7 Tdo 59/2016

10. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 205 odst. 1 písm. d)
  • TrZ - § 205 odst. 2, 4 písm. a)
  • TrZ - § 234 odst. 1, 4

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 10. února 2016 v Brně dovolání obviněné S. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 6 To 55/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 17/2014, a rozhodl takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné S. B. odmítá.

Odůvodnění:


Městskýsoud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 T 17/2014, uznal obviněnou S. B. (dále zpravidla jen „obviněná“) vinnou zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle § 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, které spáchala podle skutkových zjištění soudu tím, že

společně s již pravomocně odsouzenými I. L., nar. ..., a M. D., nar. ..., dne 19. 3. 2013 v 6:45 hod. v P., na schodech z vestibulu stanice metra linky „...“ K. n., směrem do ulice J., po předchozí vzájemné domluvě a rozdělení úloh, došla odsouzená I. L. těsně před poškozenou A. R. a z batohu, který měla tato na zádech, jí vzala černou peněženku s osobními doklady, platební kartou Komerční banky, a. s., vydanou na jméno poškozené a s hotovostí 1.000 Kč, přičemž obviněná S. B. stála těsně za odsouzenou I. L. a svým tělem kryla její jednání a odsouzený M. D. se pohyboval se spoluobviněnými, když jednak hlídal okolí, zda nejsou nikým pozorováni a jednak rovněž tělem ztěžoval odhalení počínání odsouzené I. L.,

přičemž za takový čin byla v posledních třech letech odsouzena a potrestána rozhodnutími v trestních věcech vedených u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 59/2009, u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 62/2010, u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 206/2010, u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 40 T 28/2010, u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 79/2010, u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 104/2010, u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 60/2011, u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 174/2012 a u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 T 249/2012.

Za tyto trestné činy byla odsouzena podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byla zařazena pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 6 To 55/2015, podle § 258 odst. l písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. uznal obviněnou vinnou zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Obviněnou S. B. odsoudil podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněnou zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 12. 2013, č. j. 9 T 258/2013-88, doručený obviněné dne 10. 3. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Moniky Švarcové včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že došlo k porušení základních, ústavně zaručených práv obviněné, zejména práva na spravedlivý proces. Namítá, že soud nevyslovil nepochybný závěr, že se skutku dopustila obviněná a je přesvědčena o tom, že skutková zjištění soudu jsou zcela nedostatečná a nesprávná. Vytýká soudu prvního stupně, že při doplnění dokazování nepřezkoumal řádně důkazy a pochybil při vyhodnocení kamerových záznamů usvědčujících obviněnou ze spáchání těchto činů. Závěrem uvedla, že soudy porušily zásadu presumpce neviny a nesprávně aplikovaly zásadu in dubio pro reo.

Obviněná z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 6 To 55/2015, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a zprostil obviněnou obžaloby. Alternativně navrhla, aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného usnesení (správně má být: rozsudku) věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné nevyjádřil.

Nejvyšší soud proto jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem zásadně vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Obviněná vznesla v dovolání skutkové námitky. Těmito námitkami napadla rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod, protože obviněná jimi zpochybňuje skutkový stav věci zjištěný soudy obou stupňů.

Obviněná také vytkla, že soud neaplikoval zásadu presumpce neviny a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedla, že v její trestní věci byla porušena zásada, resp. pravidlo in dubio pro reo. Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Vyjadřuje požadavek, aby vina obviněného, resp. obžalovaného, byla úplně a nepochybně prokázána. Odsuzující rozsudek musí být tedy vynesen, až když byly odstraněny všechny důvodné pochybnosti o vině obžalovaného. K námitce obviněné týkající se porušení pravidla in dubio pro reo, je třeba uvést, že se nejedná o pravidlo trestního práva hmotného, ale trestního práva procesního, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné S. B. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. K projednání dovolání v neveřejném zasedání v takovém případě není třeba souhlasu obviněné ani nejvyššího státního zástupce.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. února 2016


JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 7 Tdo 59/2016, ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.59.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies