6 Tdo 1225/2015

24. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. W. J. S.,proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 9 To 155/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 56/2012, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. W. J. S. o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :
I.


1. Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 1 T 56/2012, uznal obviněného J. W. J. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že „se v době od 22.35 hodin do 23.00 hodin dne 27. 11. 2011 na parkovišti před nočním klubem L. L., rozjel s osobním vozidlem Škoda 135 LS Forman, RZ …, když předtím, ve snaze zabránit mu v odjezdu, se mu o přední kapotu vozidla opřela a poté na ni naklekla poškozená S. N. (rozená Ř.). Obžalovaný po místních komunikacích v obci F., okres D., v jízdě vozidlem pokračoval, chvílemi velmi pomalou rychlostí, až na konec obce F., kde opětovně výrazně zpomalil jízdu. Když ani poté poškozená kapotu vozidla neopustila, pokračoval v jízdě po silnici č. … směrem na B. a D. Takto řídil vozidlo s poškozenou na kapotě místy rychlostí až nejméně 80 km/h a s poškozenou na kapotě dojel až za železniční přejezd H., okres D., kde po spatření hlídky Policie České republiky, Dopravního inspektorátu Domažlice sám vozidlo zastavil. Poškozenou vezl po trase v délce 8 km. Po lékařském vyšetření poškozené bylo zjištěno zhmoždění levé lícní krajiny, povrchní tržná rána délky 5 mm v oblasti malíkové hrany levé ruky, zhmoždění levého a pravého kolena, pruhovitá krevní podlitina na zadní ploše levé ruky, pruhovitá krevní podlitina uprostřed zadní plochy levé paže s nevelkým oděrkem a nepravidelná plošná nepříliš intenzivní krevní podlitina v pokožce přechodu levé paže v rameno. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví však při pádu z kapoty vozu při okamžitém zabrzdění již při rychlosti vozidla přesahující 10 km/h, přichází v úvahu kterékoliv těžké zranění, jako zlomeniny lebky s pohmožděním mozku, zlomeniny páteře, zlomeniny žeber, pohmoždění plic, poranění orgánů dutiny břišní a končetin. Podle znaleckých posudků z oboru zdravotnictví odvětví psychologie a psychiatrie byla u poškozené konstatována existence posttraumatické stresové poruchy a jednání obžalovaného vedlo minimálně k rozvoji této poruchy a následky této poruchy u poškozené stále doznívají.“

2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let,jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou S. N. s jejím nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Tento rozsudek nebyl prvním soudním rozhodnutím v dané věci. Předcházelo mu několik rozhodnutí jak soudu prvého stupně, tak soudu druhého stupně:

I) rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 12. 2012, sp. zn. 1 T 56/2012, jímž byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,

II) usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 9 To 42/2013, kterým odvolací soud k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Domažlicích podle § 258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 12. 2012, sp. zn. 1 T 56/2012, v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil okresnímu soudu (a usnesení téhož soudu z téhož dne, kterým zamítl odvolání poškozené S. N. proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 12. 2012, sp. zn. 1 T 56/2012, podle § 253 odst.1 tr. ř. jako odvolání podané osobou neoprávněnou),

III) rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 1 T 56/2012, jímž tento soud uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu za to podle § 145 odst. 1 za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku,jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku, a podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou S. N. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních,

IV) usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 9 To 43/2014, kterým byl k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Domažlicích a obžalovaného J. W. J. S. podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 1T 56/2012, v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst.1 tr. ř. věc vrácena okresnímu soudu,

V) rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 1 T 56/2012, jímž tento soud uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu za topodle § 145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání3 let,jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let.Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou S. N. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních,


VI) usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 9 To 369/2014, kterým tento soud k odvolání obžalovaného J. W. J. S. a státního zástupce Okresního státního zástupce v Domažlicích podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 1 T 56/2012, v celém rozsahu a podle § 259 odst.1 tr. ř. věc vrátil okresnímu soudu.

4. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 1 T 56/2012, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 9 To 155/2015. Podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek Okresního soudu v Domažlicích zrušil ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3roků, jehož výkon mu za použití § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále mu uložil podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 roku. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 18 T 47/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání poškozené S. N. jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.


5. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 18. 6. 2015 neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Miroslava Bukovjana podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve podrobně zrekapituloval průběh kauzy od jejího počátku. Navázal, že soud prvého stupně změnil původní rozsudek, jímž jej pro jednání v krajní nouzi a ve skutkovém omylu zprostil obžaloby, na odsuzující rozsudek a nebylo zřejmé, z jakých pohnutek tak učinil. Při dalších hlavních líčeních a nových rozhodnutích se podle dovolatele vyjasnilo, že to byl permanentní tlak odvolacího soudu, který si učinil svoji představu o vině a trestu obviněného již při prvním odvolacím řízení a jakákoliv změna důkazní situace u okresního soudu nemohla na této představě odvolacího soudu nic změnit. Dále obviněný popisoval a rozebíral vývoj právního hodnocení skutku, který měl spáchat, a to zejména s ohledem na otázku posttraumatické stresové poruchy u poškozené. Tuto otázku podrobně rozebíral a zdůrazňoval, že znalci žádnou posttraumatickou poruchu nediagnostikovali a ve svých znaleckých posudcích se o ní zmiňují pouze v té souvislosti, že o ní mluvily samotná poškozená a blíže neurčitá psycholožka paní Z. ze SRN, o jejíž erudici nalézací ani odvolací soud nemají informaci, nikdo ji pro toto řízení neustanovil jako autoritu schopnou a oprávněnou učinit erudované závěry o posttraumatické poruše. Soud prvního stupně tak ve čtvrtém rozsudku dospěl k opačnému právnímu názoru než v předchozím rozsudku, když konstatoval, že ve shodě se závěrem odvolacího soudu hodnotil vyjádření znalců, kteří u poškozené konstatovali posttraumatickou stresovou poruchu, a uzavřel, že v důsledku jednání obviněného se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, jejíž důsledky stále přetrvávají. Nesprávné posouzení skutku obviněný spatřoval v tom, že nalézací soud nejprve správně dospěl ke zprošťujícímu rozsudku a na základě stejných důkazů změnil právní názor na závěr o jeho vině. Měl za to, že ve věci existuje mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu extrémní rozpor. Skutková zjištění nemají obsahovou vazbu na provedené důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném logickém způsobu jejich hodnocení a v souvislosti s hodnocením existence posttraumatické poruchy jsou pravým opakem důkazů, na jejichž základě byla učiněna. Obraty v právním posouzení jeho jednání hodnotil tak, že se jednalo o libovůli v rozhodování. Za projev této libovůle označil rozhodování odvolacího soudu, který svými ataky zvrátil rozhodování nalézacího soudu, jenž se pak snažil vyhovět přání odvolacího soudu bez ohledu na důkazní situaci. To dokladoval tím, že při posledním veřejném zasedání státní zástupkyně uvedla, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný v té části, v níž soud shledal posttraumatickou stresovou poruchu u poškozené, což nebylo v souladu s názorem odvolacího soudu, který si učinil již při prvním veřejném zasedání.

7. V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soud v Plzni ze dne 18. 6. 2015, č. j. 9 To 155/2015-950, a rovněž tak rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3. 3. 2015, č. j. 1T 56/2012-899, zrušil a podle § 226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby.

8. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že ani jednu z námitek obviněného nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by učiněná skutková zjištění nenaplňovala znaky jemu přisouzeného trestného činu. Brojil proti skutkovým zjištěním, které soudy učinily na základě provedeného dokazování. Odvolacímu soudu vytýkal, že nepřípustným způsobem zasáhl do rozhodovacího procesu soudu prvního stupně. Porušení práva na spravedlivý proces obviněný spatřoval v přesahu oprávnění plynoucího z dělby činností mezi soudem prvého a druhého stupně spočívajícího v oprávnění odvolacího soudu vyjadřovat se k hodnocení důkazů soudem prvního stupně. V teoretické rovině, pokud by odvolací soud nepřípustným způsobem zasáhl do hodnocení důkazů nalézacím soudem, bylo by možno zaznamenat porušení prvků spravedlivého procesu. V případě, že zproštění obviněného je důsledkem uplatnění principu in dubio pro reo, o nějž se nalézací soud opřel, zrušení zprošťujícího rozsudku odvolacím soudem může být odůvodněno v zásadě jen tehdy, pokud pochybnosti soudu prvního stupně postrádají důvodnost. V dané věci odvolací soud detailnějším způsobem přistoupil k posouzení jednotlivých důkazů, čímž demonstroval, že dosavadní hodnocení důkazů okresním soudem nesplnila požadavky podle § 2 odst. 6 tr. ř. a jeho závěry nesplnily požadavky podle § 2 odst. 5 tr. ř. Takový postup nebylo možno pokládat za rozporný s jeho posláním, neboť jeho úkolem je náprava vad, jimiž je odvoláním napadené rozhodnutí zatíženo. Odvolací soud soudu prvního stupně závazně neuložil, jak má hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům má dospět. Ojediněle vydal sice i jisté hodnotící závěry, jejich rozsah nebyl však takový, aby prejudikoval rozhodnutí soudu prvého stupně. Nebylo možno zaznamenat porušení práva na spravedlivý proces. Nedošlo k žádné libovůli při hodnocení důkazů. Existence posttraumatické stresové poruchy u poškozené byla dokazováním podložena.

9. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.


10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

11. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 9 To 155/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravnéhoprostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

15. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

IV.


16. V posuzované věci však uplatněná dovolací argumentace směřuje primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný ve svém dovolání nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů (vyjádřenými především ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně) a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. V prvé řadě jim de facto vytýká nesprávné hodnocení důkazů a z toho vycházející vadná skutková zjištění. Odvolacímu soudu pak ještě, že nepřípustným způsobem zasáhl do rozhodovacího procesu nalézacího soudu. Až v návaznosti na to (sekundárně) vyvozuje (navíc bez konkrétní hmotněprávní rozvahy), že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

17. Lze tedy shrnout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

18. V obecné rovině lze konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze výjimečně v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Dovolatel své podání opřel též o tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, přičemž do značné části se jeho argumentace nacházela pouze v obecné poloze a konkrétní byla pouze ve výhradách vůči závěrům soudů nižších stupňů stran existence posttraumatické stresové poruchy u poškozené. Obviněný se přitom omezil pouze na vlastní způsob interpretace některých provedených důkazů bez ohledu na jejich celkový rozsah, jakož i jejich skutečnou vypovídací hodnotu, a k výjimečnému zásahu dovolacího soudu, zaměřenému na správnost opatřených skutkových zjištění, tak neposkytl kvalifikovaný podklad.

19. Nejvyšší soud v daných souvislostech připomíná, že tzv. extrémní nesoulad nastává, tehdy jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování.

20. Dovolací soud po přezkoumání rozhodnutí soudů nižších stupňů naznal, že jejich rozhodnutí žádnou z uvedených vad netrpí, což platí i ve vztahu ke zmíněné, v podstatě jediné konkrétní námitce obviněného o vadnosti závěru o existenci posttraumatické stresové poruchy u poškozené.

21. Na osobu poškozené vypracoval znalecký posudek MUDr. Michal Hron, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který na str. 17 posudku (část III. závěr a posudek) mimo jiné uvedl, že prožitá událost ze dne 27. 11. 2011 vyvolala u posuzované S. N. vznik posttraumatické stresové poruchy, kdy na jejím vzniku měla vliv i předchozí přítomná osobnostní struktura vyšetřované, u vyšetřované byla diagnostikována Posttraumatická stresová porucha (podle Mezinárodní klasifikace nemocí je statistické označení nemoci F 43.1) vzniklá v příčinné souvislosti s prožitou událostí dne 27. 11. 2011. V současné době se jedná z psychiatrického hlediska především o úzkostně depresivní reaktivní symptomatiku, která u vyšetřované přetrvává především v důsledku soudního projednávání a znovu oživení vzpomínek na prožité psychotrauma dne 27. 11. 2011. Z psychiatrického hlediska je šance na zlepšení psychického stavu vyšetřované s ukončením soudního projednávání. K tomuto posudku byl MUDr. Michal Hron vyslechnut i v hlavním líčení.

22. Dovolatel k uvedenému namítal, že z výslechu znalce vyplynulo, že když vyšetřoval poškozenou, tak posttraumatická porucha u poškozené zjištěna nebyla a zpochybňoval tak ve svém dovolání existenci posttraumatické poruchy u ní. Této argumentaci však není možné přisvědčit, neboť neodpovídá celému obsahu vyjádření znalce, přičemž opomíjí významné skutečnosti. Obsah výslechu MUDr. Michala Hrona je zachycen na č. l. 795 a násl spisu. Na prvém místě je třeba připomenout, že znalec provedl vyšetření poškozené s velkým časovým odstupem po události, a to dne 16. 7. 2013 (srov. č. l. 636 spisu). Ve svém posudku na č. l. 634 spisu uvedl, že měl k dispozici kompletní spisový materiál vztahující se k dané věci, a to včetně psychoterapeutického nálezu ze dne 11. 2. 2012 od diplomovaného psychoterapeuta T. Z. Při výslechu v hlavním líčení pak (srov. č. l. 796 spisu) presentoval, že posttraumatickou stresovou poruchu u poškozené zjistil na základě vyšetření a na základě zprávy, kam docházela (pozn. poškozená se dostavovala k psychoterapeutu T. Z.). Bylo mu známo, že poškozená byla v psychoterapeutické péči z důvodu onkologického onemocnění, ale podle něj rozvoj poruchy dospěl proto, že prožila prožitek, který byl projednáván v hlavním líčení. Dále konkrétně sdělil, že poškozenou uvedené informace a obsah lékařských zpráv svědčí o tom, že byla tato porucha přítomna, ovšem na začátku srpna 2013 tyto příznaky u ní nezjistil. Z výše uvedeného je nepochybné, že znalec neuváděl, že by u poškozené posttraumatická stresová porucha nebyla zjištěna, nýbrž že v době vyšetření, které provedl dne 16. 7. 2013, přičemž ke skutku došlo již dne 27. 11. 2011, tedy s odstupem již 19 měsíců od události již příznaky choroby nezjistil.

23. Zde je třeba připomenout, že MUDr. Michal Hron vycházel ze zprávy podané psychoterapeutem T. Z. z F. i. W. (SRN) z 11. 2. 2012. Tato zpráva se nachází jak v originálním německém textu, tak v českém překladu ve spise na listech následujících po č. l. 276. Uvádí se v ní, že u poškozené se po předmětné události rozvinuly mohutné traumatické symptomy: vnucující obtěžující myšlenky a vzpomínky na toto trauma (vtíravé obrazy, noční můry, zpětné záblesky událostí, částečná ztráta paměti), symptomy přecitlivělosti (poruchy spánku, lekavost, zvýšená podrážděnost, intolerance k afektům, poruchy koncentrace), reakce zamezit něčemu (zamezit traumaasociovaným stimulům) a částečně emocionální hluchota (všeobecný ústup, ztráta zájmu, vnitřní neúčast), jakož i krajně rychlá unavitelnost, návaly nálady, pocity přetěžování, jakož i ztráty perspektivy a pocity mnohonásobného strachu. Byla zde proto dána v plné míře posttraumatická porucha zátěže (ICD-10-F43.1, katalogové označení diagnózy poruchy zátěže). Vznik a zachování onemocnění byly biograficky dobře sledovatelné. Onemocnění vzniklo bezprostředně po násilném činu údery a jízdou autem s obětí na kapotě vozidla činu.

24. Možno doplnit, že tato zpráva byla psychoterapeutem T. Z. textově rozšířena k datu 14. 6. 2014 a nachází se ve spise na č. l. 767 a násl. Dále je na místě zmínit, že obviněná byla vyšetřena dne 5. 12. 2011 v ordinaci Dr. med C. v. R. S. a Dr. med. H. – J. H., přičemž u ní byly diagnostikovány panické reakce na mimořádný stres a psychosomatické vyčerpání.

25. Pokud dovolatel hovořil o psychoterapeutu T. Z. jako blíže neurčité psycholožce Z. ze SRN, Nejvyšší soud neshledal důvodu o jeho kvalifikaci pochybovat. Co se týče tvrzené neurčitosti psycholožky Z. ze SRN, tak již ze znaleckého posudku (str. 14) se podává, že se jedná o přesně určenou osobu, a to dipl. psych. T. Z., psychologischer Psychoterapeut, E. …, F. i. W. Pro úplnost se dodává, že se jedná o muže a nikoli o ženu.

26. Dále je zapotřebí uvést, že k otázce posttraumatické stresové poruchy u poškozené se vyjádřila i znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, specializace klinická psychologie PhDr. et Mgr. Václava Tylová, jejíž posudek je založen ve spise na č. l. 611 - 630. V jeho závěrečné části označené jako odpovědi na otázky mimo jiné zodpověděla, že popsané potíže poškozené vznikly v přímé souvislosti s prožitou událostí dne 27. 11. 2011, odpovídají diagnóze posttraumatická stresová porucha a jejich podoba je v souladu s předloženým psychologickým/psychoterapeutickým nálezem. Trvání aktuálních potíží je udržováno a prohlubováno probíhajícím soudním procesem a jeho podobou. S ním spojené konfrontace (zejména napadání a četná obvinění ze strany obviněného) působí nepříznivě na psychiku posuzované. Aktuálně se nelze vyjádřit k prognóze jejího onemocnění, prognosticky příznivým faktorem by mohlo být ukončení soudního řízení.

27. Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem neshledal Nejvyšší soud závěr soudů nižších stupňů, že v důsledku jednání obviněného se u obviněné rozvinula posttraumatická stresová porucha, za extrémně nesouladný s provedenými důkazy.

28. Dále dovolatel namítl porušení principu spravedlivého procesu, který odvozoval z průběhu procesu v dané věci, konkrétně z toho, že soud druhého stupně podle jeho názoru ve svém rozhodování nepřípustným způsobem zasáhl do rozhodovacího procesu soudu prvního stupně, když namítal překročení oprávnění odvolacího soudu vyjadřovat se k hodnocení důkazů soudem prvního stupně.

29. V teoretické rovině možno vyslovit, že pokud by odvolací soud nepřípustným způsobem zasáhl do hodnocení důkazů nalézacím soudem, bylo by možné zaznamenat porušení prvků spravedlivého procesu. Možno připomenout, že ačkoli je možné nepravomocný rozsudek soudu prvního stupně zvrátit v neprospěch obviněného, a to rozhodnutím soudu druhého stupně na základě odvolaní podaného v jeho neprospěch, musí být takový postup odůvodněn zákonnými hledisky, přičemž ve vztahu ke zdůvodnění takového procesního postupu se připomíná, že se odvolací soud musí ve svém rozhodnutí omezit na rozvedení toho, proč jsou zatímní skutková zjištění soudu prvního stupně vadná, v čem je třeba je doplnit, k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout apod., aniž by sám tento soud vytvářel závěry o skutkovém stavu věci a nahrazoval tak hlavní líčení. Při vrácení věci k novému rozhodnutí může odvolací soud poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit soud prvního stupně, čím se má znovu zabývat, které skutečnosti vzít v potaz, nesmí však udělovat závazné pokyny k jakým závěrům má nalézací soud dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, neboť takovým způsobem by docházelo v rozporu se zákonem k předjímání výsledků řízení.

30. V posuzované věci odvolací soud tento rámec své činnosti nepřekročil. Ve svých kasačních rozhodnutích žádným způsobem nezavázal soud prvního stupně, jak má ve věci rozhodnout. Vytkl mu vadné hodnocení provedených důkazů (poukázal na konkrétní vady), přičemž sice podrobněji zmínil některé důkazy, jež byly v řízení provedeny v období předcházejícím vydání přezkoumávaného(-ých) rozsudku(-ů), avšak učinil tak proto, aby demonstroval, že dosavadní hodnocení důkazů soudem prvního stupně nesplnila požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. a že jím učiněné skutkové závěry nelze považovat za splňující požadavek formulovaný zněním § 2 odst. 5 tr. ř. Zejména mu ovšem vytýkal neúplnost dokazování, přičemž konkretizoval, v jakých směrech se tak stalo. Odvolací soud tudíž nevytýkal soudu prvého stupně pouze nedostatky v jeho dosavadním hodnocení, ale uložil mu rovněž provedení nových důkazů. Přitom mu neuložil, jak má důkazy hodnotit a k jakým závěrům při jejich hodnocení dospět. Možno tak uzavřít, že situace porušení práva na spravedlivý proces zde nenastala.

31. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

32. K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

33. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

34. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 2. 2016


JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu





Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1225/2015, ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1225.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies