II. ÚS 687/02

17. 12. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatele J. F., zastoupeného advokátem JUDr. F. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení,
t a k t o :

Návrh se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 11. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu uvedený v záhlaví. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně garantované právo podle článku 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil následující:

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 1999, čj. 1 T 39/98-4657, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Byl mu uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování živnosti podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, na dobu pěti let. Dalším výrokem byl zavázán k náhradě škody poškozeným. Dle skutkových zjištění spáchal trestný čin 52 pokračujícími útoky podrobně popsanými ve výroku rozsudku tak, že v době od roku 1991 do začátku roku 1994 jako soukromý podnikatel pod jménem J. F., jako společník a jednatel obchodní společnosti A., s.r.o., a jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti E., s.r.o., objednal sám nebo prostřednictvím svých pověřených pracovníků zboží a služby, přičemž věděl, že je ve lhůtách splatnosti neuhradí. Svým jednáním způsobil škodu přesahující 14,5 mil. Kč. Z podnětu odvolání stěžovatele se věcí zabýval Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 17. 1. 2000, sp. zn. 11 To 117/99, zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině ho odsoudil k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem.

Ministr spravedlnosti podal dne 4. 7. 2002 proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele, kterou omezil na výrok o trestu zákazu činnosti. Odvolacímu soudu vytkl, že nedůsledně splnil svou přezkumnou povinnost, když ponechal nedotčen výrok o trestu zákazu činnosti, který byl uložen v rozporu s ustanoveními § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 trestního zákona. Poukázal konkrétně na to, že zákaz činnosti byl formulován příliš široce a neurčitě, což je v rozporu s čl. 2 odst. 6, čl. 4 odst. 4 a čl. 26 odst. 1 Listiny.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002, konstatoval, že napadeným rozsudkem, pokud jím bylo rozhodnuto, že v ostatních výrocích zůstal rozsudek nedotčen, byl porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a v řízení, které mu předcházelo, i v ustanovení § 49 odst. 1 trestního zákona, v neprospěch stěžovatele (výrok I.). Rozsudek zrušil v části, v níž bylo rozhodnuto, že výrok o trestu zákazu činnosti zůstává nedotčen. Současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozovat živnosti podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, na dobu pěti let. Zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené části obsahově navazující, pokud, vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (výrok II.). Stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provádět podnikatelskou činnost záležející v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a v prodeji (maloobchod a velkoobchod) a hostinskou činnost na dobu pěti let (výrok III.). Z odůvodnění rozsudku Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vyslovený zákaz provozovat jakoukoli živnost je z důvodu příliš širokého vymezení druhu a rozsahu činnosti, jíž se týká, neodůvodněný a protizákonný do té míry, že lze učinit závěr, že uložený druh trestu je ve zřejmém nepoměru s účelem trestu. Odvolací soud byl povinen toto pochybení napravit a obsah trestu zákazu činnosti vymezit úžeji. Protože tak neučinil, porušil svým rozhodnutím zákon v citovaných ustanoveních trestního řádu. Nejvyšší soud konstatoval, že na základě rozhodných skutečností, které byly v původním řízení správně zjištěny, mohl stěžovateli sám uložit trest zákazu činnosti, přičemž tuto činnost nově vymezil. Neshledal důvod pro aplikaci věty druhé ustanovení § 267 odst. 3 trestního zákona, neboť stížností pro porušení zákona bylo napadeno toliko nesprávné vymezení trestu zákazu činnosti.

Stěžovatel napadl rozsudek Nejvyššího soudu projednávanou ústavní stížností. Poukazuje v ní na to, že pravomocně byl odsouzen a podnět ke stížnosti pro porušení zákona podal před účinností zákona č. 265/2001 Sb., který u stížnosti pro porušení zákona zavedl omezený revizní princip namísto dosavadního plného revizního principu. Nejvyšší soud rozhodoval podle trestního řádu platného od 1. 1. 2002. Podle názoru stěžovatele měla být ovšem stížnost posuzována podle znění účinného do 31. 12. 2001. Postupem soudu mu tak byl odepřen přezkum pravomocných výroků o vině, trestu a náhradě škody, dříve garantovaný institutem plného revizního principu. Upozorňuje na to, že právní úprava přechodných ustanovení zákona č. 265/2001 Sb. na tuto situaci přímo nepamatuje.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud, aby se coby účastník řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na ustanovení § 385 trestního řádu, jež vyjadřuje všeobecně platnou zásadu, podle níž procesní úkon musí být proveden podle procesního práva účinného v době, kdy se koná, pokud zákon výjimečně nestanoví jinak. Toto ustanovení neneguje zásadu zakotvenou v § 16 odst. 1 trestního řádu, jež je shodná se zásadou uvedenou v čl. 40 odst. 6 Listiny. Pokud zákonem č. 265/2000 Sb. bylo nahrazeno dřívější znění ustanovení § 267 odst. 1 trestního řádu současným zněním § 267 odst. 3 trestního řádu, znamená to, že od 1. 1. 2002 mohl Nejvyšší soud postupovat jen podle posledně citovaného ustanovení trestního řádu. Žádné z ustanovení čl. II. zákona č. 265/2001 Sb. totiž nestanovilo, že by stížnosti pro porušení zákona, týkající se odsouzení před účinností citovaného zákona, měly být přezkoumávány podle ustanovení trestního řádu, platných před 1. 1. 2002, když navíc sama stížnost pro porušení zákona byla podána až 4. 7. 2002. Z uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Podstatou stěžovatelovy argumentace uplatněné v ústavní stížnosti je jeho nesouhlas s postupem Nejvyššího soudu, který posuzoval stížnost pro porušení zákona dle platného znění § 267 odst. 3 trestního řádu. Stěžovatel se domnívá, že měl postupovat dle znění trestního řádu účinného do 31. 12. 2001 a přezkoumat i stížností nenapadené pravomocné výroky o vině, trestu a náhradě škody. Tento svůj názor opírá o znění článku 40 odst. 6 Listiny.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, Nejvyšší soud přezkoumal v souladu s ustanovením § 267 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění účinném od 1. 1. 2002, zákonnost a odůvodněnost výroku o trestu zákazu činnosti, proti němuž byla stížnost podána. Jak podotkl ve vyjádření k ústavní stížnosti, řídil se přitom zásadou vyjádřenou v ustanovení § 385 trestního řádu. Ústavní soud posoudil, zda lze postup Nejvyššího soudu v uvedeném ohledu označit za ústavně konformní. Odkazuje na svou judikaturu, podle níž rozhodnutí obecného soudu lze považovat za protiústavní v případech, že jeho právní závěry jsou výsledkem takové interpretace a aplikace právních předpisů, jež vybočují z mezí ústavnosti, či výsledkem svévolné interpretace příslušného ustanovení, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17).

Článek 40 odst. 6 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, stanoví, že trestnost činu (tj. podmínky relevantní pro výrok o vině a trestu) se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější [srov. i článek 11 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Zásada, jež trestnímu zákonu upírá zpětnou časovou působnost, se obsahově shodně promítla do ustanovení § 16 odst. 1 trestního zákona. Pro posouzení dané věci je přitom rozhodující, že ústavní, mezinárodněprávní i zákonná ustanovení o antiretroaktivní působnosti trestního zákona se uplatní ve vztahu k zákonům, které obsahují trestní hmotněprávní normy, jež ve svém souhrnu rozhodují o posouzení trestnosti činu, pokud ovšem neobsahují zvláštní ustanovení o časové působnosti (srov. Šámal, Púry, Rizman: Trestní zákon, komentář, 5. vydání 2003, str. 136).

Naproti tomu, v trestním řízení se uplatňuje všeobecně platná zásada, podle níž procesní úkon musí být proveden podle procesního práva účinného v době, kdy se koná, pokud zákon výjimečně nestanoví jinak. Tato zásada je vyjádřena v § 385 přechodných a závěrečných ustanovení trestního řádu, podle něhož od 1. července 1990 lze předpisů o trestním řízení platných před tímto dnem užít jen v mezích této části (tj. části páté trestního řádu). V následujících ustanoveních části páté se pak jmenovitě uvádí, kdy tak lze učinit. Předpisy o trestním řízení se míní především trestní řád (srov. Šámal, Král, Baxa, Púry: Trestní řád, komentář - díl II., 4. vydání, 2002, str. 2105). Uvedená část pátá ani článek II. závěrečných a přechodných ustanovení k zákonu č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., nestanoví, že by stížnosti pro porušení zákona ve vztahu k odsouzenému před účinností zákona č. 265/2001 Sb., měly být přezkoumávány podle ustanovení trestního řádu, platných před 1. 1. 2002.

Stěžovatel ve své argumentaci nerozlišuje mezi hmotněprávními podmínkami, za nichž je rozhodováno o vině a postihu pachatele, a procesně právními předpisy, jež upravují jednotlivé úkony soudů při projednání trestní věci. Z toho důvodu pak nesprávně aplikuje zásadu hmotného práva o zákazu zpětné působnosti trestního zákona, vyjádřenou v čl. 40 odst. 6 Listiny.

Článek 40 odst. 6 Listiny ve své první větě vymezuje časovou působnost trestního zákona ve dvou směrech, a to pokud jde o trestnost činu a pokud jde o obecné zásady pro ukládání trestu. Druhá věta v ustanovení čl. 30 odst. 6 Listiny toliko deroguje pravidlo ve větě první, a to tak, že ukládá použít zákon pozdější vždy tehdy, když je pro pachatele při stanovení trestnosti jeho činu nebo při ukládání trestu příznivější. Druhé větě nelze přikládat širší význam, který by ignoroval její bezprostřední vazbu na větu první. Stejný závěr vyplývá ostatně jednoznačně z obdobně koncipovaného ustanovení čl. 15 odst. 1 Paktu, jehož druhá věta ukládá použít pozdější zákon tehdy, "ukládá-li pachateli nižší trest". Obdobný vztah mezi první a druhou větou lze identifikovat i v čl. 7 odst. 1 Úmluvy.

V důsledku toho předpisy procesního práva, upravující jednotlivé úkony soudu při projednání věci, netvoří předmět úpravy čl. 40 odst. 6 Listiny. Ústavní soud tak přiznává ústavní konformitu názoru Nejvyššího soudu vyslovenému ve vyjádření k ústavní stížnosti, podle nějž ustanovení § 385 trestního řádu nikterak neneguje zásadu zakotvenou v Listině a ve hmotně právních trestních předpisech o zákazu zpětné časové působnosti trestního zákona. Nejvyšší soud postupoval při projednání stížnosti pro porušení zákona v souladu se zmiňovanou zásadnou vyjádřenou v § 385 trestního řádu dle platného znění příslušného procesního trestního předpisu - ustanovení § 267 odst. 3 trestního řádu, v němž je vyjádřen omezený rozsah přezkumné povinnosti při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona. Nebyl tudíž povinen přezkoumávat i další výroky odsuzujícího rozsudku, jež stížnost pro porušení zákona nenapadala. Ústavní soud dospěl v důsledku toho k závěru, že Nejvyšší soud vyložil a aplikoval příslušné normy jednoduchého práva ústavně konformním způsobem. Jeho procesní postup při projednání stížnosti pro porušení zákona není tudíž v rozporu se zásadou vyjádřenou v článku 40 odst. 6 Listiny i v mezinárodních právních normách.

Stěžovatel dále tvrdí, že mu byl postupem Nejvyššího soudu "odepřen přezkum pravomocných výroků o vině, trestu a náhradě škody". Dovolává se přitom institutu dovolání po 1. 1. 2002. Tato námitka postrádá ústavní rozměr. Ústavní soud upozorňuje, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení je výsledkem svobodné volby zákonodárce, nikoli však projekcí případného "základního práva" garantované- ho Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné takové základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva výslovně stanoví právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.





V Brně dne 17. prosince 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 687/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies