22 Cdo 3664/2015

03. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 123
  • 50/1976 Sb. - § 137 odst. 1
  • 50/1976 Sb. - § 137 odst. 2
  • ObčZ 1964 - § 130
  • ObčZ 1964 - § 129
  • ObčZ 1964 - § 132
  • OSŘ - § 159a odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) M. Z., a b) V. Z., zastoupených JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Novobranská 270/18, proti žalovanému P. J., zastoupenému Mgr. Petrem Galiou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Sovova 709/5, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 86/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 2015, č. j. 9 Co 495/2010-523, takto:I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám zástupce žalovaného Mgr. Petra Galii.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. června 2010, č. j. 14 C 86/2005-358, zamítl žalobu na určení, „že žalobci mají ve svém společném jmění manželů část kamenné hraniční zdi v katastrálním území N. v délce 14,95 m, která stojí na hranicích parcely č. 874 a začíná u parcely č. 814/1 a vede jižním směrem“ (výrok I.), uložil žalovaným povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení v částce 64 843 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit státu společně a nerozdílně na zálohovaných nákladech znalečného částku 9 588 Kč (výrok III.).Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. března 2015, č. j. 9 Co 495/2010-523, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil kromě výroku II., v němž jej změnil tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně v částce 22 525 Kč (výrok I.), stanovil, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku v částce 10 156 Kč (výrok II.) a dále uložil žalobcům povinnost zaplatit České republice společně a nerozdílně na nákladech zálohovaných státem 27 866 Kč (výrok III.).

Odvolací soud tak rozhodl poté, co jeho původní rozsudek ze dne 5. května 2011, č. j. 9 Co 495/2010-403, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. října 2013, č. j. 22 Cdo 3321/2011-435, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dle žalobců závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Namítají, že vlastnictví právních předchůdců žalobců ke zdi v délce 14,95 m (dále rovněž jako „předmětná nemovitost“) bylo založeno na základě restitučních předpisů, konkrétně zákonem o půdě. Předmětná nemovitost byla na základě restitučních předpisů právním předchůdcům žalobců vydána a jako taková jednoznačně specifikována ve znaleckém posudku vypracovaném pro účely restitučního řízení, čímž bylo vlastnické právo právních předchůdců žalobců „jednoznačně konstituováno.“ Uvádí, že nelze samostatně, dle jiných předpisů (občanského zákoníku), zkoumat vlastnictví k věci, jež byla vydána na základě předpisu restitučního, který je zákonem speciálním vůči obecným předpisům práva občanského.

Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že určí, že žalobci mají ve svém společném jmění předmětnou nemovitost a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu i soudu prvního stupně a považuje je za správné. Domnívá se, že soudy všech stupňů provedly ve věci „vyčerpávající“ dokazování a věc byla správně právně posouzena. Navrhuje, aby dovolací soud odmítl dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení jako nepřípustné, dovolání proti výroku ve věci samé zamítl, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení.

Obsah rozhodnutí obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalobci především namítají, že bylo-li vlastnické právo jejich právních předchůdců k předmětné nemovitosti založeno na základě restitučních předpisů, nemůže být zpochybňováno v jiném řízení s poukazem na obecné předpisy práva občanského.

Nejvyšší soud se otázkou účinků rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti ve vztahu k vlastníkům nemovitostí, kteří se restitučního řízení neúčastnili, již zabýval. Opakovaně přitom dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu o vydání nemovitosti osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení. Pokud k vydání nemovitosti někým jiným než jejím vlastníkem přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na práva dosavadního vlastníka. Nabyla-li k nemovitosti vlastnické právo fyzická osoba, nelze přitom tuto nemovitost v restituci vydat s výjimkou postupu podle § 8 odst. 1 zákona o půdě. Přesto, že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, účinný do 31. 12. 2005, neměl ustanovení, podle kterého by výrok pravomocného rozhodnutí o soukromém majetkovém právu byl závazný pro účastníky, je zřejmé, že z hlediska subjektivních mezí správního rozhodnutí se i ve správním řízení uplatňuje zásada, podle níž se rozhodnutí nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno (§ 159a odst. 1 o. s. ř.) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 3048/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2008, sp. zn. 22 Cdo 1710/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1035/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou uveřejněná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

V projednávané věci odvolací soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že zeď v délce 14,95 m, stojící na pozemku žalovaného, tvořila v minulosti podélnou nosnou zeď hospodářské stavby, vystavěné právním předchůdcem žalovaného a později žalovaným odstraněné, přičemž v souladu s rozhodnutím o povolení její demolice ponechal žalovaný na místě jako část potřebnou pro zachování hraniční zdi mezi pozemky účastníků právě zmíněnou část nosné zdi stavby. Jinými slovy z dokazování vyplývá, že na hranici v délce 90 m mezi pozemky žalobců a žalovaného jsou dvě nemovité věci. Jednou je kamenná zeď v délce 14,95 m ve vlastnictví žalovaného jakožto pozůstatek hospodářské budovy, která byla v době vydání věci dle restitučních předpisů ve vlastnictví právního předchůdce žalovaného (fyzické osoby), druhou kamenná zeď v délce 75,05 m, jež není předmětem sporu.

Dovolací soud je těmito skutkovými zjištěními vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).

Byla-li ve znaleckém posudku vypracovaném pro účely vydání věci dle restitučních předpisů a následně v dohodě o vydání věci označena hraniční kamenná zeď v délce 90 m jako jedna nemovitá věc a vydána žalobcům, nezakládá toto s ohledem na výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a skutková zjištění odvolacího soudu vlastnické právo žalobců ke kamenné zdi v délce 14,95 m. Tato je pozůstatkem hospodářské stavby ve vlastnictví žalovaného (resp. jeho právních předchůdců – fyzických osob), tedy samostatnou nemovitou věcí, kterou nebylo možno v restituci vydat. Došlo-li k vydání předmětné nemovitosti, nemá tato skutečnost vliv na vlastnické právo dosavadního vlastníka.

Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky žalobců, kterými rozporují závěr odvolacího soudu, že zeď v délce 14,95 m je pozůstatkem hospodářské stavby ve vlastnictví žalovaného. Uvádějí, že na hranici pozemků je jedna nemovitá věc - zeď v délce 90 m, k níž byly přistavovány jednotlivé hospodářské budovy ze strany právních předchůdců žalobců i žalovaného, přičemž vlastníkem celé této zdi jsou žalobci. Poukazují, že v takovém případě měly soudy aplikovat § 858 Obecného občanského zákoníku. Avšak žalobci uváděné skutečnosti jsou v rozporu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Tyto námitky žalobců směřují do zjištěného skutkového stavu věci a dovolací soud se jimi nemůže zabývat.

Pro posuzovanou věc rovněž není rozhodné, zda byla zeď v některých úsecích použita jako podpora pro stavby žalobců i žalovaného (resp. jejich právních předchůdců), což dle žalobců ovlivňuje vlastnické právo k této zdi. Kamenná zeď v délce 75,05 m navazující na předmětnou nemovitost není předmětem tohoto řízení. Tudíž pro určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti není podstatné, zda a z které strany byly ke kamenné zdi, která není předmětem tohoto řízení, přistavěny jednotlivé stavby.

Přípustnost dovolání rovněž nezakládají námitky dovolatelů vůči znaleckému posudku zpracovanému pro řízení před odvolacím soudem. I tyto námitky žalobců totiž směřují do zjištěného skutkového stavu věci a dovolací soud jej není oprávněn přezkoumávat.

Jelikož žalobci podali dovolání do všech výroku rozsudku soudu odvolacího, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 22 525 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 10 156 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje částky 50 000 Kč, není dovolání ani v této části dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Ze stejného důvodu není přípustné dovolání žalobců do výroku o náhradě nákladů řízení státu, neboť ani výše těchto nákladů nedosahuje částky 50 000 Kč.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jím tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 3. února 2016

Mgr. David Havlík
předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3664/2015, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3664.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies