6 Tdo 172/2016

16. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 329 odst. 1 písm. a)
  • TrZ - § 331 odst. 1, 3 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. února 2016 o dovolání, které podali obviněný Š. T., a obviněný P. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 To 372/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 6/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Š. T. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.



O d ů v o d n ě n í :


1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 To 372/2015, byl k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výrocích o trestech odnětí svobody rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 67 T 6/2015,kterým byli obviněný J. S. a obviněný Š. T. (oba jako býv. pprap. Policie ČR) uznáni vinnými pod bodem I. – zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a pod bodem II. – přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, obviněný P. Š. byl uznán vinným zločinem podplácení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a byli odsouzeni – obviněný J. S. podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř a půl roku, když podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost během zkušební doby dle svých sil uhradit vzniklou škodu a dále mu byl uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, a to činnosti ve služebním poměru Policie ČR, Vojenské policie ČR a zaměstnání u Městské a Obecní policie na dobu pěti let; obviněný Š. T. podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 84 tr. zákoníku a za podmínek uvedených v § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka nad obviněným, když podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost během zkušební doby dle svých sil uhradit vzniklou škodu a dále mu byl uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, a to činnosti ve služebním poměru Policie ČR, Vojenské policie ČR a zaměstnání u Městské a Obecní policie na dobu sedmi let; obviněný P. K. podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku za shora uvedený zločin a sbíhající se přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 17 T 6/2013 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 12 To 290/2013, jenž nabyl právní moci dne 28. 8. 2013, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 84 tr. zákoníku a za podmínek uvedených v § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka nad obviněným, podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 17 T 6/2013 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 12 To 290/2013, jenž nabyl právní moci dne 28. 8. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; obvinění J. S. a Š. T. byli zavázání podle § 228 odst. 1 tr. ř. uhradit společně a nerozdílně poškozeným majetkovou újmu (blíže specifikováno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně). Nově pak bylo soudem druhého stupně podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak,že obviněný J. S. byl odsouzen podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněný Š. T. byl odsouzen podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a obviněný P. K. byl odsouzen podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku za zločin uvedený v napadeném rozsudku a dále za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 17 T 6/2013 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 12 To 290/2013, jenž nabyl právní moci dne 28. 8. 2013, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 17 T 6/2013 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 12 To 290/2013, jenž nabyl právní moci dne 28. 8. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výrocích o vině, ve výroku o trestech zákazu činnosti uložených obviněným J. S. a Š. T. a ve výrocích o náhradě škody).

2. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 To 372/2015, podali obviněný Š. T. a obviněný P. K. prostřednictvím svých obhájců dovolání.

3. Obviněný Š. T. podal dovolání s odkazem na dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V úvodní části svého dovolání rekapituluje průběh trestního řízení. Pod bodem IV. pak oba dovolací důvody směšuje, aby konstatoval, že dovoláním napadené rozhodnutí považuje za nepřiměřené, neboť nepřihlíží k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům obviněného. V návaznosti na toto konstatování pak uvádí, že šlo pouze o jedno korupční jednání a celková škoda vzniklá podvodným jednáním obviněného byla 73 000 Kč a tuto obviněný ještě před konáním veřejného zasedání uhradil. Ve vztahu k uvedenému si klade otázku, jaké tresty by musely být ukládány v mediálně známých korupčních aférách, když obviněnému byl při sedmi útocích a škodě shora uvedené uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Obviněný poukazuje dále na to, že si nechal udělat průzkum ukládaných trestů v obdobných případech a nepodmíněný trest odnětí svobody byl uložen pouze ve dvou případech z dvaceti pěti, přičemž poukazuje mj. i na to, že se v případě nepodmíněných trestů jednalo o podstatně více útoků, případně se jednalo o rozsáhlejší úplatky než v případě obviněného (jeden útok). V další části dovolání poukazuje na své dobré hodnocení v zaměstnání, následné uvědomění si svého selhání a náhradu škody poškozeným. Nesouhlasí se závěry soudu druhého stupně ohledně nutnosti uložit mu nepodmíněný trest odnětí svobody. Rozhodnutí městského soudu označuje za nezákonné, kdy trest není přiměřený ohledně druhu a výměry, kdy soud jednostranně hodnotil povahu a závažnost jeho (obviněného) jednání. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby ve věci rozhodl sám Nejvyšší soud.

4. Obviněný P. K. prostřednictvím své obhájkyně uplatnil dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze námitky obviněného shrnout v konstatování, že uložený trest odnětí svobody, který byl obviněnému uložen soudem druhého stupně nereagoval na znění ustanovení § 92 odst. 3 tr. zákoníku při ukládání souhrnného trestu, a vzhledem k tomu, že ani z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně nelze dovodit, zda se zmíněný soud hledisky § 92 odst. 3 tr. zákoníku zabýval, pak považuje uložení souhrnného trestu mimo zákonnou sazbu. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze námitku obviněného charakterizovat jako nesouhlas s uloženým trestem, neboť tento souhrnný trest byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvádí Nejvyšší soud doslovně citaci „…a to pokud jde o neúplný výrok týkající se uloženého souhrnného trestu, jemuž chybí podstatná formální náležitost rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3 trestního řádu, absentuje-li v něm přesné označení tam uvedených sbíhajících se trestných činů, za něž je souhrnný trest ukládán, resp. jejich zákonné pojmenování a uvedení příslušných zákonných ustanovení odůvodňujících určitou trestní sazbu, a to jak ve vazbě na odsuzovaný trestný čin podplácení podle § 332 trestního zákoníku, ale zejména pak na trestný čin, z jehož trestný sazby soud II. stupně při ukládání souhrnného trestu dle odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel“. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále požádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody, případně o přerušení výkonu předmětného trestu odnětí svobody.

5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněných nevyjádřil.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

10. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatňují mj. oba obvinění je potřebné uvést, že veškeré námitky ve zmíněném dovolacím důvodu jsou námitkami, kterými obvinění, zejména pak obviněný Š. T. ve své podstatě zpochybňuje hodnocení důkazů soudem druhého stupně při rozhodování o druhu a výši trestu. Obviněný poukazuje na to, že nebyly vzaty v úvahu některé skutečnosti, resp. tyto bylo možno hodnotit v jeho prospěch, nebylo přihlédnuto k tomu, jaké tresty jsou ukládány ve většině případů pro obdobnou trestnou činnost apod. Nejvyšší soud ke zmíněnému dovolacímu důvodu považuje za nezbytné uvést, že „námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména kritérií uvedených v § 31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“ (viz blíže rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitku nesprávného uložení souhrnného trestu jako takového nevznáší ani obviněný P. K.

11. Obviněnému Š. T. byl ukládán úhrnný trest za trestný čin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku v souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (to vše ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku). Nejpřísněji trestným ze všech trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným, je trestný čin přijetí úplatku, kdy podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody na tři léta až deset let nebo propadnutí majetku. Byl-li obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pak jde o takový druh trestu, který zákon připouští a současně také o trest ve výměře v rámci trestní sazby (zde je nutno podotknout, že byl uložen na samé spodní hranici trestní sazby). V souvislosti s uloženým trestem je potřebné také uvést, že u obviněného šlo o trest úhrnný – tedy ukládaný za několik trestných činů, přitom v případě trestného činu zneužití úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody v trvání od jednoho do pěti let, a v případě trestného činu podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku rovněž trestem odnětí svobody v trvání od jednoho do pěti let.

12. V argumentaci obviněného v jeho trestní věci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyly shledány právně relevantní námitky k výše uvedenému dovolacímu důvodu, neboť prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu a k němu uvedených námitek obviněný ve své podstatě pouze brojil proti nepřiměřenosti uloženého trestu. V žádném případě pak nelze akceptovat námitku obviněného, že šlo o nepředvídatelné rozhodnutí odvolacího soudu. Za situace, kdy právní kvalifikace byla obviněnému známa, byl zastoupen obhájcem – tedy osobou práva znalou a bezpochyby byl seznámen s tím, jakým trestem je ohrožen, což je mj. patrno také z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 15) a bezpochyby nelze přehlédnout, že věděl o tom, že odvolání je podáno státním zástupcem v jeho neprospěch, neboť k tomuto zaslal písemné vyjádření (viz str. 6 rozsudku městského soudu). Již shora bylo uvedeno, že tyto námitky byly obsahově sloučeny s dovolacím důvodem, který byl obviněným rovněž uplatněn, a to podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Avšak ani námitky, kterými je zpochybňován uložený trest jako nepřiměřený, nemohou být akceptovatelné v rámci tohoto dovolacího důvodu, který je jednoznačně dán jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ze skutečností shora uvedených je jednoznačné, že obviněný od samého počátku byl ohrožen trestní sazbou vymezenou v ustanovení § 331 odst. 3 tr. zákoníku (od tří do deseti let), tudíž z pohledu argumentace obviněného „o nepředvídatelném rozhodnutí“ jak má na mysli ve svých rozhodnutí Ústavní soud, nelze hovořit. Z pohledu obviněného, kterému byl uložen soudem prvního stupně trest odnětí svobody podmíněně odložený, který byl následně soudem druhého stupně při stejné právní kvalifikaci, uložen jako nepodmíněný trest odnětí svobody, se tento nepodmíněný trest odnětí svobody nemůže jevit nejen jako nepředvídatelný, ale nemůže se jevit ani jako překvapivý, neboť stále se jednalo o tutéž právní kvalifikaci, a navíc, jak již bylo výše uvedeno, odvolání bylo podáno státním zástupcem v neprospěch obviněného.

13. S ohledem na shora uvedené skutečnosti bylo dovolání obviněného Š. T. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

14. K dovolací argumentaci obviněného P. K. je nutno uvést, že primárním pro posouzení akceptovatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 To 372/2015, je námitka obviněného, že mu byl uložen souhrnný trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem (nutno podotknout, že ve svém kontextu nejde o soustředěné námitky obviněného k jednotlivým dovolacím důvodům). Je tedy třeba podotknout, že obviněnému byl ukládán souhrnný trest za trestný čin podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku, přestože byl uznán vinným zločinem podplácení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, což je patrno nejen z výroku o vině (str. 5 rozsudku), ale také odůvodnění rozsudku (str. 16 rozsudku). Obdobné skutečnosti vyplývají rovněž z rozsudku soudu druhého stupně, který v odůvodnění poukazuje na vyměření trestu v rámci trestní sazby § 332 odst. 2 tr. zákoníku (k dovolání státního zástupce). Za trestný čin podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku bylo možno pachateli uložit trest odnětí svobody od jednoho do šesti let. Obviněnému však byl uložen trest odnětí svobody podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku v trvání dvou let a šesti měsíců, když podle uvedeného ustanovení je možno obviněnému uložit trest odnětí svobody až na dvě léta, přitom je však nutno podotknout, že se jednalo o souhrnný trest odnětí svobody, a to i za sbíhající se přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (jak uvádí soud druhého stupně ve svém rozsudku). Pro ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku platí zásady uvedené v § 43 odst. 1 tr. zákoníku, tj. trest se ukládá za trestný čin z nich nejpřísněji trestný.

15. Je zcela nepřehlédnutelné, že již soud prvního stupně při ukládání trestu nepostupoval správně. Správně sice dovodil nutnost ukládat trest souhrnný a tuto skutečnost ani obviněný nezpochybňuje v podaném dovolání, však pochybil, když ukládal trest podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by si ujasnil (patrně pouze přehlédl) trestní sazby jednotlivých trestný činů. Jestliže uznal obviněného vinným podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku (sazba od jednoho do šesti let), pak by uvedený trestný čin byl v rámci § 43 odst. 2 tr. zákoníku nejpřísněji trestným činem v souběhu s trestným činem podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 17 T 6/2013, neboť v případě tohoto trestného činu byl obviněný ohrožen trestní sazbou do tří let. Soud prvního stupně shodně se soudem druhého stupně však při ukládání souhrnného trestu přehlédly další významnou skutečnost, a to, že rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 17 T 6/2013, byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 12 To 290/2013, v celém rozsahu (tj. ve výroku o vině a trestu) a obviněný P. K. byl uznán vinným trestným činem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku a trest mu byl uložen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku. Podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku je možno pachateli uložit trest odnětí svobody od dvou do osmi roků. Ze shora uvedeného je pak patrno, že obviněnému měl být souhrnný trest ukládán podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, nikoli tedy podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli ani podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 67 T 6/2015, ale správně podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným [§ 175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku] rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 12 To 290/2013.

16. Z pohledu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který uvádí, že dovolání lze podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, je nutno konstatovat, že dovoláním napadený rozsudek soudu druhého stupně zmíněnou vadu ve výroku o trestu odnětí svobody ve vztahu k obviněnému P. K. nevykazuje. Ze shora uvedeného je sice zřejmé, že obviněnému byl podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přitom ustanovení § 332 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje obviněnému uložit trest odnětí svobody až na dvě léta, avšak shora uvedený dovolací důvod hovoří o trestu uloženém mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný byl uznán vinným trestným činem podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku s trestní sazbou do šesti let. Nejvyšší soud však již shora poukázal na celou řadu nepřesností, která provázela výrok o trestu ohledně obviněného P. K.

17. Přestože Nejvyšší soud zjistil shora uvedené pochybení v rozhodnutí, které je napadeno dovoláním obviněného (i v jemu předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně ohledně obviněného K.), dospěl k závěru, že v daném případě lze postupovat podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. K uvedené problematice, a to i z pohledu zmíněných dovolacích důvodů § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., které obviněný v dovolání zmiňuje, které se však prostřednictvím jeho námitek váží pouze k trestu odnětí svobody, který obviněný považuje za nepřiměřeně přísný, a jim i vytýká, že při jeho ukládání nevzaly v úvahu hlediska vymezená v § 92 odst. 3 tr. ř. a jeho výši náležitě ve svých rozhodnutích odůvodnily, případně rozvedly, která rozhodnutí byla při ukládání trestu zrušena, resp. ve vztahu ke kterým trestným činům, považuje Nejvyšší soud za potřebné znovu uvést, že obviněnému byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku a pro jeho výkon byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Pokud by Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a tomuto věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí ohledně trestu u obviněného P. K., pak by s ohledem na zásadu reformace in peius nebylo možno obviněnému uložit přísnější souhrnný trest odnětí svobody než v trvání dvou a půl roku. Trest souhrnný by přicházelo v úvahu ukládat podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, a v rámci zrušených rozhodnutí ve smyslu § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku, by musela být zrušena pouze ta rozhodnutí, která byla zrušena při ukládání souhrnného trestu v dovoláním napadeném rozhodnutí. Dovolává-li se obviněný uložení mírnějšího trestu s tím, že při ukládání trestu mělo být zohledněno, že vykonal již převážnou část podmíněně odloženého trestu, pak Nejvyšší soud poukazuje na to, že již soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku zmiňuje ustanovení § 38 tr. zák., které je obdobou nyní platného ustanovení § 92 tr. zákoníku, jehož aplikace se obviněný dovolává. Soud druhého stupně na straně 10 odůvodnění rozsudku rozvádí okolnosti, pro které ukládal obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody a s úvahami soudu druhého stupně se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Obviněný zcela přehlíží své úmyslné jednání a skutečnost, kterou zmiňuje soud druhého stupně charakterizující osobu obviněného jako „bytostnou, svým způsobem dokonce před druhými otevřeně signalizovanou náchylnost docilovat běžně svých cílů protiprávním jednáním“. Právě uvedená skutečnost výstižně charakterizuje osobu obviněného i z pohledu, že předchozí odsouzení nemělo na obviněného žádný výchovný vliv, což je také doloženo záznamy v rejstříku trestu, které dokreslují osobu obviněného z pohledu výchovného vlivu. V souvislosti s ukládáním souhrnného trestu, druhu tohoto trestu a jeho výše je vhodné zmínit, že za trestný čin podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody v trvání od dvou do osmi roků a za trestný čin podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku od jednoho roku do šesti let. V daném případě se jedná o souhrnný trest, tudíž nelze přehlížet hlediska vymezená v § 43 odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na osobu obviněného a charakter jím páchané trestné činnosti nelze zvažovat jiný druh trestu než nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť na straně obviněného nelze dohledat žádnou z polehčujících okolností. S ohledem na charakter trestné činnosti obviněného kvalifikované podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (v souběhu s přísněji kvalifikovaným trestným činem podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku), uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, je plně v souladu se zásadami pro ukládání druhu a výměry trestu (jedná se o trest, který je uložen při samé spodní hranici trestní sazby na trestný čin nejpřísněji trestný, podle kterého měl být správně souhrnný trest ukládán). Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, zejména při nutnosti respektovat zásadu reformace in peius, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že by nebylo možno obviněnému v novém řízení před soudem druhého stupně uložit přísnější souhrnný trest odnětí svobody než v trvání dvou a půl roku a pro uložení mírnějšího trestu Nejvyšší soud neshledal důvody, proto dovolání obviněného P. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. února 2016


JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 172/2016, ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.172.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies