylo ústní, veřejné, mohla se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, její postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly celou řadu důkazů, na základě volného hodnocení důkazů dospěly k právním závěrům, které řádně odůvodnily, byť právní hodnocení skutkových zjištění soudů bylo odlišné. Skutečnost, že odvolací soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k podání ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94). Vzhledem k výše uvedenému tedy podle názoru Ústavního soudu nedošlo k vytýkanému porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 12 odst. 3, čl. 36 odst. 2 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2. Listiny základních práv a svobod.

Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, stěžovatelka neuvedla, jak konkrétně bylo toto její právo porušeno, když předmětný byt má pouze v nájmu. Citovaný článek poskytuje ochranu pouze konstituovanému vlastnickému právu.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto ústavní stížnost stěžovatelky, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.



V Brně dne 17. prosince 2003 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 406/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies