4 Tdo 1543/2015

18. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265k odst. 1, 2
  • TrŘ - § 265l odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2016 o dovolání obviněného J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 3 To 45/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 6/2014, takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 3 To 45/2015 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. 43 T 6/2014.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle § 2651 odst. 4 tr. ř. se obviněný J. M. nebere do vazby.





Odůvodnění:


Obviněný J. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. 43 T 6/2014 uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že


1) v přesně nezjištěné době od 28. 2. 2011 do 8. 3. 2011 na základě Factoringové smlouvy – Rámcové smlouvy o úplatném postupování pohledávek uzavřené v B. dne 23. 1. 2009 mezi společností Bibby Financial Services, a. s., IČ 25320513, se sídlem Hlinky 18, Brno, zastoupené Ing. J. K., m. představenstva jako postupníkem a společností C-KLIMA s. r. o., IČ 60469897, se sídlem Na Jarově 2425/4, Praha 3, zastoupené obviněným jako jednatelem a postupitelem, konkretizované přílohou ke Smlouvě ze dne 28. 2. 2011, předložil v B. pravděpodobně prostřednictvím České pošty, s. p., společnosti Bibby Financial Services, a. s., k proplacení fakturu vystavenou dne 28. 2. 2011 společností C-KLIMA s. r. o. na příjemce HA & LO v. o. s., IČ 47780991, se sídlem U Tonasa 2, Ústí nad Labem, na částku 6.496.680 Kč včetně DPH, na základě které společnost Bibby Financial Services, a. s., vyplatila dne 8. 3. 2011 na účet společnosti C-KLIMA s. r. o. vedený u Komerční banky a. s., částku 2.000.000 Kč a dne 11. 4. 2011 na tentýž účet částku 1.000.000 Kč, přičemž již při předložení faktury věděl, že společnost HA & LO v. o. s., která převzala závazek jejího uhrazení do 29. 6. 2011 společnosti Bibby Financial Services, a. s., tak neučiní, neboť předmět jejího plnění, jímž byla rekonstrukce vzduchotechniky, topení, měření a regulace v sídle společnosti HA & LO v. o. s., na základě Smlouvy o dílo ze dne 20. 12. 2010 neměl být nikdy realizován a fiktivně vytvořeným neexistujícím obchodním případem tak vylákal od společnosti Bibby Financial Services, a. s., částku 3.000.000 Kč,

2) v přesně nezjištěné době od 22. 4. 2011 do 28. 4. 2011 na základě Factoringové smlouvy – Rámcové smlouvy o úplatném postupování pohledávek uzavřené v B. dne 23. 1. 2009 mezi společností Bibby Financial Services, a. s., IČ 25320513, se sídlem Hlinky 18, Brno, zastoupené Ing. J. K., m. představenstva jako postupníkem a společností C-KLIMA s. r. o., IČ 60469897, se sídlem Na Jarově 2425/4, Praha 3, zastoupené obviněným jako jednatelem a postupitelem, konkretizované Přílohou ke Smlouvě ze dne 22. 4. 2011, předložil v B., pravděpodobně prostřednictvím České pošty, s. p., společnosti Bibby Financial Services, a. s., k proplacení fakturu vystavenou dne 20. 4. 2011 společností C-KLIMA s. r. o. na příjemce Dobré OKNO s. r. o., IČ 27295591, se sídlem U Skladiště 421, Ústí nad Labem, na částku 5.520.000 Kč, včetně DPH, na základě které společnost Bibby Financial Services, a. s., vyplatila dne 28. 4. 2011 na účet společnosti C-KLIMA s. r. o. vedený u Komerční banky, a. s., částku 3.000.000 Kč, přičemž již při předložení faktury věděl, že společnost Dobré OKNO s. r. o., která převzala závazek jejího uhrazení do 18. 8. 2011 společnosti Bibby Financial Services, a. s., tak neučiní, neboť předmět jejího plnění, jímž byla rekonstrukce výrobní haly, oprava ústředního vytápění a větrání a VZT na blíže neurčeném místě na základě Smlouvy o dílo ze dne 17. 1. 2011 neměl být nikdy realizován a fiktivně vytvořeným neexistujícím obchodním případem tak vylákal od společnosti Bibby Financial Services, a. s., částku 3.000.000 Kč,

3) v přesně nezjištěné době od 22. 4. 2011 do 28. 4. 2011 na základě Factoringové smlouvy – Rámcové smlouvy o úplatném postupování pohledávek uzavřené v B. dne 23. 1. 2009 mezi společností Bibby Financial Services, a. s., IČ 25320513, se sídlem Hlinky 18, Brno, zastoupené Ing. J. K., m. představenstva jako postupníkem a společností C-KLIMA s. r. o., IČ 60469897, se sídlem Na Jarově 2425/4, Praha 3, zastoupené obviněným jako jednatelem a postupitelem, konkretizované přílohou ke Smlouvě č. SPR ze dne 22. 4. 2011 předložil v B., pravděpodobně prostřednictvím České pošty, s. p., společnosti Bibby Financial Services, a. s., k proplacení fakturu vystavenou dne 21. 4. 2011 společností C-KLIMA s. r. o. na příjemce DK Holding s. r. o., IČ 28253698, se sídlem Ocelářská 1354/35, Praha, na částku 6.840.000 Kč včetně DPH, na základě které společnost Bibby Financial Services, a. s., vyplatila dne 28. 4. 2011 na účet společnosti C-KLIMA s. r. o. vedený u Komerční banky, a. s., částku 3.000.000 Kč, přičemž již při předložení faktury věděl, že společnost DK Holding s. r. o., která převzala závazek jejího uhrazení do 19. 8. 2011 společnosti Bibby Financial Services, a. s., tak neučiní, neboť předmět jejího plnění, jímž byla rekonstrukce objektu společnosti DK Holding s. r. o. bez bližší specifikace na blíže neurčeném místě na základě Smlouvy o dílo ze dne 23. 12. 2010 neměl být nikdy realizován a fiktivně vytvořeným neexistujícím obchodním případem tak vylákal od společnosti Bibby Financial Services, a. s., částku 3.000.000 Kč.


Za to mu byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivních statutárních orgánů obchodních korporací na dobu tří roků.

Poškozená společnost Bibby Financial Services, a. s., IČ 25320513, se sídlem Hlinky 118, Brno, byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 3 To 45/2015 zamítl podle § 256 tr. ř.

Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého nově zvoleného obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, jakož i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se uplatňuje, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný strukturoval svůj mimořádný opravný prostředek do dvou základních částí. Prvá část se týkala hned několika druhů procesních vad. První závažnou procesní vadu obviněný spatřuje v tom, že mu nebyla doručena obžaloba ve smyslu § 196 odst. 1, odst. 2 tr. ř. Přestože se ve spisu nachází doručenka od zásilky adresované do vlastních rukou obviněného, podpis na této doručence mu zjevně nepatří. Na základě toho obviněný navrhl vyžádat zprávu České pošty, s. p., ke skutečnosti stran identifikačních údajů osoby, jež zásilku obsahující obžalobu převzala.

Další námitka ohledně procesních vad se týkala hlavních líčení konaných v nepřítomnosti obviněného, aniž k tomu podle obviněného byly splněny procesní podmínky. Nesplnění procesních podmínek je podle něj jednak důsledkem nedoručení obžaloby a s tím související nedoručení předvolání k prvnímu hlavnímu líčení, přičemž se nelze spokojit s prohlášením obhájce o informování obviněného o termínu hlavního líčení. Obviněný také tvrdí, že nepožádal řádně a včas o konání všech konkrétních hlavních líčení v jeho nepřítomnosti, když z protokolu o hlavním líčení ze dne 9. 12. 2014 vyplývá, že o něm byl uvědomen prostřednictvím obhájkyně, která současně předložila žádost o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Tato však není dostatečná, když absentuje datum, kdy mělo dojít k vyrozumění obhájkyně a zároveň není řádně specifikována. Co se týče hlavního líčení ze dne 22. 1. 2015, z protokolu vyplývá, že doručení není vykázáno, přičemž obviněný se na něj nedostavil. Tuto vadu nelze zhojit ani dodatečným prohlášením obviněného o tom, že byl s termíny předcházejících dvou hlavních líčení seznámen. Rovněž žádost o konání hlavního líčení dne 4. 3. 2015 bez přítomnosti obviněného bez uvedení data, podaná soudu prvého stupně prostřednictvím jeho obhájkyně, není dostatečná. Stejnou vadou trpí i konání veřejného zasedání o odvolání konané dne 17. 6. 2015, i přes skutečnost, že obviněný dne 15. 6. 2015 prohlásil, že předvolání od své obhájkyně převzal a žádá o konání předmětného veřejného zasedání ve své nepřítomnosti.

Druhá část námitek směřovala k tzv. extrémnímu nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy [k tomu více srov. poučení k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. níže]. Přestože obviněný tuto výhradu v rámci předmětného dovolacího důvodu explicitně nedeklaroval, z obsahu jeho dovolání, zejména z argumentace judikaturou Ústavního soudu právě k tomuto dovolacímu důvodu, je zřejmé, že se jedná o zcela formální nedostatek (opomenutí), když tento „extrémní nesoulad“ má bezpochyby na mysli.

Obviněný podrobně rozebral jednotlivě všechny tři dílčí útoky zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku. V rámci prvního dílčího útoku (poškozená společnost HA & LO v. o. s.) uvedl, že se soudy obou stupňů nedokázaly vypořádat s klíčovou výpovědí svědka P. K., když ten vypovídal v přípravném řízení odlišně a reálnost zakázky potvrdil, což zákonitě muselo znamenat trestný čin křivé výpovědi.

V rámci druhého dílčího útoku (poškozená společnost Dobré OKNO s. r. o.) obviněný uvedl, že mělo být přistoupeno ke znaleckému zkoumání podpisů na stěžejních listinách za účelem prokázání, zda výpověď svědka C. B., která spočívala v tom, že podpisy na listinách nejsou jeho, byla pravdivá a svědek tak byl věrohodným.

V rámci třetího dílčího útoku (poškozená společnost DK Holding s. r. o.) obviněný brojil proti skutečnosti, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s tvrzením o překročení plné moci svědka P. S., když neprovedly důkaz takovou plnou mocí, ani nehodnotily, z jakého důvodu jednatel poškozené překročení plné moci neoznámil, ani když se to dozvěděl z trestního řízení.

Obviněný dále vznesl námitky proti doplnění dokazování odvolacím soudem, když závěry o špatném ekonomickém stavu svědka I. D. jsou chybné a nepřezkoumatelné, neboť odůvodnění odvolacího soudu je toliko obecné bez doložení konkrétních důkazů. Odvolací soud též neměl hodnotit věrohodnost svědka P. S. charakterem jeho obhajoby v jiných trestních řízeních, ve kterých vystupuje jako obviněný, stejně jako v případě svědka M. M., který byl toliko trestně stíhán, přičemž je třeba ctít presumpci neviny.

Konečně v tomto duchu obviněný odmítl závěr odvolacího soudu o tom, že nelze provést šetření na místě k prokázání, zda došlo k realizaci zakázky, neboť došlo k demontáži díla. Znaky demontáže totiž mohou být podle obviněného patrné.

Jako poslední bod obviněný brojil proti zjištění výše škody, protože se podle něj soudy obou stupňů nevypořádaly se sjednaným ručením, postoupením pohledávky a vydaným rozhodčím nálezem o schválení smíru.

Orgány činné v trestním řízení měly jednat ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3269/12, uveřejněném pod č. 133/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, se společností CRG, s. r. o., jako s poškozenou, na kterou byla pohledávka převedena.

Právní vztah ručení má poté zcela zásadní vliv na výši škody, neboť od té má být odečtena pohledávka z titulu ručení, která poškozenému vznikla. Rovněž schválení smíru je zcela zásadní z hlediska vzniku škody, neboť dosavadní pohledávka zanikla a byla nahrazena novou ve výši 2.400.000 Kč, která je řádně placena.

Závěrem s přihlédnutím k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení soudu druhého stupně, stejně jako rozsudek nalézacího soudu, zrušil a vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody obviněného.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. po stručném shrnutí obsahu dovolání k argumentům obviněného stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že jeho námitky nepovažuje za důvodné. Ze spisového materiálu totiž nevyplývá, že by obžaloba či další relevantní materiály nebyly obviněnému doručeny. Z protokolů o hlavních líčeních i z protokolu o veřejném zasedání o odvolání je patrno, že byly splněny zákonné podmínky pro jejich konání v nepřítomnosti obviněného.

Argumenty obviněného obsahově podřazené pod dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce rovněž nepovažuje za důvodné. Obviněný podle něj již toliko přehodnocoval provedené důkazy a prosazoval vlastní a pro něj příznivější verzi skutkového děje. Extrémní rozpory byly obviněným toliko formálně deklarovány, když soudy obou stupňů postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. a jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř.

I otázku vzniku škody státní zástupce pokládal za správně vyřešenou a tedy jako námitku neopodstatněnou. Jak bylo soudy obou stupňů prokázáno a jak je zjevné z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně, majetek společnosti Bibby Financial Services, a. s., se v příčinné souvislosti s jednáním obviněného zmenšil o částku 9.000.000 Kč. Následné postoupení pohledávky na společnosti CRG, s. r. o., nemůže mít vliv na to, komu byla způsobena škoda.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 3 To 45/2015 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

První z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.

Námitka obviněného v tom směru, že mu vůbec nebyla doručena obžaloba, jistě spadá pod předmětný dovolací důvod. Důsledkem takové podstatné vady řízení je totiž v obecné rovině nemožnost realizace základního aspektu práva na spravedlivý proces obviněného v podobě být seznámen s podstatou obvinění a tím pádem na něj efektivně reagovat – vyjádřit se k němu, osobně se účastnit řízení před soudem a v rámci něj se vyjádřit k prováděným důkazům a sám takové navrhovat.

Obecně lze tvrdit, že účast obviněného v hlavním líčení je pravidlem, ze kterého jsou ze zákonem stanovených důvodů stanoveny výjimky, přičemž platí, že pokud je obviněný omezen na svobodě, popř. čím závažnější trestná činnost obviněného se projednává, tím důrazněji je účast obviněného vyžadována. Konkrétně pokud je obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, nelze hlavní líčení podle § 202 odst. 4 věty prvé tr. ř. v nepřítomnosti obviněného konat, přičemž nelze opomenout ustanovení § 202 odst. 4 in fine, podle kterého v případech nutné obhajoby nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce.

Následující odstavec stanovuje výjimku v tom smyslu, že ustanovení o nemožnosti konat hlavní líčení bez přítomnosti obviněného se neužije, pokud tento požádá o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, přičemž současně platí obecný požadavek podle odstavce 2 daného ustanovení, že v nepřítomnosti obviněného se může hlavní líčení provést jen když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom obžaloba byla obviněnému řádně doručena, obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, o skutku, který je předmětem obžaloby byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování.

Judikatura Nejvyššího soudu ve spojení s právní naukou stanovila náležitosti samotné žádosti obviněného o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti tak, že tuto žádost musí učinit obviněný osobně (nikoli prostřednictvím obhájce), neboť jde o úkon, jehož povaha vylučuje jiný postup, přičemž žádost může být vyjádřena kterýmkoli způsobem stanoveným obecně pro podání (ve smyslu § 59 odst. 1 tr. ř.), vždy ovšem tím způsobem, aby nebylo pochyb o tom, že jde o úkon učiněný osobně obviněným (srov. ŠÁMAL, P. a kol., Trestní řád. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2566).

Nejvyšší soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že námitky obviněného v uvedeném směru nejsou důvodné. Předně na č. l. 679 verte se nachází doručenka stvrzující doručení obžaloby a předvolání k hlavnímu líčení dne 9. a 10. 9. 2014 do vlastních rukou obviněného J. M. s datem převzetí 31. 7. 2014, stvrzená podpisem, a tedy v souladu s požadavky § 64 odst. 1 a odst. 5 tr. ř., který stručně řečeno stanovuje, že obžaloba musí být doručena obviněnému do vlastních rukou bez možnosti tzv. fikce doručení. Námitkám obviněného, nota bene poprvé uplatněných v dovolání, neodpovídá skutečný stav věci, kdy ten se k hlavnímu líčení dne 21. 10. 2014, které bylo odročeno na tento den z důvodu předchozí omluvy obhájkyně obviněného, dostavil, přičemž z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že doručení obžaloby a předvolání bylo vykázáno a lhůta k přípravě na hlavní líčení zachována bez námitek obviněného (srov. č. l. 699), načež obviněný ani po předestření obžaloby státní zástupkyní nenamítal, že by s ní nebyl seznámen (též č. l. 699). Pro úplnost je nutno uvést, že obviněnému bylo umožněno seznámit se se spisem po ukončení vyšetřování a navrhnout doplnění dokazování (č. l. 65), načež obviněný ze zdravotních důvodů souhlasil s realizací tohoto úkonu prostřednictvím obhájce (č. l. 655).

Na základě těchto skutečností nelze připustit porušení práva obviněného na spravedlivý proces, na rozdíl např. od případu judikovaného Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 1 Tz 4/93, uveřejněném pod č. 1/1994 Sb. rozh. tr., kdy v doručence o převzetí obžaloby a předvolání k hlavnímu líčení byl podpis evidentně jiný než podpis obviněného znatelný z jiných částí spisového materiálu, načež obviněný nebyl přítomen v řízení před soudem, který rozhodl v jeho nepřítomnosti. Takové skutečnosti měly vzbudit pochybnost soudu o řádném doručení obžaloby a předvolání obviněného, na rozdíl od projednávaného případu, kdy obviněný byl přítomen u hlavního líčení, byl seznámen s výsledky vyšetřování, aktivně využíval svého práva na obhajobu a námitku stran nedoručení obžaloby deklaroval až v řízení o mimořádném opravném prostředku.

Z výše uvedených důvodů, tedy že bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný měl možnost seznámit se s obžalobou, připravit se v zákonné lhůtě na hlavní líčení a vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, považuje Nejvyšší soud provedení důkazu znaleckým posudkem o pravosti podpisu obviněného na předmětné doručence obžaloby a předvolání k hlavnímu líčení za evidentně nadbytečný.

Stejný závěr o nedůvodnosti platí podle Nejvyššího soudu i pro námitky stran konání hlavního líčení před soudem prvého stupně a veřejného zasedání o odvolání před soudem druhého stupně v jeho nepřítomnosti.

U prvního hlavního líčení konaného dne 21. 10. 2014 obviněný požádal vzhledem ke svému zdravotnímu stavu o konání hlavního líčení naplánovaného na následující den v jeho nepřítomnosti (srov. č. l. 714). Hlavní líčení konané dne 22. 10. 2014 bylo odročeno na 9. 12. 2014 s tím, že obhájkyně obviněného toto bere na vědomí a již nebude obesílána.

Ze spisového materiálu je zřejmé, že předvolání obviněného na tento jednací den nebylo doručeno (srov. č. l. 724). Z úředního záznamu na č. l. 733 (komunikace soudní kanceláře s advokátní kanceláří) ovšem lze shledat, že obhájkyně obviněnému termín hlavního líčení vyřídila a ten jej vzal na vědomí. Tomu koresponduje písemná žádost obviněného zaslaná prostřednictvím e-mailu jeho obhájkyni o konání předmětného hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, která byla u hlavního líčení předložena, načež soud usnesením rozhodl o konání hlavního líčení dne 9. 12. 2014 v nepřítomnosti obviněného (srov. č. l. 737).

Obdobná situace nastala i v odročeném hlavním líčení konaném dne 22. 1. 2015, ve kterém sice opět nebylo vykázáno doručení předvolání obviněného, nicméně obviněný prostřednictvím své obhájkyně předložil písemnou žádost o konání tohoto hlavního líčení v jeho nepřítomnosti (srov. č. l. 763 ve spojení s č. l. 764).

Soud prvého stupně obviněného na základě marných pokusů o doručení předvolání k hlavnímu líčení poté telefonicky kontaktoval, načež obviněný dne 22. 1. 2015 uvedl, že si bude předvolání přebírat u své obhájkyně. K tomuto soud prvého stupně navíc vyzval obhájkyni, aby soudu zasílala potvrzení o předání těchto zásilek (srov. č. l. 773), k čemuž v rámci předvolání k hlavnímu líčení dne 4. 3. 2015 skutečně došlo (srov. č. l. 777). S tím koresponduje i potvrzení samotného obviněného o seznámení se s termíny hlavního líčení ze dnů 9. 12. 2014 a 22. 1. 2015 a potvrzení, že požádal o jednání v jeho nepřítomnosti z důvodu zdravotního stavu a totéž žádal i ohledně hlavního líčení nařízeného na 4. 3. 2015. O řádném postupu v procesu předvolávání svědčí i předložení podepsané doručenky o předvolání k hlavnímu líčení dne 4. 3. 2015 obhájkyní obviněného, u které si, jak avizoval soudu, předvolání po 22. 1. 2015 přebíral (srov. č. l. 784), která byla spojena s žádostí o konání hlavního líčení ze dne 4. 3. 2015 v nepřítomnosti obviněného. Závěr odročeného hlavního líčení dne 9. 4. 2015 se již konal v přítomnosti obviněného.

Přestože u veřejného zasedání o odvolání konaném dne 17. 6. 2015 opět nebylo obviněnému doručení předvolání vykázáno, ze spisového materiálu je zřejmé, že dne 16. 6. 2015 v 11:32 hodin byla do datové schránky soudu druhého stupně doručena žádost obviněného, ze které vyplývá, že obviněný převzal předvolání od své obhájkyně, načež z důvodu špatného zdravotního stavu žádá o jednání bez jeho přítomnosti.

Lze shrnout, že obviněný byl obžalován ze zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, přičemž v takových případech je účast obviněného v hlavním líčení zpravidla nutná. Jedinou výjimkou je případ žádosti obviněného o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, která musí být jeho osobním projevem (nelze ji toliko „přetlumočit“ obhájcem obviněného), a to za splnění kumulativních předpokladů, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, obžaloba byla obviněnému řádně doručena, obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, dále že o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a konečně že obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování.

Jak je ze spisového materiálu zjevné, obviněný po prvním konání hlavního líčení dne 21. 10. 2014 opakovaně vyjadřoval vůli o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti ze zdravotních důvodů. V prvém případě tak učinil přímo v průběhu hlavního líčení a následné žádosti již byly písemné a adresované buď obhájkyni, nebo soudu, přičemž není pochyb o tom, že tento úkon byl učiněn osobně obviněným. Přestože písemné žádosti nebyly obviněným kvalifikovaně podepsány, je třeba připomenout, že se nejedná o podání ve věci samé, jejich předložení obhájkyní dostatečně zaručuje řádnost takového postupu, stejně jako skutečnost, že obviněný byl přítomen začátku i konci hlavního líčení a nijak tento postup nerozporoval.

Stejný závěr se dá uplatnit i na proces doručování předvolání k hlavnímu líčení. Jestliže se obviněný prokazatelně o termínu hlavního líčení, či veřejného zasedání o odvolání dozvěděl od své obhájkyně, která navíc při soudních jednáních předávala písemné žádosti obviněného o konání těchto jednání v jeho nepřítomnosti, jinak řečeno předávala podání, ze kterých je zjevné, že obviněný věděl o konání hlavního líčení, nedá se mu dát za pravdu, že byl zkrácen na svém právu na obhajobu nesprávným postupem při jeho předvolání. (K výše uvedenému srov. přiměřeně též nález sp. zn. I. ÚS 1305/09).

Z výše uvedených důvodů proto nebylo důvodné akceptovat veškeré výhrady dovolatele vznesené v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Pokud jde o další z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě.Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řáduč. 265/2001 Sb.ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.

Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Obviněný pod tímto dovolacím důvodem (sice nikoliv explicitně, ale materiálně deklarovaným) v prvé řadě namítá, že mělo být provedeno řádné šetření na místě realizace předmětných zakázek k posouzení, zda se jedná o reálná díla, či o pouhou fikci.

Z výsledků dokazování provedeného nalézacím soudem je však zjevné, že tento na základě provedeného dokazování dospěl k nepochybnému závěru, že šlo toliko o fiktivní zakázky vyvolané podvodným záměrem ze strany obviněného (podstata podvodného jednání), což nalézací soud opřel zejména o výpovědi statutárních orgánů společností, pro které měl obviněný předmětné zakázky realizovat, jakož i jejich zaměstnanců. Údajné důkazy svědčící o nevině obviněného nalézací soud pečlivě a spolehlivě vyvrátil, přičemž se celkově pohyboval v mantinelech ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Pro stručnost Nejvyšší soud okazuje na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, se kterým se plně ztotožňuje (zejm. pasáže na str. 9-12). Námitka obviněného je tak toliko polemikou s hodnocením důkazů provedených soudy obou stupňů, načež obviněný dále prosazuje svoji skutkovou verzi vytvořenou na základě vlastního a pro něj příznivějšího hodnocení důkazů.

Stejný závěr lze vyslovit o tvrzených pochybeních při zjišťování skutkového stavu u všech třech dílčích útoků zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku.

Co se týká věrohodnosti svědka P. K., je třeba říci, že na č. l. 88 spisu se nachází jeho druhá výpověď z přípravného řízení, ve které tvrdil, že se k výpovědi dostavil z vlastního podnětu a označil svou první výpověď jako nepravdivou, načež se rozhodl vypovídat podle pravdy mimo jiné z toho důvodu, že do projednávané věci byli zataženi i jeho zaměstnanci. Při porovnání těchto výpovědí je zřejmé, že druhá výpověď je mnohem věrohodnější oproti prvé, která je svým charakterem velmi obecná a vágní. Jelikož se druhá výpověď víceméně shoduje s výpovědí svědka P. K. učiněnou v řízení před soudem, kdy svědek vysvětlil své důvody a motivaci, proč zprvu vypovídal odlišně, neměl nalézací soud důvod k předestření první výpovědi svědka z přípravného řízení v hlavním líčení, neboť předmětný rozpor byl vyřešen již v průběhu předchozího řízení.

K ověření výpovědi svědka C. B., která spočívala v tom, že podpisy na smlouvě o dílo a předávacím protokolu o převzetí provedeného díla nejsou jeho, nebyl důvod, protože výpověď dotyčného ve spojení s výpovědí V. Ž. a externích zaměstnanců společnosti Dobré OKNO s. r. o. spolehlivě prokázala, že realizace zakázky pro tuto společnost neproběhla. Soud proto k takovému provedení důkazu sám nepřistoupil, a jelikož obhajoba takové provedení důkazu nenavrhla, nemohlo se jednat ani o tzv. opomenutý důkaz (viz poučení k předmětnému dovolacímu důvodu).

Neprovedení důkazu plnou mocí ohledně zastupování společnosti DK Holding s. r. o. též nemá relevantní vliv na trestní odpovědnost obviněného. Jak bylo totiž zjištěno nalézacím soudem, uvedená zakázka stejně jako v předchozích případech neměla být a také ani nebyla nikdy realizována. Zjištění, zda svědek P. S. překročil plnou moc udělenou společností DK Holding s. r. o. a do jaké míry jeho jednání zavazovalo zmocnitele ve světle občanského zákoníku, nemůže mít na výše zmíněné vliv. Tomu odpovídá i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 7 Tdo 1187/2015, které uvádí, že „trestný čin může být spáchán i prostřednictvím právních úkonů, které jsou samy o sobě nezávadné, avšak nabývají kriminální povahy v důsledku toho, v jakých konkrétních souvislostech byly učiněny, za jakých okolností k nim došlo, co jimi bylo sledováno apod.“. Takové dokazování by mělo význam toliko ke zjištění trestní odpovědnosti zjevně nevěrohodného svědka P. S., který však nebyl v projednávaném případě v postavení obviněného.

Další námitky dovolatele směřují již k hodnocení důkazů soudem odvolacím. Ten podle obviněného chyboval, když v rámci hodnocení ekonomického stavu svědka I. D. podložil svůj závěr o jeho špatné ekonomické situaci zejména neplacením výživného, výpovědí z bytu či neplacením sociálního pojištění. S tímto závěrem obviněného se Nejvyšší soud neztotožňuje a jeho námitku považuje za nedůvodnou. Odvolací soud totiž za účelem prokázání role svědka I. D. ve společnosti C-KLIMA, s. r. o., kterou „převzal“ po obviněném a svědkyni Z. S. jako společník, zjišťoval v prvé řadě roli svědka D. v jiných společnostech, když po obdobném „převzetí“ celkem dvanácti společností jmenovaným svědkem došlo vždy k jejich faktickému zániku, načež odvolací soud vyslovil závěr o pochybnosti o tvrzeném důvodu angažovanosti svědka ve společnosti C-KLIMA s. r. o., čímž jen dokreslil a potvrdil danou pochybnost soudu prvého stupně. Jinak řečeno, odvolací soud svoji argumentaci nesměřoval ryze k majetkovým poměrům svědka, ale k jeho obchodním aktivitám, neboť ty důvodně naznačovaly modus operandi jednání svědka s „převzatými“ společnostmi.

Nejvyšší soud se do jisté míry ztotožňuje s námitkami ohledně vad postupu odvolacího soudu v posuzování věrohodnosti svědků P. S. a M. M. V případě svědka P. S. odvolací soud pochybil, když vyvozuje závěry o věrohodnosti dotyčného mimo jiné ze způsobu obhajoby tohoto v jiné trestní věci, ve které byl v pozici obviněného. Je totiž zcela na obviněném, jakou strategii v rámci své obhajoby zvolí, zda se dozná, odmítne vypovídat, zda bude dokonce lhát, (s limitem v podobě trestného činu křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku), či zda zvolí kombinaci výše zmíněných variant. K úplnosti je třeba dodat, že tato úvaha odvolacího soudu nebyla jediným důkazem o nevěrohodnosti svědka, neboť odvolací soud ji vyvodil i z odsouzení dotyčného svědka za druhově stejnou trestnou činnost.

Na zásadní skutečnost, tedy že P. S. v jiné trestní věci figuroval s osobou L. S. (v projednávané věci rovněž vystupující jako svědek), však výše zmíněné nemá vliv, neboť ji odvolací soud zjistil z odůvodnění rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem ve spojení s výpisem z obchodního rejstříku (č. l. 1059), což potvrzuje závěr, že se tito znali.

Odvozování závěrů o věrohodnosti svědka M. M. ze zahájeného trestního stíhání proti němu ze dne 25. 11. 2014 pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku je nepřípustné z důvodu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy z důvodu presumpce neviny, jinak řečeno odvolací soud nemůže toliko na základě obsahu spisu z jiného trestního řízení vyvozovat závěr o naplnění jednání osoby M. M., ze kterého byl obviněn, a takový aplikovat na projednávanou trestní věc. Pokud však bude vyloučena předmětná úvaha odvolacího soudu o věrohodnosti svědka M. M., zůstává zde skutečnost konstatovaná již před tím nalézacím soudem, že nebyly zjištěny žádné objektivní okolnosti dokládající realizaci předmětných stavebních činností.

Poslední okruh námitek obviněného se týká otázky vzniku škody a její výše. Obviněný zaprvé namítá, že ručení, které stejně jako svědkyně Z. S. převzal jako fyzická osoba na úhradu dluhu společnosti C-KLIMA s. r. o. vůči společnosti Bibby Financial Services, má zcela zásadní vliv, neboť škoda se v takovém případě nerovná tomu, co z majetku poškozené ušlo, ale je třeba od ní odečíst pohledávku z titulu ručení, která současně poškozené vůči ručitelům vznikla. Tato námitka je podle Nejvyššího soudu důvodná.

Lze přisvědčit obviněnému, že v případě podvodné trestné činnosti nelze „slepě“ spojovat škodu z podvodně vylákané částky. Orgány činné v trestním řízení musejí vzít do úvahy existenci zajišťovacích institutů, a to nikoliv jen jako potenciální náhradu škody, ale přímo při vyčíslení vzniklé škody. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 4 Tdo 220/2015: „V souladu s judikaturou Ústavního soudu (II. ÚS 558/01, II. ÚS 566/05) může být trestný čin podvodu podle § 250 trestního zákona spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr – třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet – byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen, a jestliže si byl dlužník této skutečnosti vědom. Dlužník by tedy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší než hodnota poskytnutého úvěru a že v případě nesplacení úvěru banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami. Tedy tam, kde je poskytnut majetkový ekvivalent plnění plynoucího z úvěru, nelze dovodit úmysl způsobit takovým jednáním škodu a na cizím majetku se takto obohatit. Naznačené závěry Ústavního soudu pak vedly ke změně judikatury Nejvyššího soudu (např. viz rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 573/2009, 3 Tdo 460/2010), v níž bylo dovozeno, že za předpokladu, kdy taková zástava postačuje k okamžitému uspokojení poskytovatele úvěru jen zčásti, není důvodu, aby způsobená škoda nebyla o tuto částku snížena. Naznačené závěry pak lze vztáhnout i k trestnému činu úvěrového podvodu, a to i v jeho kvalifikované podobě podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku“.

V projednávaném případě existoval mezi poškozenou společností Bibby Financial Services, a. s., a společníky společnosti C-KLIMA s. r. o. obviněným J. M. a svědkyní (původně podezřelou) Z. S. zajišťovací institut směnečného rukojemství, když podle bodu 6. factoringové smlouvy ze dne 23. 1. 2009 se „K zajištění svých závazků Klient (společnost C-KLIMA s. r. o. pozn. Nejvyššího soudu) zavazuje vystavit směnku vlastní splatnou na viděnou avalovanou společníky Klienta“. Tato blankosměnka vlastní vystavená poškozenou společností Bibby Financial Services, a. s., na řad společnosti C-KLIMA s. r. o. s doložkou bez protestu byla avalovaná obviněným a svědkyní Z. S. Předmětná směnka, byť již na základě rozhodčího řízení znehodnocená, se nachází na č. l. 770 spisu.

Přestože v rozhodčím řízení týkajícím se plnění svědkyní Z. S. z titulu této směnky svědkyně namítala pochybnosti o její platnosti, orgány činné v trestním řízení pochybily, když se při vyčíslení výše škody dostatečně nezabývaly její dobytností. Poněkud jinak řečeno orgány činné v trestním řízení neměly ponechat stranou zjištění jak o platnosti samotného směnečného rukojemství, tak o osobních majetkových poměrech obviněného, neboť ten mohl, přinejmenším teoreticky, disponovat majetkem ke zhojení závazků vytvořených na základě faktoringové smlouvy, což by vylučovalo naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Na rozdíl od podrobného zjišťování majetkových a personálních poměrů společnosti C-KLIMA s. r. o. se orgány činné v trestním řízení přípravném spokojily ohledně osobních majetkových poměrů obviněného toliko se zápisem do protokolu o jeho výslechu, že tento je majitelem nemovitosti v Ú. n. L. a pobírá měsíční mzdu v hodnotě 15.000 Kč (č. l. 48). Nalézací soud tuto skutečnost nijak nereflektoval a odvolací soud se touto problematikou zabýval toliko ve světle náhrady škody (srov. str. 14-15 usnesení).

Tato vada je natolik zásadní, že Nejvyšší soud v jejím důsledku musel zrušit mimo jiné napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně s tím, že nalézací soud bude muset zhodnotit jak samotnou platnost směnečného rukojemství, tak majetkové poměry obviněného v době podvodného jednání za účelem zjištění, zda jeho majetek mohl buď zhojit škodu způsobenou jeho podvodným jednáním na poškozené společnosti Bibby Financial Services, a. s., v rámci zajišťovacího institutu blankosměnky vlastní, kde obviněný byl jedním ze dvou směnečných rukojmích, což by vylučovalo naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, potažmo zda majetek obviněného, který by mohl být účinně vymožen poškozenou z titulu směnečného rukojemství, alespoň dosáhl takové hodnoty, která by zásadním způsobem měla vliv na výši způsobené škody.

Naopak námitka obviněného stran toho, že nalézací soud jednal s poškozenou společností Bibby Financial Services, a. s., když tato postoupila v únoru 2012 pohledávku vůči obviněnému společnosti CRG s. r. o., načež orgány činné v trestním řízení již neměly se společností Bibby Financial Services, a. s., jednat jako s poškozenou, důvodná není.

V prvé řadě je třeba uvést, že poškozená společnost Bibby Financial Services, a. s., byla po řádném připojení svého nároku na náhradu škody v trestním řízení (resp. v tzv. adhezním řízení) výrokem soudu prvého stupně odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních právě kvůli výše zmíněnému postoupení předmětné pohledávky vůči obviněnému na společnost CRG s. r. o. Takovému postupu soudu prvého stupně nelze nic vytknout.

Argumentace obviněného směřuje k nároku společnost CRG s. r. o. v tzv. adhezním řízení, nikoliv k samotné obhajobě obviněného, přičemž tomu odpovídá i nepřiléhavé srovnání s případem popsaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3269/12. Poněkud jinak řečeno pokud by se Nejvyšší soud ztotožnil s takovou argumentací obviněného a přikázal nižším soudům znovu projednat možnou náhradu škody vůči přistoupivší společnosti CRG s. r. o., jednal by tak v neprospěch obviněného, což je vyloučeno ustanovením § 265p tr. ř.

Nadto je třeba uvést, že argumentace obviněného není důvodná. Ustanovení § 45 odst. 3 tr. ř. sice připouští změnu osoby poškozeného v průběhu trestního řízení, načež v takové situaci právní nástupce vstupuje přímo do práv poškozeného, ovšem v situaci, že původní poškozený (v projednávaném případě společnost Bibby Financial Services, a. s.) již uplatnil svůj nárok na náhradu škody podle § 43 odst. 3 tr. ř., je třeba, aby „nastupující“ poškozený (v projednávaném případě společnost CRG, s. r. o.) dal výslovně najevo, že hodlá ve výkonu práv poškozeného pokračovat (srov. ŠÁMAL, P. a kol., Trestní řád. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 547), což v projednávaném případě společnost CRG, s. r. o., neučinila, a proto nebyl důvod, aby s ní soudy obou stupňů jako s poškozeným zacházely.

K poslední z námitek obviněného, která spočívá v tom, že soudy obou stupňů neakcentovaly dohodu o narovnání uzavřenou v návaznosti na schválení smíru rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 1. 12. 2014 sp. zn. Rsp 187/14, Nejvyšší soud uvádí, že na výši škody má vliv jednání obviněného v okamžiku dokonání trestného činu. Jakékoliv další jednání směřující k navrácení vylákané částky má poté vliv zásadně jen pro výrok o trestu a náhradě škody (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003 sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.).

Ze spisového materiálu je zřejmé, že obviněný se se svědkyní Z. S. cca tři roky po projednávaném skutku dohodl na tom, že jednání o společných závazcích vůči společnosti CRG, s. r. o. bude vést právě Z. S. Z nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 1. 12. 2014 sp. zn. Rsp 187/14 vyplývá, že povinná uzavřeným smírem se společností CRG, s. r. o. je toliko Z. S. Proto nelze považovat tvrzení odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že by se obviněný nějakým způsobem podílel na náhradě škody, za nesprávné.

Nejvyšší soud tak z podnětu dovolání obviněného J. M. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 3 To 45/2015, tak i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. 43 T 6/2014 v celém rozsahu a to z důvodů, které byly výše uvedeny. Současně Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala a jež tímto jeho rozhodnutím pozbyla svého podkladu. Poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž nově musí zhodnotit platnost sjednaného institutu směnečného rukojemství a pokud shledá, že obviněný byl opravdu směnečným rukojmím, musí dále zjistit a zhodnotit majetkové poměry obviněného J. M. za účelem zjištění, zda v době spáchání jeho podvodného jednání reálně mohlo dojít k alespoň částečnému uspokojení věřitele (poškozeného) z titulu směnečného rukojemství, což by mělo vliv na subjektivní stránku trestného činu podvodu, popřípadě na konkrétní výši způsobené škody.

Protože došlo ke zrušení odsuzujícího rozsudku i ve výroku o trestu, který obviněný t. č. vykonává, bylo nutné zároveň rozhodnout ve smyslu § 2651 odst. 4 tr. ř. o jeho případné vazbě.

Vzhledem k osobě obviněného a též s přihlédnutím k předchozímu průběhu trestního řízení Nejvyšší soud shledal, že v nynějším stádiu řízení nejsou u něho dány důvodné obavy obsažené v ustanovení § 67 písm. a) až c) tr. ř., opodstatňující jeho vzetí do vazby. Nejvyšší soud proto rozhodl, že se obviněný do vazby nebere.

Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena pouze v důsledku dovolání obviněného, podle § 265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).







V Brně dne 18. 2. 2016



















JUDr. František Hrabec















předseda senátu





Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1543/2015, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1543.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies