7 Tdo 1318/2015

10. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl dne 10. února 2016 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. G. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 12 To 19/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 9/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

I.


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2009, sp. zn. 41 T 9/2003, byl obviněný R. G., za jednání spáchané společně se spoluobviněnou I. M., uznán vinným ad I. 1) – 8) výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Spoluobviněná I. M. pak byla za uznána vinnou v bodě I. 1) – 8), II. 1) – 28) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, dílem dokonaným, ad II. 28) ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a ad III. trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona. Obviněný R. G. byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zákona, za použití § 35 odst. 2 tr. zákona, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozených na náhradu škody. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné I. M. Ohledně části žalovaného jednání pak byli oba obvinění zproštěni obžaloby podle § 226 písm. a), resp. c) tr. ř.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný R. G. odvolání pouze proti výroku o trestu. Odvolání podala také obviněná I. M. a také státní zástupce. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. 12 To 30/2009, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř., z podnětu odvolání obviněných napadený rozsudek zrušil, ve vztahu k obviněné I. M. ve výroku o náhradě škody k jednomu z poškozených a ve vztahu k obviněnému R. G. ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o trestu obviněného R. G. tak, že mu podle § 250 odst. 3 a § 35 odst. 2 tr. zákona uložil kratší souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Odvolací soud rozhodl také o nároku na náhradu škody jednoho z poškozených vůči obviněné I. M. a podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce jako nedůvodné. Tím bylo trestní stíhání obviněného v této trestní věci pravomocně skončeno.

Z důvodu nekontaktnosti obviněného R. G., nemožnosti doručit mu rozsudek soudu I. stupně ani prostřednictvím obhájce, podle jehož sdělení se obviněný zdržoval v Itálii a měl být na něj vydán evropský zatýkací rozkaz (viz č. l. 2069/sv. 12 tr. sp.), bylo přitom řízení o odvolání vedeno proti tomuto obviněnému jako proti uprchlému, když o konání tohoto řízení rozhodl Městský soud v Praze podle § 305 tr. ř. usnesením ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 41 T 9/2003 (č. l. 2122/sv. 12 tr. spisu). Po zadržení obviněného v Itálii dne 13. 11. 2013, a to na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného soudem I. stupně v této trestní věci na něj již dne 25. 3. 2010 (č. l. 2226/sv. 14 tr. spisu), a po jeho předání do České republiky, pak obviněný podal dne 22. 1. 2015 u Městského soudu v Praze odvolání proti rozsudku soudu I. stupně sp. zn. 41 T 9/2003, s odkazem na § 306a odst. 2 tr. ř. Na základě toho Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2015, sp. zn. 41 T 9/2003, podle § 306 odst. 2 tr. ř. per analogiam zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. 12 To 30/2009, který byl, na rozdíl od rozsudku soudu I. stupně, vyhlášen v řízení proti uprchlému. Vrchní soud v Praze pak, když státní zástupce vzal své odvolání zpět, nově rozhodl o znovu podaném odvolání obviněného tentokrát i proti výroku o vině, a to v jeho přítomnosti ve veřejném zasedání rozsudkem ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 12 To 19/2015, kterým podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ohledně obviněného ve výroku o trestu a o povinnosti k náhradě škody R. S. Nově mu pak uložil podle § 250 odst. 3 tr. zákona, a § 35 odst. 2 tr. zákona, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroků o trestu z rozsudků tam uvedených, a podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozeného R. S. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Výkon uloženého trestu odnětí svobody obviněný nastoupil dne 9. 6. 2015 (viz č. l. 2495/sv. 15 tr. spisu).

II.


Proti posledně citovanému rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 5. 2015 podal obviněný řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s tím, že v předchozím řízení byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení. Poukázal stručně na rozsudky soudů obou stupňů vydané v této trestní věci a uvedl, že po vyhlášení rozsudku Městského soudu v Praze dne 30. 1. 2009, sp. zn. 41 T 9/2003, bylo proti němu od 1. 4. 2009 (v dovolání omylem uvedeno 2004) vedeno řízení proti uprchlému, ve kterém rozhodl o jeho původním odvolání pouze proti výroku o trestu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. 12 To 30/2009, který byl po jeho zadržení v Itálii dne 13. 11. 2013, a jeho vydání do České republiky, zrušen na základě jeho návrhu podle § 306a odst. 2 tr. ř. Nový soudem ustanovený obhájce JUDr. J. Vidrna, pak podal nové odvolání také proti výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 12 To 19/2015. Konkrétně pak obviněný namítá porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení konaném ve dnech 9. 4. 2008, kdy se toto konalo v jeho nepřítomnosti na základě písemné omluvy z téhož dne, že mu zdravotní stav neumožňuje osobní přítomnost, a pak v hlavním líčení konaném ve dnech 19. a 30. 1. 2009, kdy na základě další písemné omluvy a žádosti o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti ze dne 16. 1. 2009, se opět konalo hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Obviněný k tomu namítá, že uvedené dvě omluvenky nepodepsal, že byly zfalšovány, což soud při dostatečné pozornosti mohl zjistit vzhledem k jejich charakteru, když byly vyhotoveny na hlavičkovém papíru jeho tehdejšího obhájce JUDr. M. Strnada, a toto zjištění by vedlo ke kárnému řízení proti tomuto advokátovi. V tomto postupu soudu shledává obviněný pochybení, v jehož důsledku byl celkově velmi zásadně poškozen na svých právech, když konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti dne 9. 4. 2008 mu bylo znemožněno vyjádřit se k provedeným důkazům, a dne 19. a 30. 1. 2009 mu nebylo umožněno pronést závěrečnou řeč ani poslední slovo. Neztotožnil se pak se způsobem, jakým se s tímto pochybením vypořádal odvolací vrchní soud ve svém rozsudku ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 12 To 19/2015, který pravost jeho podpisů na omluvenkách hodnotil pouze na základě své subjektivní úvahy, aniž by bylo provedeno relevantní znalecké zkoumání podpisů, které se od sebe markantně liší.

Obviněný v dovolání dále uvedl, že v daných souvislostech „je nutné připustit i předpoklad“, že v závěrečné fázi hlavního líčení již ani nebyl přítomen v České republice, přičemž opět soudu I. stupně vytýká, že pokud by věnoval věci náležitou pozornost, musel by konstatovat, že na vrácené doručence z prosince 2008 (č. l. 1978/sv. 12 tr. spisu) je poštou konstatováno, že se z adresy posledního známého pobytu odstěhoval a pátrání policie po něm bylo vyhlášeno již dne 18. 12. 2008 (č. l. 2068/sv. 12 tr. spisu). Pokud by tedy bylo řízení proti uprchlému vyhlášeno ještě před vyhlášením rozsudku soudu I. stupně, musel by být v novém řízení zrušen i tento rozsudek, což by mu umožnilo další kroky k jeho aktivní obhajobě.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., a Vrchnímu soudu v Praze podle § 265l odst.1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání jen při poněkud rozšiřujícím výkladu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když obviněný nenamítá porušení některého z procesních ustanovení § 202 odst. 2, 4, 5 tr. ř., ale vznáší v podstatě skutkovou námitku, že dané žádosti o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti nepodepsal a byly zfalšovány jinou osobou. Podle státního zástupce v situaci, kdy je soudu doručena obviněným podepsaná žádost o provedení hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, navíc prostřednictvím obhájce na jeho hlavičkovém papíře, je soud oprávněn vycházet z toho, že toto podání vyjadřuje skutečnou vůli obviněného. Přitom se ztotožnil s názorem odvolacího soudu k této námitce uplatněné již v odvolání, a to zejména v tom směru, že neexistuje racionální důvod, pro který by tehdejší obhájce nebo jiná osoba žádosti obviněného falšovala. Za stojící mimo rámec uplatněného důvodu dovolání pak státní zástupce považuje námitku o postupu obhájce, který původně podal odvolání jen do výroku o trestu, když dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat kvalitu práce obhájce, jakož i spekulace obviněného o tom, že již hlavní líčení v lednu 2009 mělo být konáno v režimu řízení proti uprchlému.

Státní zástupce závěrem uvedl, že námitky podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání jsou zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.


Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Smyslem tohoto ustanovení je, aby obviněný nebyl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Namítá-li obviněný v dovolání, s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., že v předchozím řízení byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení, a to konkrétně v posledních třech termínech konání hlavního líčení dne 9. 4. 2008, kdy se mělo konat v jeho nepřítomnosti na základě jeho písemné omluvy a žádosti o jeho konání v jeho nepřítomnosti ze zdravotních důvodů, a dále ve dnech 19. a 30. 1. 2009, Nejvyšší soud této námitce nepřisvědčil. Pokud jde o námitku obviněného, že v důsledku konání hlavního líčení dne 30. 1. 2009 v jeho nepřítomnosti, mu nebylo umožněno pronést závěrečnou řeč ani poslední slovo, již v usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1487/2014, Nejvyšší soud konstatoval, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nenaplňuje námitka obviněného, podle které mu soud neumožnil uskutečnit právo posledního slova podle § 217 tr. ř. Nejvyšší soud dále uvádí, že v případě konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, může dojít ke zkrácení obviněného na jeho právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale pouze v případě, že takové důkazy, k nímž se obviněný nemohl vyjádřit, skutečně byly prováděny a staly se podkladem rozhodnutí o jeho vině. Tak tomu ale v této trestní věci obviněného R. G. nebylo. Vzhledem k níže uvedeným skutečnostem je zřejmé, že námitka týkající se zkrácení jeho práv v řízení před soudem prvního stupně je ryze formální, a konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, bez ohledu na to, zda podepsal nebo nepodepsal dané omluvy z hlavního líčení v namítaných termínech, nemělo vliv na uplatnění jeho práv na obhajobu v zákonem zaručeném rozsahu.

Jak vyplývá z trestního spisu, a Nejvyšší soud to konstatoval již ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 430/2010 (rozhodnutí o dovolání spoluobviněné I. M.), celé řízení ve věci bylo poznamenáno značnými průtahy, zaviněnými zejména spoluobviněnou I. M., ale také obviněným R. G. Obžaloba byla u soudu I. stupně podána dne 30. 6. 2003 s návrhem, aby v hlavním líčení bylo vyslechnuto 52 svědků. Řízení před soudem I. stupně trvalo od 30. 6. 2003 do 30. 1. 2009, tj. celkem 5 let a 7 měsíců. Dne 14. 7. 2009 pak ve věci rozhodl soud odvolací a věc tak byla pravomocně skončena.

V řízení před soudem I. stupně bylo nařízeno celkem 33 termínů konání hlavního líčení. V prvních dvanácti termínech se vůbec nekonalo, nebo bylo po zahájení bez provádění důkazů odročeno, a to v období od 12. 12. 2003 do 27. 2. 2006, tj. doba 2 let a víc než 2 měsíců uplynula, aniž soud fakticky ve věci jednal. Stalo se tak zejména z důvodů na straně spoluobviněné I. M., z důvodu nedostavování se svědků k soudu, ale také z důvodů na straně obviněného R. G. (nemoc, změny obhájců). Dalším z důvodů byla dlouhodobá nemoc předsedkyně senátu a následné přidělení věci nové předsedkyni senátu dne 20. 10. 2006, takže bylo nutné opakovat výslech obou spoluobviněných, když žádné další důkazy soud I. stupně do té doby neprovedl. V průběhu dalších 13 hlavních líčení, která byla nařizována od 14. 5. 2007 do 29. 7. 2008, pak docházelo k odročování hlavních líčení z důvodu nedostavování se svědků, ale postupně se v jednotlivých případech podařilo zajistit jejich účast, když na jejich výslechu strany trvaly, svědci byli soudem v hlavním líčení vyslechnuti a byly prováděny důkazy (listiny, apod.), které s případy těchto svědků (poškozených) souvisely. Obviněný R. G. sám se opakovaně nedostavoval k hlavnímu líčení, trval také na výslechu svědků (všech poškozených) v hlavním líčení, takže v řadě případů bylo nutno odročit hlavní líčení za účelem jejich předvolání, resp. opětovného předvolání, kdy pak měl možnost vyjádřit se k provedeným důkazům.

Obviněný z takto dlouhodobě probíhajícího hlavního líčení namítá v dovolání vadu spočívající v jeho konání v jeho nepřítomnosti pouze v posledních třech případech konání hlavního líčení, a to dne 9. 4. 2008, kdy se mělo konat v jeho nepřítomnosti na základě jeho písemné omluvy a žádosti o jeho konání v jeho nepřítomnosti (písemná omluva s žádostí ze dne 9. 4. 2008, viz č. l. 1904/sv. č. 11 tr. spisu), a dále ze stejného důvodu ve dnech 19. a 30. 1. 2009 (druhá písemná omluva s žádostí ze dne 16. 1. 2009, viz č. l. 1981/sv. č. 11 tr. spisu). Obě tyto písemné omluvy předložil vždy na počátku hlavního líčení tehdejší obhájce obviněného JUDr. M. Strnad soudu.

Dne 9. 4. 2008 bylo ale hlavní líčení z důvodu nedostavení se svědkyně E. Z., ohledně které byl nakonec obviněný soudem I. stupně pravomocně zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., bez jakéhokoliv dokazování vzápětí odročeno na 22. 5. 2008. Bez ohledu na důvod nepřítomnosti obviněného tak k porušení jeho práva na přítomnost u hlavního líčení nemohlo dojít. K odročenému hlavnímu líčení dne 22. 5. 2008 se obviněný osobně dostavil, ale pro opětovné nedostavení se uvedené svědkyně bylo za účelem zajištění její účasti bez provádění důkazů opět odročeno, a to na den 14. 7. 2008. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 14. 7. 2008 (viz č. l. 1933/sv. č. 11 tr. spisu) vyplývá, že se opět nedostavila uvedená svědkyně, přes vědomost o jeho konání se nedostavil ani obviněný, jehož tehdejší obhájce jej proto telefonicky kontaktoval a touto cestou byl obviněný předsedkyní senátu informován o odročení hlavního líčení na den 29. 7. 2008. K tomuto hlavnímu líčení se obviněný dostavil, bylo ale vzápětí rovněž odročeno na neurčito, a to vzhledem ke zjištění, že obviněný byl odsouzen v jiné trestní věci rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2008 (pozn. sp. zn. 7 T 68/2007), proti kterému podal odvolání. Protože ve vztahu k tomuto odsouzení přicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu, bylo nutno vyčkat jeho právní moci. K dotazu obviněný současně potvrdil předsedkyni senátu adresu pro doručování N. V., N. Po obdržení rozhodnutí odvolacího soudu ve zmíněné jiné trestní věci, a to usnesení ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 61 To 321/2008, o zamítnutí odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 7 T 68/2007, nařídil soud I. stupně termín konání hlavního líčení v této věci 41 T 9/2003 na den 19. 1. 2009. Z nedoručené zásilky s předvoláním k tomuto hlavnímu líčení (č. l. 1978/sv. 11 tr. spisu) adresované na obviněným udanou adresu N. V., N., se podle záznamu doručujícího orgánu ze dne 12. 12. 2008 obviněný z této adresy odstěhoval. Z další doručenky tamtéž pak vyplývá, že obviněný si předvolání k tomuto hlavnímu líčení osobně převzal dne 13. 1. 2009, když zásilka byla následně zaslána k zajištění jejího doručení jeho obhájci. K hlavnímu líčení dne 19. 1. 2009 se ale obviněný nedostavil. Jediný přítomný jeho obhájce JUDr. M. Strnad soudu předložil jak uvedenou dodejku s podpisem obviněného o převzetí zásilky s předvoláním k hlavnímu líčení dne 13. 1. 2009, tak také písemnou omluvu ze dne 16. 1. 2009 s podpisem obviněného (č. l. 1981 a 1987/sv. 11 tr. spisu), obsahující jeho žádost podle § 202 odst. 4, 5 tr. ř., aby bylo hlavní líčení dne 19. 1. 2009 konáno v jeho nepřítomnosti s tím, že „to platí i pro další úkony ve věci, včetně případného veřejného zasedání – odvolání“. Bez provedení jakéhokoliv dokazování pak bylo hlavní líčení odročeno na 30. 1. 2009, když se k soudu nedostavila spoluobviněná I. M., ani její obhájce a ani svědkyně E. Z. K hlavnímu líčení dne 30. 1. 2009 se pak obviněný v souladu s výše uvedenou písemnou omluvou nedostavil a bylo za přítomnosti jeho obhájce konáno podle § 202 odst. 5 tr. ř. v jeho nepřítomnosti. Podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. byla přečtena výpověď svědkyně E. Z., byly přečteny také některé listinné důkazy, výpovědi dvou svědkyň mající vztah pouze k samostatné trestné činnosti spoluobviněné I. M., a následně po skončení dokazování a závěrečných návrzích byl vyhlášen rozsudek soudu I. stupně.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, tedy hlavní líčení nebo veřejné zasedání se konalo v nepřítomnosti obviněného přesto, že měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tento dovolací důvod dopadá i na situace, kdy obviněnému byla znemožněna účast u hlavního líčení nebo veřejného zasedání v důsledku konání řízení proti uprchlému, avšak nebyly splněny podmínky pro řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. nebo neučinil-li soud rozhodnutí o vedení takového řízení podle § 305 tr. ř. V tomto případě obviněný podmínky konání řízení proti uprchlému nezpochybňuje, takové rozhodnutí učinil Městský soud v Praze podle § 305 tr. ř. usnesením ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 41 T 9/2003 (č. l. 2122/sv. 12. tr. spisu), a jako řízení proti uprchlému se vedlo až řízení o odvolání obviněného R. G., ale nikoliv hlavní líčení. Obviněný ale namítá, že řízení proti němu jako uprchlému mělo být vedeno již dříve, a to již před soudem I. stupně. Tím chce dosáhnout, jak uvádí i v dovolání, zrušení také rozsudku soudu I. stupně, což by mu umožnilo „další kroky k jeho aktivní obhajobě“.

Řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 a násl. tr. ř. lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Osoba se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině zejména tehdy, opustila-li území České republiky, případně zdržuje-li se v cizině v tomto úmyslu. Řízení proti uprchlému bude namístě tehdy, není-li známo, kde se obviněný v cizině zdržuje (Šámal, P. a/kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3453 a násl.). V případě obviněného R. G. soud I. stupně měl první poznatek o tom, že se zdržuje v cizině v Itálii, a měl být na něj vydán evropský zatýkací rozkaz, až z telefonického sdělení jeho obhájce soudu ze dne 1. 4. 2009 (záznam na č. l. 2069/sv. 12 tr. spisu), který již předtím přípisem doručeným soudu dne 16. 3. 2009 soudu sdělil, že je pro něj obviněný „ve všech formách nedostupný“ a proto mu nemůže doručit rozsudek soudu I. stupně a má z tohoto důvodu problém také s odůvodněním odvolání. Na č. l. 2122/sv. 12 je pak již zmíněné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 41 T 9/2003, o konání řízení proti obviněnému jako uprchlému podle § 305 tr. ř., tedy soud reagoval na sdělení obhájce o pobytu obviněného v cizině okamžitě po obdržení tohoto sdělení. Na č. l. 2357/sv. č. 15 tr. spisu se pak nachází mezinárodní zatýkací rozkaz na obviněného, vydaný dne 20. 11. 2013 Městským soudem v Praze v této jeho trestní věci vedené pod sp. zn. 41 T 9/2003. Tento mezinárodní zatýkací rozkaz byl vydán z důvodu sdělení italských orgánů o zadržení obviněného v Itálii dne 13. 11. 2013, a to na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného rovněž soudem v této trestní věci na něj již 25. 3. 2010, sp. zn. 41 T 9/2003 (č. l. 2226/sv. 14 tr. spisu), který však Itálie neaplikuje na případy trestné činnosti spáchané před 7. 8. 2002. Po předání obviněného do České republiky pak podal dne 22. 1. 2015 u Městského soudu v Praze odvolání proti rozsudku soudu I. stupně sp. zn. 41 T 9/2003, s odkazem na § 306a odst. 2 tr. ř.

Nelze proto přisvědčit námitce obviněného, že „je nutné připustit i předpoklad, že v závěrečné fázi hlavního líčení již nebyl přítomen v České republice“. K této námitce také státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství důvodně uvedl, že obviněný musí sám nejlépe vědět, kdy uprchl před trestním stíháním do zahraničí, a neměl by tak mluvit v této souvislosti pouze o předpokladech (pozn. obdobnou zcela neurčitou námitku obviněný uvedl již v odvolání na č. l. 2440/sv. 15 tr. spisu).

Řízení proti uprchlému neumožňuje obviněnému realizovat osobně a bezprostředně jeho právo na obhajobu a je proto závažným zásahem do tohoto jeho práva, ke kterému může být přistoupeno až v situaci, kdy má soud dostatečné podklady pro závěr, že jsou splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému podle § 302 tr. ř., tedy že se obviněný vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo, že se skrývá. Ani namítané odstěhování z udané adresy pro doručování, nebo vyhlášení pátrání policie po obviněném (dne 18. 12. 2008, č. l. 2068/sv. 12 tr. spisu) ještě neznamená, že jsou splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému podle § 302 tr. ř., tedy že se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá, zvláště pak za situace, kdy jeho obhájce předkládal soudu uvedené žádosti. K otázce, kdy může soud rozhodnout o konání řízení proti uprchlému, lze odkázat na názor, který Nejvyšší soud vyslovil v obdobné věci (usnesení ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1426/2003), kdy důvody pro konání řízení proti uprchlému neshledal, přičemž v dané jiné trestní věci orgány činné v přípravném řízení i soudy vycházely ze závěru, že se obviněný skrývá. Nejvyšší soud v uvedené jiné trestní věci uvedl, že „pro takový závěr neučinily všechna potřebná šetření a neopatřily takové podklady, které by nepochybně svědčily o tom, že nedostavování se obviněného k některým úkonům v přípravném řízení nebo na předvolání soudu vychází z jeho snahy mařit trestní řízení vyhýbáním se projednání věci, ukrýváním se na neznámém místě nacházejícím se na území republiky, to vše v úmyslu zabránit projednání věci. Pokud tyto podmínky splněny nebyly, nebylo ani možné řízení proti uprchlému konat, a bylo-li konáno, nebylo možné v něm pokračovat. Je totiž třeba stále mít na mysli, že řízení proti uprchlému je závažným zásahem do zákonných práv obviněného, kdy mu není umožněno je v plné šíři uplatnit, a proto je nezbytné, aby před rozhodnutím o takovém způsobu řízení byly vyčerpány všechny možnosti a zákonné nástroje pro objasnění otázky, proč se obviněný na předvolání nedostavuje. Rozhodně nemůže pro zahájení řízení proti uprchlému postačovat pouhé konstatování, že se obviněný nezdržuje v místě svého bydliště, byť by taková úvaha mohla vycházet z opakovaně nevyzvednutých obsílek či předvolání zasílaných mu policejními orgány nebo soudem. Vždy je potřeba činit i další úkony a kroky, které mohou dát odpověď na otázku, na jakém místě se obviněný nalézá či proč se v místě svého bydliště nenachází. I když toto řízení upravuje zákon a důvody pro jeho konání nastávají tehdy, když pro ně zavdá příčinu obviněný, i při splnění zákonných podmínek by mělo být zpravidla konáno až po vyčerpání jiných důrazných prostředků, např. žádosti o předvedení či vydání příkazu k zatčení. Není-li pobyt obviněného znám, měl by soud učinit dotazy na příslušné orgány, zda obviněný není někde hlášení k pobytu, zda není ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody apod. Pokud toto nebude zjištěno, měly by být požádány příslušné orgány Policie České republiky o zjištění důvodů nepřítomnosti obviněného v jeho bydlišti nebo o vypátrání jeho pobytu.“

Z výše uvedeného přehledu celkového průběhu hlavního líčení v této trestní věci obviněného je pak zřejmé, že mu v jeho průběhu byla dána plná možnost k řádnému uplatnění všech jeho práv v řízení před soudem I. stupně. Po vydání obviněného zpět do České republiky na základě jeho žádosti podle § 306a odst. 2 tr. ř., se pak dne 12. 5. 2015 konalo již v přítomnosti obviněného nové řízení o jeho odvolání a odvolací soud na podkladě nového odvolání proti výroku o vině i trestu přezkoumal rozsudek soudu I. stupně ohledně něj tentokrát v celém rozsahu. Přestože svým útěkem do zahraničí obviněný sám rezignoval na své právo hájit se osobně v řízení před soudem, byla mu tím dodatečně tato možnost dána.

K jeho námitkám v dovolání, že se hlavní líčení ve dnech 9. 4. 2008 a pak 19. a 30. 1. 2009 konalo v jeho nepřítomnosti na základě jeho písemných omluv, které ale on nepodepsal a považuje je za zfalšované, zřejmě tehdejším jeho obhájcem JUDr. M. Strnadem, Nejvyšší soud bez ohledu na důvodnost nebo nedůvodnost tohoto jeho tvrzení uvádí následující. Obviněný si byl plně vědom dlouhou dobu probíhajícího řízení v této jeho trestní věci před soudem I. stupně. K hlavnímu líčení dne 9. 4. 2008 se nedostavil a obhájce předložil soudu jeho písemnou omluvu s žádostí o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. V hlavním líčení dne 29. 7. 2008 obviněný osobně potvrdil předsedkyni senátu adresu pro doručování N. V., N., a přesto si zásilku s předvoláním k následujícímu termínu konání hlavního líčení na den 19. 1. 2009 na této adrese nevyzvedl, naopak mu ji nebylo možno doručit, protože podle zjištění doručujícího orgánu se z této adresy odstěhoval. Obviněný přes vědomí probíhajícího řízení neučinil nic pro to, aby soud o případné změně pobytu informoval a zajistil si tak možnost uplatnění svých práv v řízení. Soud pak toto předvolání doručoval prostřednictvím tehdejšího obhájce a ten následně předložil soudu další písemnou žádost obviněného. I když pravost jeho podpisu na obou písemných žádostech obviněný zpochybňuje, podstatné je, zda v průběhu namítaných termínů konání hlavního líčení skutečně došlo k „celkově velmi zásadnímu poškození“ jeho práv, jak namítá v dovolání. K žádnému takovému porušení ale nedošlo, protože hlavní líčení dne 9. 4. 2008 bylo pro nepřítomnost obviněného i dalších osob bez jakéhokoliv dokazování odročeno, stejně postupoval soud I. stupně i v případě hlavního líčení konaného dne 19. 1. 2009 a tak obviněný v jejich průběhu na žádném svém právu nemohl být zkrácen. Hlavní líčení dne 30. 1. 2009, ke kterému se obviněný v souladu s písemnou žádostí nedostavil, a bylo za přítomnosti jeho obhájce konáno podle § 202 odst. 5 tr. ř. v jeho nepřítomnosti, pak byla podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. ve vztahu k trestné činnosti obviněného přečtena pouze výpověď svědkyně E. Z., byly přečteny některé listinné důkazy, výpovědi dvou svědkyň mající vztah pouze k samostatné trestné činnosti spoluobviněné I. M., a následně po skončení dokazování a závěrečných návrzích, který přednesl také přítomný obhájce obviněného, byl vyhlášen rozsudek soudu I. stupně. V úvahu by mohlo přicházet porušení práv obviněného ve vztahu ke svědecké výpovědi E. Z., ale výpověď této svědkyně se nestala podkladem rozhodnutí o jeho vině, když naopak byl ohledně jednání, kterého se měl vůči ní dopustit, zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. Účelem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je náprava vad spočívajících v nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a v nemožnosti obviněného vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu podle obžaloby kladeno za vinu, a k jednotlivým důkazům. Podstatné přitom z hlediska existence tohoto dovolacího důvodu je, zda i přes možné dílčí procesní pochybení zůstalo řízení jako celek spravedlivé, nebo zda pozbylo charakter spravedlivého procesu. V daném případě je zřejmé, že řízení bylo spravedlivé, protože obviněnému byla v průběhu dlouhodobě probíhajícího řízení před soudem I. stupně dána možnost vyjádřit se jak k obžalobě, tak i k důkazům týkajícím se jednání, které mu bylo kladeno za vinu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je nutno posuzovat z formálního i materiálního hlediska ve vztahu k naplnění jeho obsahu. Formálně je citovaný dovolací důvod dán v případě, že obviněný nebyl přítomen v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. K faktickému naplnění uvedeného dovolacího důvodu se však vyžaduje i jeho materiální existence. Proto za stavu, kdy obviněný neučinil žádný úkon, kterým by dal soudu najevo, že nelze ve věci rozhodnout bez jeho osobního slyšení, nebylo naplněno materiální hledisko dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1211/2011).

K námitkám obviněného ve vztahu k postupu jeho obhájce JUDr. M. Strnada lze obecně uvést, že způsob a kvalita obhajoby je zásadně vztahem mezi obviněným a jeho obhájcem, a soudu nepřísluší dohlížet na provádění obhajoby nebo posuzovat její kvalitu. Obhájce má povinnost dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání, za splnění svých povinností však neodpovídá soudu ale obviněnému, případně orgánu, jemuž je kárně podroben. Poruší-li proto obhájce při výkonu obhajoby své povinnosti, nebo poskytuje-li právní pomoc „non lege artis“ a nejde-li přitom o trestný čin, nelze nápravu sjednat jinak než cestou advokátní komory (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96).

Na základě uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného zjevně neopodstatněným, a proto bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. února 2016


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1318/2015, ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1318.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies