II. ÚS 657/02

17. 12. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatele ing. R. Š., zastoupeného advokátkou JUDr. J.B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 10. 1999, čj. 9 C 394/99, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 17 Co 48/2002, za účasti Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozsudků Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na rovnost účastníků řízení před soudem a zákonem (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 9 C 394/99, z něhož zjistil následující:

Platebním rozkazem ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. Ro 1429/98, uložil Okresní soud ve Znojmě stěžovateli, aby zaplatil navrhovateli F. K., (dále též "žalobce"), 110.000,- Kč s 19% úrokem z prodlení ode dne 1. 1. 1996 do zaplacení a náklady řízení ve výši 4.400,- Kč. Stěžovatel (v původním řízení žalovaný, dále též "žalovaný") proti němu podal odpor. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 18. 10. 1999, čj. 9 C 394/99-40, rozhodl shodně. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že bylo jednoznačně prokázáno, že mezi žalobcem a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o postoupení pohledávky (restitučních a transformačních nároků vůči Zemědělskému družstvu O.) ze dne 7. 7. 1995 a dne 30. 8. 1995 oba platně uzavřeli dodatek k této smlouvě. Bylo sjednáno, že postoupení je úplatné, a byl sjednán i způsob úhrady. Majetkový podíl, který byl žalobcem na žalovaného postoupen, byl uhrazen. Podíl byl upřesněn na částku 187.048,- Kč. Žalovaný se dodatkem ke smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 7. 7. 1995, uzavřeným dne 30. 8. 1995, zavázal "zaplatit" panu K. 11 kusů akcií v nominální hodnotě 10.000,- Kč za kus, a to do 31. 12. 1995. Soud měl uvedené skutečnosti za prokázané. Konstatoval, že na nich nemění nic ani doklad, označený jako "plnění smlouvy mezi navrhovatelem a odpůrcem k 31. 12. 1995", datovaný dnem 1. 1. 1996 a předložený žalovaným. V něm se mimo jiné uvádí, že ke dni 1. 1. 1996 dluží žalovaný žalobci předání akcií "A." (zjevně "A. a.s.") dle možností a částku 5.800,- Kč. To soud zhodnotil jako pouhé konstatování, nikoli jako změnu smlouvy, která byla platně mezi účastníky uzavřena. Z tvrzení žalobce a žalovaného soud dále prokázal, že k vyrovnání v částce 110.000,- Kč (11 ks akcií) nedošlo. Žalobu proto shledal důvodnou.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 9. 2002, čj. 17 Co 48/2000-75, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že ani po doplnění dokazování odvolacím soudem nebylo důvodu cokoli měnit na závěrech soudu I. stupně. Konstatoval, že smlouvu o převodu pohledávky uzavřenou mezi účastníky dne 7. 7. 1995 nelze považovat za neplatnou pouze z důvodu, že žalobci vznikl nárok na vydání majetkového podílu až po sedmi letech po schválení transformačního projektu, v důsledku čehož byla převáděná pohledávka v době jejího převodu nesplatná. Odvolací soud neakceptoval ani námitku žalovaného, že byl žalobcem při uzavírání smlouvy uveden v omyl. Žalobce měl vůči ZD O. existující majetkový nárok, který mohl převádět. Pokud měl omyl spočívat ve skutečnosti, že mu dosud nevznikl nárok na fyzické vydání majetkového podílu, nelze v tom spatřovat omyl. Uvedená skutečnost totiž vyplývá ze zákona (§ 13 odst. 3 zák. č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech) a při určité míře opatrnosti musela být žalovanému známa. Jak bylo navíc zjištěno, žalovanému bylo na vypořádání majetkového podílu za žalobce plněno i před vznikem nároku na vydání tohoto majetkového podílu. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 110.000,- Kč, jako částky odpovídající 11 ks akcií společnosti A., a.s., v nominální hodnotě 10.000,- Kč za jednu akcii, kterou se žalovaný zavázal uhradit za postoupený majetkový podíl dodatkem ze dne 30. 8. 1995 ke smlouvě ze dne 7. 7. 1995. Odvolací soud měl za to, že se tedy žalobci má dostat plnění stejné nominální částky peněz, které bylo ve zmíněném dodatku ujednáno. Hodnotu akcií tak, jak byla uvedena v dodatku ze dne 30. 8. 1995, nelze chápat jako specifikaci akcií. Podle dokladu předloženého likvidátorem ZD O. o předání 11 ks akcií společnosti A., a.s., žalovanému, byly předávané akcie přesně konkretizovány čísly. Tento doklad žalovaný podepsal. Muselo mu tedy být jasné, jak jsou akcie označeny, a že částka 10.000,- Kč není označením akcie, nýbrž faktickou hodnotou jedné akcie.

Stěžovatel napadá závěry obecného soudu v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že soudy postupovaly při dokazování jednostranně a nebraly v úvahu tvrzení stěžovatele. Ten na svou obhajobu uváděl, že nárok, který nevznikl, nelze převést, což doložil dopisem ZD O., dle něhož žalobce, pan K., nesplnil zákonem stanovené podmínky pro vydání majetkového podílu. Smlouva o postoupení pohledávky je z tohoto důvodu neplatná. Soud se údajně spokojil s dodatečným tvrzením, že panu K. nárok vznikl, a toto tvrzení dostatečně nezkoumal.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud ve Znojmě a Krajský soud v Brně, i vedlejšího účastníka řízení, F. K., bytem O. 272, Znojmo, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud ve Znojmě sdělil, že v řízení v I. stupni nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť mu byla řádně doručena žaloba, byl řádně ke všem jednáním předvolán a měl možnost se k žalobě vyjádřit a předložit či navrhnout důkazy. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že k porušení práv stěžovatele nedošlo. Navrhl proto ústavní stížnost zamítnout.

F. K. se přípisem, doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2002, svého postavení vedlejšího účastníka v projednávané věci vzdal. Ústavní soud s ním proto nadále jako s vedlejším účastníkem nejednal.

Podstatou ústavní stížnosti je přes nominální odkaz pouze na rovnost účastníků řízení ve skutečnosti polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. To platí i pro projednávaný případ. Ústavní soud se tedy zabýval pouze tím, zda obecné soudy při zjišťování skutkového stavu postupovaly ústavně konformním způsobem či zda nevybočily z mezí ústavnosti stanovených zejména čl. 38 odst. 2 Listiny.

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy provedly v řízení rozsáhlé dokazování, zejména řadou listinných důkazů (smlouva o postoupení pohledávky ze dne 7. 7. 1995, dodatek k této smlouvě ze dne 30. 8. 1995, korespondence účastníků z roku 1997, zpráva společnosti A., a.s., spisový materiál ZD O., v likvidaci aj.). Dospěly ke shora uvedeným závěrům. Podle názoru Ústavního soudu se s provedenými důkazy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly v souladu s § 132 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dle něhož soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Svá rozhodnutí řádně a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Obsah spisového materiálu nepotvrzuje ani námitku stěžovatele, že by při dokazování postupovaly jednostranně. Stěžovatel argumentoval již ve svém odvolání tím, že soud I. stupně nebral v úvahu jím navrhované důkazy a nepředvolal jím navržené svědky. Toto své tvrzení nespecifikoval. Při jednání před soudem I. stupně dne 11. 10. 1999, před skončením dokazování, naopak výslovně prohlásil, že další důkazní návrhy nemá. V odvolacím řízení bylo dále dokazování doplněno, a to zejména k návrhu stěžovatele. Ani po skončení odvolacího řízení stěžovatel nenavrhoval další důkazy.

Obecné soudy taktéž zohlednily námitky, které stěžovatel vznesl, a řádně se s nimi vypořádaly. Stěžovatel zejména, obdobně jako nyní v ústavní stížnosti, tvrdil, že nárok žalobce vůbec nevznikl. Podle ústavní stížnosti se soud spokojil s "dodatečným písemným tvrzením" (což stěžovatel blíže nespecifikuje), dle něhož nárok žalobci vznikl a toto tvrzení nezkoumal. Obsah rozsudku odvolacího soudu nicméně takový závěr nepotvrzuje. Tento soud poměrně rozsáhle doplnil dokazování a své rozhodnutí zjevně nezaložil na "dodatečném písemném tvrzení". Závěr, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 7. 7. 1995 vznikla mezi účastníky platně, se opírá o řadu důkazů, jak se ostatně podává ze samotného rozhodnutí odvolacího soudu. Ten sice připustil, že žalobci vznikl nárok na vydání majetkového podílu až po sedmi letech po schválení transformačního projektu, konstatoval však, že převáděná pohledávka byla (pouze) nesplatná, avšak z tohoto důvodu nelze smlouvu o jejím převodu prohlásit za neplatnou.

Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, jako by garantovalo úspěch v řízení, či, že by zaručovalo jednotlivci přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám o skutečných hmotněprávních poměrech. Je ji jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud v projednávané věci neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování vybočily z mezí ústavnosti. Po provedeném řízení na základě zjištěného skutkového stavu proto byly oprávněny vydat rozhodnutí, které je nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování.

Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně garantovaného práva stěžovatele na rovnost v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 Listiny) či jiného jeho ústavně garantovaného práva. Nezbylo mu, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.





V Brně dne 17. prosince 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 657/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies