7 Tdo 52/2016

10. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 346 odst. 2 písm. a)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 10. února 2016 v Brně dovolání obviněné Ing. M. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 7 To 489/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 129/2014, a rozhodl takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Ing. M. R. odmítá.

Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 2 T 129/2014, uznal obviněnou Ing. M. R. (dále zpravidla jen „obviněná“) vinnou přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který spáchala podle skutkových zjištění soudu tím, že

dne 13. 12. 2011 v přesně nezjištěné době od 10:00 hod. do 13:30 hod., v P., ul. K. ...., u Okresního soudu Praha – západ, při hlavním líčení v trestní věci obžalovaného R. P., vedené pod sp. zn. 1 T 124/2011, vypovídala po řádném poučení v postavení svědka, přičemž uváděla vědomě nepravdivé skutečnosti týkající se osobního vztahu k obžalovanému R. P. a popření jeho otcovství k synovi V. R., které měly podstatný význam pro rozhodnutí soudu ohledně projednávaného skutku, když konkrétně uvedla, že s obžalovaným R. P. nemá žádné dítě, nežila s ním ve společné domácnosti, nemá k němu žádný vztah a dále uvedla, že syn V. R. oslovoval obžalovaného R. P. „R.“, přičemž otcem jejího dítěte V. R. je její bratranec J. K., přičemž bylo prokázáno, že obviněná s obžalovaným R. P. žila ve společné domácnosti 17 let a po narození syna V. R. byl okolím vnímán jako otec právě obžalovaný R. P. a jako otec byl i obviněnou svému okolí představován, když následně bylo znalcem z oboru zdravotnictví, se specializací genetika, zjištěno, že obžalovanému R. P., svědčí otcovství k nezletilému V. R., s pravděpodobností vyšší než 99,9999 % a J. K. byl znalcem vyloučen jako otec nezletilého, když i na základě těchto skutečností byl skutek, kterého se měl dopustit obžalovaný R. P., původně kvalifikovaný jako přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku, usnesením Okresního soudu Praha – západ ze dne 15. 8. 2013, č. j. 1 T 124/2011-557, které nabylo právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013, č. j. 9 To 425/2013-574, dne 13. 11. 2013, postoupen Městskému úřadu Černošice k projednání věci jako přestupku.

Obviněná byla za tento přečin odsouzena podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 1 T 40/2014 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 5 To 338/2014, jakož i všech dalších rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výkon trestu odnětí svobody byl obviněné podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na osmnáct měsíců.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 7 To 489/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněné podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Umara Switata včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázala na to, že skutková zjištění soudu jsou zcela nedostatečná a nesprávná a nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně. Vytýká odvolacímu soudu, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a nijak dokazování nedoplňoval. Obviněná namítá, že postupem soudu byla zkrácena na svých právech, že napadené rozhodnutí je projevem libovůle soudní moci, a tím došlo k porušení jejích ústavních práv, zejména práva na osobní svobodu, nedotknutelnost osoby a soukromí, ochranu před zásahem do soukromého a rodinného života, právo na soudní a jinou ochranu, způsobilost mít práva, práva na život a vázanost mezinárodními smlouvami. Uvedla, že soudy porušily zásadu presumpce neviny a nesprávně aplikovaly zásadu in dubio pro reo. Závěrem vytýká nesprávnou právní kvalifikaci skutku a uložení nepřiměřeně přísného trestu.

Obviněná z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 7 To 489/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 2 T 129/2014, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se nebude k dovolání obviněného vyjadřovat, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů.

Obviněná vznesla v dovolání převážně skutkové námitky. Těmito námitkami napadla rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Tyto námitky svým obsahem nenaplňují uplatněný důvod dovolání.

Obviněná právně relevantně namítla, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a že právní kvalifikace skutku je nesprávná.

Trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku může spáchat pouze osoba, která v řízení vystupuje v postavení svědka nebo znalce podávajícího znalecký posudek. Zákonným znakem tohoto trestného činu je uvedení nepravdy o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Svědkemje fyzická osoba rozdílná od obviněného, která byla vyzvána (předvolána) některým z orgánů uvedených v § 346 odst. 2 tr. zákoníku, aby jako svědek vypovídala o skutečnostech důležitých pro řízení, které sama vnímala (poznala) svými smysly, tedy viděla, slyšela atd., anebo která se sama či z podnětu některé ze stran dostavila za tímto účelem k takovému orgánu. Ze spisu vyplývá, že závěr soudu o vině obviněné spočívá na správných skutkových zjištěních, které vyplývají z řádně provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6 tr. ř. Námitka absence subjektivní stránky trestného činu je nedůvodná.

Obviněná také vytýká, že napadené rozhodnutí nese znaky libovůle soudní moci a zásahu do osobní svobody. Nejvyšší soud těmto námitkám nepřisvědčil. Z rozhodnutí napadeného dovoláním je zřejmé, že toto rozhodnutí netrpí namítanými vadami a není jimi zatížen ani postup řízení, které mu předcházelo.

Obviněná namítla, že její vina nebyla bezpečně prokázána a spatřuje rozpor v rozhodování soudů se základními, ústavně zaručenými právy, zejména s čl. 7 odst., čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 5 odst. 1 a čl. 6 Úmluvy, dále čl. 8 Evropské Úmluvy a čl. 10 Ústavy ČR. Obviněná neuvedla, v čem spatřuje uvedený rozpor se zmíněnými ustanoveními uvedených norem. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani těmto námitkám obviněné.

Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu však není dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., ani jiným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Obviněná vytkla, že soud neaplikoval zásadu presumpce neviny a že v její trestní věci byla porušena zásada, resp. pravidlo in dubio pro reo. Zásada presumpce neviny nebyla porušena a pokud jde o porušení zásady, resp. pravidla in dubio pro reo, je třeba uvést, že se nejedná o zásadu, resp. pravidlo trestního práva hmotného, ale trestního práva procesního, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné Ing. M. R. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. února 2016


JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 7 Tdo 52/2016, ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.52.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies