IV. ÚS 236/02

17. 12. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 236/02









Ústavní soud ČR rozhodl dne 17. prosince 2003 mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti 1) I. S., a 2) J. H., obou zastoupených JUDr. Z.Č., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.2.2002, čj. 10 Ca 369/2001-14,
takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:
Původní ústavní stěžovatelka B. H. se podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 18.4.2002 domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.2.2002, čj. 10 Ca 369/2001-14. Napadeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Českých Budějovicích ze dne 20.11.2001, čj. OPÚ/R-236/01/270/93.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 10 Ca 369/2001 a spis Okresního pozemkového úřadu v Českých Budějovicích čj. OPÚ/R-236/01/270/93 a z nich zjistil, že Okresní pozemkový úřad rozhodl dne 20.11.2001 rozhodnutím čj. OPÚ/R-236/01/270/93, že stěžovatelka není vlastníkem ideální jedné poloviny nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích v katastru nemovitostí pro obec D. v kat. území D., a to části ppč. 166 ost. pl. o výměře 1003 m2 díl F, část. stp. 61 o výměře 88 m2 díl G, ppč. 167 stp. o výměře 217 m2 s domem čp. 8 a ppč. 168 stp. o výměře 356 m2 s domem čp. 21 (dále jen "předmětné nemovitosti"). Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že stěžovatelka v průběhu řízení neprokázala, že by kupní smlouvu, kterou v roce 1986 přešly předmětné nemovitosti na čs. stát, uzavřela v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatelka předložila jako důkazy čestná prohlášení E. M. a A. S., taková prohlášení však mají jen hodnotu listinných důkazů, nikoliv svědectví ve smyslu ustanovení § 35 správního řádu.
Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka opravným prostředkem, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích dne 6.2.2002 rozsudkem čj. 10 Ca 369/2001-14, tak, že napadené rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu potvrdil. Rozsudek odůvodnil odlišně od Okresního pozemkového úřadu tak, že bylo zjištěno, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu kupní smlouvou ze dne 14.1.1986. Soud se proto zabýval tím, zda jsou dány předpoklady pro restituci podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Zkoumal, za jakých podmínek došlo k uzavření kupní smlouvy a neshledal, že by kupní smlouva byla uzavírána v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Tvrzení stěžovatelky o tísni nebylo podle jeho názoru podloženo žádným důkazem a je v rozporu se zachovanými archiváliemi. Pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky, tyto je nutno posuzovat konkrétně podle okolností daného případu a musí podle soudu znamenat konkrétní nevýhodu oprávněné osoby ve srovnání s občany jinými. Nic takového v souzené věci nebylo zjištěno a stěžovatelka také nic podobného netvrdila. K námitce, že Okresní pozemkový úřad nesprávně hodnotil čestná prohlášení jako listinné důkazy, uvedl, že čestné prohlášení není důkazním prostředkem v pravém slova smyslu, ale je pouze náhradou za důkaz. Skutečnost, uvedená v čestném prohlášení, tedy není dokázanou skutečností, ale jen skutečností osvědčenou. Protože správní řád nepřipouští čestné prohlášení jako důkaz, nelze jím nahradit výpověď svědka.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadla stěžovatelka včas ústavní stížností, ve které uvedla, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byla porušena její základní práva daná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K zásahu do uvedených základních práv mělo dojít tím, že soud ani okresní pozemkový úřad nevzaly v úvahu, že jak rodiče stěžovatelky, tak ona sama byli perzekvováni, ona pak byla v tak špatném psychickém stavu, že raději uzavřela kupní smlouvu na předmětné nemovitosti, aby měla pokoj. Předmětnou kupní smlouvu zkoumal i soudní znalec. Jeho závěry však okresní pozemkový úřad nehodnotil jako celek, ale jen některé vybrané části. Pozemkový úřad nevzal v úvahu závěry znalce týkající se některých vad kupní smlouvy s poukazem na to, že se jedná o hodnocení právních otázek, které znalci nepřísluší. Tento závěr akceptoval i Krajský soud v Českých Budějovicích. Jak okresní pozemkový úřad tak Krajský soud v Českých Budějovicích odmítly podle stěžovatelky provést navrhované důkazy o prokázání tísně (čestná prohlášení E. M. a A. S.), které byly předloženy v řízení proto, že Okresní pozemkový úřad navrhované svědkyně nevyslechl, ačkoliv o to stěžovatelka žádala. Tím měla být stěžovatelka krácena na svém základním právu na spravedlivý proces, daným čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
V průběhu řízení před Ústavním soudem ústavní stěžovatelka dne 5.8.2002 zemřela, jejími právními nástupci se stali I. S., a J. H., Ústavní soud proto usnesením ze dne 26. 11. 2003, čj. IV. ÚS 236/02-22, pokračoval v řízení s těmito právními nástupci původní stěžovatelky.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Nic takového však v souzené věci nebylo zjištěno, naopak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a jen opakuje argumenty, kterými se soud zabýval a s nimiž se v odůvodnění vypořádal.
Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 10 Ca 369/2001 a spisu Okresního pozemkového úřadu v Českých Budějovicích čj. OPÚ/270/93 Ústavní soud zjistil, že krajský soud se zabýval správní žalobou v intencích ustanovení části páté občanského soudního řádu ve znění platném v době rozhodování. Zabýval se všemi námitkami stěžovatelky a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Stěžovatelka především v ústavní stížnosti namítala, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo zasaženo do jejího práva na ochranu vlastnictví, daného čl. 11 odst. 1 Listiny. Její argumentace však směřovala vůči postupu orgánů proti jejím rodičům v poválečných letech a v 80. letech minulého století, které s věcí nesouvisejí.
Ústavní soud neshledal v souzené věci porušení čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, neboť stěžovatelka se obrátila na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno (a stěžovatelkou ani nijak specifikováno), že by stěžovateli, jako účastníku řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva (čl. 90 Ústavy ČR) či byla vůči němu uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. Pokud stěžovatelka namítá, že jak okresní pozemkový úřad, tak soud nehodnotily jako celek závěry soudního znalce, v rozsudku bylo dostatečně objasněno, že znalec byl ustanoven pro posouzení odborných otázek týkajících se stanovení ceny předmětných nemovitostí. Podle § 36 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, závisí-li posouzení skutečností důležitých pro rozhodnutí třeba znaleckého posudku, ustanoví správní orgán znalce podle příslušných právních předpisů. Znalec se pak vyjadřuje výhradně k otázkám odborným; hodnocení právních otázek mu nepřísluší. V souzeném případě byl ustanoven znalec v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady. Správní orgán k právním závěrům znalce z tohoto oboru nemohl přihlédnout, neboť se jedná o hodnocení právních otázek, které tomuto znalci nepřísluší. Tento závěr správně akceptoval i Krajský soud v Českých Budějovicích.
Pokud jde o odmítnutí některých navrhovaných důkazů (úředně neověřená čestná prohlášení E. M. a A. S. a místopřísežné prohlášení stěžovatelky), Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že okresní pozemkový úřad hodnotil tyto navrhované důkazy o prokázání tísně jako všechny důkazy, které byly předloženy v řízení. Ze spisového materiálu však vyplývá, že tuto okolnost i řádně zdůvodnil. Pokud stěžovatelka namítá, že důkazy odmítl, toto tvrzení se nezakládá na pravdě. Stěžovatelka ve správní žalobě pouze uvedla, že nesouhlasí s hodnocením místopřísežného prohlášení E. M., které provedl okresní pozemkový úřad a podle kterého nejde o svědectví, ale jen "o pouhý listinný důkaz". O dalších údajně odmítnutých důkazech se v žalobě nezmiňovala. Krajský soud přesto tyto důkazy v rámci jednání provedl (přečetl při jednání předmětná čestná prohlášení) a v odůvodnění rozsudku objasnil své úvahy týkající se těchto čestných prohlášení. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté občanského soudního řádu a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.2.2002, čj. 10 Ca 369/2001-14, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2003


JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 236/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies