21 Cdo 1473/2015

09. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 480 odst. 1
  • ObčZ 1964 - § 480 odst. 2
  • OSŘ - § 175k odst. 1
  • OSŘ - § 175k odst. 3
  • OSŘ - § 175o odst. 1
  • OSŘ - § 175o odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po V. Š., zemřelém dne 20. září 1996, za účasti 1) V. M., jako právní nástupkyně M. Š., zemřelé dne 8. června 1998, zastoupené Mgr. Evou Durdilovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Slezská č. 144, 2) J. W., zastoupené Mgr. Evou Durdilovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Slezská č. 144, 3) A. J., jako právní nástupkyně M. J., zemřelého dne 11.1.2004, 4) L. N. (dříve O.), jako právní nástupkyně M. J., zemřelého dne 11.1.2004, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 48, 5) M. K., jako právní nástupkyně M. J., zemřelého dne 11.1.2004, a 6) V. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 48, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 D 1418/1996, o dovoláních V. Š. a L. N. (dříve O.) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2013, č. j. 24 Co 352/2010-1115, ve znění usnesení ze dne 4. listopadu 2014, č. j. 24 Co 352/2010-1216, takto:

Usnesení městského soudu (ve znění usnesení ze dne 4. listopadu 2014, č. j. 24 Co 352/2010-1216) se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Řízení o dědictví po V. Š., zemřelém dne 20.9.1996 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením vydaným Obvodním soudem pro Prahu 5 dne 5.11.1996, č.j. 18 D 1418/1996-1. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. Alena Procházková, notářka v Praze (§ 38 o.s.ř.).

Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 12.11.1999, č.j. 18 D 1418/1996-255, rozhodl, že „kopie listiny označená jako Závěť ze dne 6.8.1996 není závěť ve smyslu ustanovení § 476 a § 476a občanského zákoníku“ (výrok I.) a že „ověřená kopie listiny označená jako Čestné prohlášení ze dne 6.8.1996 není odvolání závěti ve smyslu ustanovení § 480 odst. 1 občanského zákoníku“ (výrok II.), dále uložil V. Š., aby podal žalobu proti M. Š. (právní předchůdkyni V. M.), J. W. a M. J. (právnímu předchůdci A. J., L. N. a M. K.) o určení, že „závěť zůstavitele sepsaná ve formě notářského zápisu ze dne 14.6.1996 je neplatná“ (výrok III.). Uvedl, že „zůstavitel zanechal dvě závěti sepsané ve formě notářského zápisu, a to závěť ze dne 30.10.1995 obsahující odkaz veškerého majetku a závěť ze dne 14.6.1996, která rovněž obsahuje odkaz veškerého majetku a tím ruší závěť předchozí“, že V. Š. na jednání ze dne 20.5.1998 sdělil, že „existuje závěť ještě pozdější“ a dne 8.6.1998 založil do spisu kopii listiny označené jako „závěť“ ze dne 6.8.1996 a ověřenou fotokopii listiny označené jako „čestné prohlášení“ ze dne 6.8.1996, která „obsahuje mimo jiné prohlášení zůstavitele o odvolání závěti ze dne 14.6.1996“. Dospěl k závěru, že listina obsahující závěť či listina odvolávající závěť „musí být předloženy ve své originální podobě“, neboť „kopie spolehlivě neprokazují, že zůstavitel skutečně listiny vlastnoručně podepsal“ a že „listiny byly vlastnoručně podepsány i dvěma svědky“, že zůstavitel mohl „originály předmětných listin, pokud skutečně existovaly, zničit, a projevit tak svou vůli zrušit účinky těchto listin“. Protože V. Š. zpochybnil platnost závěti ze dne 14.6.1996 tím, že namítal, že „k sepsání této závěti došlo protiprávním způsobem, neboť zůstavitel byl psychicky vydírán“, soud jej odkázal k podání žaloby podle § 175k odst. 2 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2013).

K odvolání V. Š. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.3.2000, č.j. 24 Co 61/2000-272, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12.11.1999, č.j. 18 D 1418/1996-255, „ve výroku I., kterým bylo rozhodnuto, že kopie listiny označená jako závěť ze dne 6.8.1996 není závěť“, potvrdil a „ve výrocích II. a III.“ usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně ohledně nutnosti předložení originálu závěti v dědickém řízení, neboť podle něj „okolnost, že zůstavitel originál listiny nezničil, nelze prokázat jinak než právě předložením nezničeného originálu“. V otázce odvolání závěti ze dne 14.6.1996 pozdější závětí však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že zničením listiny, která obsahuje odvolání závěti, se platnost původní závěti neobnoví, a zavázal soud prvního stupně k doplnění dokazování ohledně zjištění stanoviska ostatních dědiců k „čestnému prohlášení“ ze dne 6.8.1996, případně k provedení výslechu svědků, kteří tuto listinu podepsali.

Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 18.10.2002, č.j. 18 D 1418/1996-486, uložil V. Š., aby do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podal u Obvodního soudu pro Prahu 5 „žalobu proti J. W., že není dědičkou zůstavitele“, „žalobu proti M. J. o určení, že M. J. není dědicem zůstavitele“ a „žalobu proti V. M. (jako právní nástupkyni M. Š.) o určení, že není dědičkou po zůstaviteli ze závěti ze dne 14.6.1996“ (výrok I.); současně uložil J. W., M. J. a V. M., aby podali do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení u Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu proti V. Š. o určení, že není dědicem zůstavitele“ (výrok II.). Dospěl k závěru, že „mezi účastníky došlo ke sporům ohledně platnosti listiny označené jako Čestné prohlášení ze dne 6.8.1996, ohledně platnosti závěti sepsané ve formě notářského zápisu ze dne 14.6.1996 a ohledně dědické nezpůsobilosti J. W. a V. Š.“ a bylo třeba postupovat podle § 175k odst. 2 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2013).

K odvolání V. Š. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.3.2003, č.j. 24 Co 50/2003-507, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18.10.2002, č.j. 18 D 1418/1996-486, „ve výroku I. změnil jen tak, že V. Š. se ukládá podání žaloby proti J. W. a M. J. o určení, že nejsou dědici ze závěti ze dne 14.6.1996“, „jinak v tomto výroku“ usnesení potvrdil a rozhodl, že „ve výroku II. zůstává nedotčeno“. Uvedl, že J. W. „je zákonnou dědičkou a také dědičkou ze závěti ze dne 14.6.1996“ a že M. J. „by v případě prokázání zrušení závěti ze dne 14.6.1996 čestným prohlášením ze dne 6.8.1996 nebyl dědicem podle této závěti, avšak v případě prokázání neplatnosti závěti ze dne 14.6.1996 by mohl být dědicem podle závěti předchozí, která by nebyla zrušena neplatnou závětí pozdější“, a že proto bylo nutné upřesnit podání žaloby o určení, že tito dědicové nejsou dědici ze závěti ze dne 14.6.1996.

K dovolání V. Š. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 22.4.2004, č.j. 30 Cdo 680/2004-532, dovolací řízení zastavil pro nesplnění podmínky povinného zastoupení dovolatele advokátem.

Poté, co usnesením ze dne 27.12.2004, č.j. 18 D 1418/1996-560, které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30.6.2005, č.j. 24 Co 134/2005-574, rozhodl o tom, že na místo M. J., zemřelého dne 11.1.2004, se bude v řízení pokračovat s A. J., L. N. (dříve O.) a M. K., Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 9.8.2007, č.j. 18 D 1418/1996-747, určil obecnou cenu majetku, který měl zůstavitel s pozůstalou manželkou v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, částkou 107.676 Kč a co z tohoto majetku patří do dědictví a co pozůstalé manželce.

Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 21.4.2008, č.j. 18 D 1418/1996-830, určil obecnou cenu majetku zůstavitele částkou 3.083.702,50 Kč, výši dluhů částkou 8.190 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 3.075.512,50 Kč. Uvedl mimo jiné, že „nepřihlížel k nároku zůstavitele podle zákona č. 403/1990 Sb. na vydání nemovitostí v katastrálním území K. H., a to domu, část obce H., a strojírny se všemi součástmi a příslušenstvím, na parc. č. 2559/9, včetně všech souvisejících pozemků (dále také jen „restituční nárok zůstavitele“), a omezil se pouze na zjištění jeho spornosti“, když „vycházel z rozdílných skutkových tvrzení účastníků“, neboť V. Š. uvedl, že „nárok zůstavitele na vydání nemovitostí v katastrálním území K. H. ke dni úmrtí zůstavitele neexistoval, neboť nebyl zůstavitelem v souladu se zákonem č. 403/1990 Sb. řádně a včas uplatněn, resp. neexistuje relevantní důkaz, že by zůstavitelem uplatněn byl“, že „marným uplynutím lhůty šesti měsíců od účinnosti zákona č. 403/1990 Sb., která nastala dne 1.11.1990, tedy nárok zůstavitele zanikl“, a že proto „zůstavitel nemohl tímto nárokem disponovat ani v době pořízení závěti ze dne 14.6.1996“; naproti tomu, že J. W., V. M., A. J. a L. N. (dříve O.) uvedly, že „za života zůstavitele byl tento nárok na vydání nemovitostí řádně a včas zůstavitelem uplatněn a existoval ke dni sepsání závěti ze dne 14.6.1996 i ke dni úmrtí zůstavitele“ a že „by měl být předmětem dědictví“. Toto usnesení nabylo právní moci dne 16.5.2008.

Obvodní soud Prahu 5 usnesením ze dne 12.11.2008, č.j. 18 D 1418/1996-844, ukončil účast v řízení o dědictví po zůstaviteli A. J., L. N. (dříve O.) a M. K., jež do řízení vstoupily jakou právní nástupkyně M. J. Dospěl k závěru, že „M. J. byl určen jako dědic nároku na vydání nemovitostí v katastrálním území K. H., tj. majetku, který nebyl zařazen do soupisu aktiv a pasiv dědictví“ a „není ani dědicem zůstavitele ze zákona, tj. nesvědčí mu žádný dědický titul“, a že proto „bylo třeba jeho účast v dědickém řízení ukončit podle § 94 odst. 4 o.s.ř., neboť v řízení se nejedná o jeho právech a povinnostech“.

K odvolání A. J., L. N. (dříve O.) a M. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.11.2009, č.j. 24 Co 43/2009-878, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12.11.2008, č.j. 18 D 1418/1996-844, změnil tak, že „se v tomto řízení neukončuje účast A. J., L. N. (dříve O.) a M. K. jako právních nástupců zemřelého M. J.“. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „v dědickém řízení platí zvláštní úprava uvedená v § 175k odst. 1 nebo odst. 2 o.s.ř.“ a že „soud I. stupně nepostupoval správně, když účast procesních nástupců zemřelého závětního dědice M. J. v tomto řízení ukončil s odkazem na ustanovení § 94 odst. 4, § 175k odst. 3 a § 175y odst. 1 o.s.ř.“. Podle názoru odvolacího soudu navíc „nebyl na místě ani postup podle § 175k odst. 3 o.s.ř.“, neboť zůstavitel „uplatnil restituční nárok podle zák. č. 403/1990 Sb.“ a „vystupuje jako žalobce ve sporu o vydání věci“, z čehož odvolací soud dovodil, že „uplatněný nárok je předmětem dědictví“, přičemž „skutečnost, zda toto uplatnění bude či nebude úspěšné, nemá vliv na to, že uplatněný nárok se dědí a dědici tohoto nároku vstupují do práv a povinností zůstavitele“, a že „M. J. lze podle závěti, jejíž platnost nebyla dosud zpochybněna, důvodně považovat za dědice části zůstavitelem uplatněného nároku podle zák. č. 403/1990 Sb.“. Současně upozornil soud prvního stupně na možnost postupu podle § 175o odst. 2 o.s.ř., zjistí-li soud předtím, než bylo dědické řízení pravomocně skončeno, nové skutečnosti, které vyžadují změnu usnesení podle § 175o odst. 1 o.s.ř. dříve, než bylo dědické řízení pravomocně skončeno“.

Obvodní soud pro Prahu 5 - poté, co při jednání konaném dne 1.7.2010 konstatoval, že „soupis aktiv dědictví se doplňuje o položku č. 15: restituční nárok zůstavitele podle zákona č. 403/1990 Sb. na vydání nemovitostí v katastrálním území K. H., ke dni úmrtí neoceňován“ - usnesením ze dne 24.8.2010, č.j. 18 D 1418/1996-975, potvrdil nabytí dědictví „podle dědických podílů“, přičemž M. Š. potvrdil nabytí spoluvlastnických podílů (na pozemcích tam uvedených) specifikovaných v usnesení pod bodem 1. písmeny a) až i), šatstva, prádla a obuvi bez hodnoty, a hotovosti vrácené z Fakultní nemocnice v Motole ve výši 380 Kč; J. W. potvrdil nabytí nemovitosti zapsané na LV č. 52 pro katastrální území R., obec P. v ceně 384.100,- Kč a spoluvlastnického podílu ve výši 2/3 restitučního nároku zůstavitele, který však neocenil; M. J. potvrdil nabytí spoluvlastnického podílu ve výši 1/3 restitučního nároku zůstavitele, který neocenil; V. Š. potvrdil nabytí spoluvlastnického podílu o velikosti id. 2/12 na pozemku parc. č. 480 zapsaném na LV č. 224 pro katastrální území R., obec P., v ceně 32.318,33 Kč; určil odměnu soudní komisařky JUDr. Aleny Procházkové ve výši 21.390 Kč a její hotové výdaje ve výši 1000 Kč, tedy „náklady včetně DPH v celkové výši 26.868 Kč“, a rozhodl, že na úhradě této částky se účastníci podílí „podle poměru toho, co z dědictví nabyli k celému dědictví“, a to V. M. částkou 23.239,79 Kč, J. W. částkou 3.346,62 Kč a V. Š. částkou 281,59 Kč, přičemž jsou povinni uhradit tyto částky soudní komisařce do 10 dnů od právní moci tohoto usnesení, a dále rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“. V odůvodnění uvedl, že „prostá kopie Závěti ze dne 6.8.1996 (originál nebyl předložen) a úředně ověřená kopie Čestného prohlášení ze dne 6.8.1996 (originál nebyl předložen) nesplňují zákonem stanovené podmínky pro platnost závěti či odvolání závěti“ a že „k nim proto nepřihlížel“, že žaloba podle § 175k odst. 2 o.s.ř. „žádným z účastníků ve stanovené lhůtě podána nebyla“, že „postupoval podle závěti ze dne 14.6.1996“, neboť „závěť předchozí ze dne 30.10.1995 nemůže vedle této závěti obstát a existence závěti pozdější nebyla v řízení prokázána“, že „dědicové nedospěli k dohodě o vypořádání dědictví“, a že proto bylo nabytí dědictví dědicům potvrzeno „podle dědických podílů vyplývajících ze závěti ze dne 14.6.1996“.

K odvolání V. Š. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.4.2013, č.j. 24 Co 352/2010-1115, ve znění usnesení ze dne 4.11.2014, č.j. 24 Co 352/2010-1216, zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24.8.2010, č.j. 18 D 1418/1996-975, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel ze zjištění, že „zůstavitel vystupoval jako žalobce v řízení o uzavření dohody o vydání věci podle zák. č. 403/1990 Sb. u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 126/92“, že toto řízení je nyní přerušeno, protože „nejsou známi dědicové nároku“, a dospěl k závěru, že „v tomto řízení se rozhoduje o restitučním nároku zůstavitele vůči povinné osobě“; vytknul soudu prvního stupně, že „nezjistil cenu předmětného restitučního nároku ke dni smrti zůstavitele“ a uložil mu, aby „doplnil soupis aktiv dědictví a opravil podle § 175o odst. 2 o.s.ř. své pravomocné usnesení o obecné ceně majetku, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví ze dne 21.4.2008, č.j. 18 D 1418/1996-830“. Dále vycházel ze zjištění, že „ze zákona by byli povoláni dědit manželka, dcera a syn rovným dílem, tzn. každý k jedné třetině dědictví“, že V. Š. „se v odvolání ještě před pravomocným skončením věci dovolal relativní neplatnosti závěti (ze dne 14.6.1996)“, že „nepominutelný podíl V. Š. se rovná podle § 479 o. z. (ve znění účinném do 31.12.2013) polovině tohoto podílu a činí proto jednu šestinu dědictví“, že „to při obecné ceně majetku 3.083.802,50 Kč odpovídá mnohem vyšší ceně, než je cena majetku, který podle napadeného usnesení V. Š. nabyl“, a soudu prvního stupně uložil, aby se „při potvrzování nabytí dědictví podle dědických podílů vypořádal s neopominutelným podílem V. Š.“. Odvolací soud dále vytknul soudu prvního stupně, že nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, a přestože nebyla uzavřena dohoda o vypořádání dědictví, potvrdil nabytí dědictví dědicům „podle jednotlivých věcí, nikoli dle podílů“ a že „i z tohoto důvodu bylo nutné napadené usnesení zrušit“. K námitkám odvolatele ohledně platnosti „závěti“ ze dne 6.8.1996 uvedl, že „nebyl předložen originál této závěti, proto nesplňuje podmínky § 476 odst. 1 o. z. (ve znění účinném do 31.12.2013)“, že „dědictví nelze projednat podle závěti, jejíž originál nebyl v řízení předložen a platí to i o čestném prohlášení zůstavitele z téhož dne, které navíc obsahově nemá charakter závěti ani odvolání závěti“, navíc že „o obou těchto listinách již pravomocně rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 12.11.1999, č.j. 18 D 1418/1996-255“, a že „z tohoto rozhodnutí je proto třeba vycházet“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali V. Š. a L. N. (dříve O.) dovolání.

V. Š. v dovolání namítá, že „předmětem dědictví se nemůže stát restituční nárok, který zůstavitel sice u soudu uplatnil (jako jeden z žalobců)“, neuplatnil jej však „pro sebe“, ale „pro osoby, jimž jej před podáním žaloby postoupil“, a které současně s ním žalobu podle zákona č. 403/1990 Sb. podaly, že „rozhodnutí zveřejněné pod R 34/93 nelze na tento případ aplikovat“ a že „pokud zůstavitel v závěti ze dne 14.6.1996 odkazoval restituční nárok, disponoval s něčím, co již nebylo jeho majetkovým právem“. Z těchto důvodů také nesouhlasí s tím, aby restituční nárok byl v pozůstalostním řízení zařazen do aktiv dědictví a aby byl oceňován. Dále má za to, že, „byla-li pořízena zůstavitelem závěť, která byla pozdějšího data než závěť předchozí, a bylo-li její platné sepsání doloženo svědky, kteří tuto skutečnost potvrdili podle prosté kopie závěti předložené v pozůstalostním řízení, nelze postupovat podle závěti předchozí, která byla zrušena časově navazující závětí“, když „skutečnost, že nebyl předložen originál nové závěti, neumožňuje učinit takový závěr, že je možno postupovat podle závěti předchozí“. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že o „závěti“ a „čestném prohlášení“ ze dne 6.8.1996 „již bylo pravomocně rozhodnuto soudem prvního stupně v usnesení ze dne 12.11.1999, č.j. 18 D 1418/96-255“, a domnívá se, že, odkazoval-li soud podle § 175k odst. 2 o.s.ř. všechny účastníky k podání žalob, „nevycházel ze zákona, který ukládá vyzvat k podání žaloby toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné“. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24.8.2010, č.j. 18 D 1418/1996-975, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

L. N. (dříve O.) v dovolání kromě námitek obsahově totožných s V. Š., namítá dále, že „je nucena být účastníkem pozůstalostního řízení, jímž se necítí a jímž ani právně není“. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24.8.2010, č.j. 18 D 1418/1996-975, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že obě dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, včetně dodatku k dovolání V. Š., který byl doručen soudní komisařce JUDr. Aleně Procházkové dne 12.12.2013, byla podána proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti obou (obsahově téměř totožných) dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (z hlediska uplatněných dovolacích důvodů) vyřešení právní otázky, zda může svědčit dědické právo osobám povolaným závětí, která byla předložena v dosavadním dědickém řízení pouze ve fotokopii. Vzhledem k tomu, že odvolací soud uvedenou otázku posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání V. Š. a L. N. (dříve O.) jsou podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustná.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že obě dovolání jsou opodstatněná.

Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 20.9.1996, je třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „OSŘ“, srov. Čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.1997 (dále jen „obč. zák.“, srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že dědické právo po V. Š. svědčí ze zákona dědičce pozůstalé manželky M. Š., V. M., a dětem zůstavitele J. W. a V. Š. V průběhu řízení před soudem prvního stupně byly zjištěny dvě závěti sepsané formou notářského zápisu, jimiž zůstavitel pořídil o veškerém svém majetku, a to závěť ze dne 30.10.1995 a závěť ze dne 14.6.1996. Při prvním jednání konaném dne 20.5.1998 sdělil V. Š., že existuje ještě pozdější závěť, kterou následně soudu v prosté fotokopii předložil (čl. 156). Tato listina je v záhlaví označena jako „závěť“, je sepsána strojopisně, na konci textu je vlevo dole uvedeno datum 6.8.1996 a vpravo dole podpis zůstavitele; pod tímto textem je doložka: „My níže podepsaní dosvědčujeme, že jsme byli přítomni a na vlastní oči jsme viděli, že výše uvedenou závěť pan V. Š., dnešního dne, tj. 6. srpna 1996, vlastnoručně podepsal“ a pod doložkou jsou podpisy čtyř osob s uvedením rodných čísel a adres (vše ručně psané, více méně čitelné). V článku I. této „závěti“ je uvedeno: „tímto ruším veškeré mé předchozí závěti a prohlašuji tuto závěť za jedinou pravou a poslední“.

V souzené věci z obsahu spisu (zejména z protokolu o jednání sepsaného dne 9.9.1999 soudní komisařkou JUDr. Alenou Procházkovou na čl. 250, z podání V. Š. doručeného JUDr. Aleně Procházkové dne 1.6.2007 na čl. 695, z vyjádření ostatních účastníků k námitkám V. Š. ze dne 4.6.2007 na čl. 698, z odvolání V. Š. doručeného soudní komisařce JUDr. Aleně Procházkové dne 13.9.2010 na čl. 983) vyplývá, že mezi účastníky vznikl spor o to, zda originál této listiny označené jako závěť byl sepsán a zůstavitelem podepsán dne 6.8.1996, případně zda originální listina této „závěti“ byla či nebyla do smrti zůstavitele z jeho vůle zničena.

Dovolatelé především nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že skutečnost, že v souzené věci nebyl předložen originál pozdější závěti, umožňuje bez dalšího učinit závěr, že je možno postupovat podle závěti předchozí. Ani dovolací soud nepovažuje tento názor odvolacího soudu za správný.

Podle ustanovení § 480 odst. 1 obč. zák. závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti. Podle § 480 odst. 2 obč. zák. zůstavitel zruší závěť také tím, že zničí listinu, na níž byla napsána.

Závěť může být kdykoli zrušena tím, že zůstavitel pořídí platnou závěť novou (lhostejno jakou formou), vedle které závěť předchozí nemůže obstát, nebo tím, že zůstavitel zničí listinu, na níž byla napsána. Zničením listiny obsahující závěť se rozumí její roztrhání, spálení, vymazání textu, přeškrtání podpisu, data atp. Účinky zrušení závěti však nastanou pouze v tom případě, že závěť zničí sám zůstavitel, a to záměrně, tedy s úmyslem závěť zrušit. Pokud ke zničení listiny obsahující závěť dojde omylem, nešťastnou náhodou či listinu zničí jiná osoba než zůstavitel, nemá to za následek zrušení závěti. Zničení závěti má právní následky jen za předpokladu, že je zde dána pořizovací způsobilost zůstavitele a jeho vůle závěť zničit. Jestliže byla závěť pořízena ve více vyhotoveních, je k jejímu zrušení nezbytné zničit všechna vyhotovení. Právní úkon zrušení závěti musí být učiněn osobně pořizovatelem závěti; není možné, aby jej za zůstavitele učinil jeho zástupce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2008, sp. zn. 21 Cdo 2968/2006, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 5, ročník 2008).

Platná závěť pozdější zrušuje závěť předcházející, pokud vedle ní nemůže obstát, již okamžikem, kdy byla zřízena. Na skutečnost, že závěť předcházející byla zrušena závětí pozdější, nemá žádný vliv, zda pozdější závěť existovala ještě v okamžiku smrti zůstavitele, nebo zda ji zůstavitel ještě za svého života odvolal, zrušil další závětí nebo zničil listinu, na níž byla závěť sepsána. Odvoláním, zrušením, či zničením pozdější závěti nedojde k obnovení závěti předcházející (srov. zejména usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26.7.1999, sp. zn. 18 Co 385/98, publikované v časopise Ad Notam č. 3, ročník 2000).

Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že, dojde-li ke zničení listiny obsahující poslední vůli zůstavitele neúmyslně nebo osobou odlišnou od zůstavitele, bude pořízení pro případ smrti přesto vyvolávat právní účinky, jestliže se současně prokáže, že závěť obsažená ve zničené listině měla potřebné formální náležitosti (např. že byla napsána či podepsána vlastní rukou zůstavitele), a zjistí-li se, jaký měla obsah. Při ztrátě listiny obsahující poslední vůli zůstavitele je možné dědické právo z této závěti nabýt, prokáže-li se existence této listiny ke dni smrti zůstavitele a její platnost po formální i obsahové stránce (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.8.2013, sp. zn. 21 Cdo 2242/2012). Uvedené platí tím spíše v případech, kdy se jako důkazní prostředek nabízí fotokopie závěti a výslech osob, které měly závěť podepsat jako svědci této (allografní) závěti.

Vzhledem k tomu, že ztrátou či zničením originální listiny zachycující poslední vůli zůstavitele nemusí být vždy (za všech okolností) závěť zrušena, je nepochybné, že posouzení dědického práva účastníků řízení o dědictví v souzené věci záviselo na zjištění sporných skutkových okolností (zda zůstavitel dne 6.8.1996 platně pořídil o svém majetku závětí, event. zda tato závěť byla účinná také ke dni smrti zůstavitele). Dovolatelé tedy právem soudům vytýkají, že se dostatečně nezabývaly otázkou platnosti listiny označené jako „závěť“ ze dne 6.8.1996, že vycházely z nesprávného právního názoru, že „dědictví nelze projednat podle závěti, jejíž originál nebyl v řízení předložen“, a že „okolnost, že zůstavitel originál listiny nezničil, nelze prokázat jinak než předložením nezničeného originálu“. Nelze přitom přehlédnout, že V. Š. k prokázání svých tvrzení opakovaně navrhoval výslech osob podepsaných na listině označené jako „závěť“ ze dne 6.8.1996. Závěr odvolacího soudu, že dědictví po zůstaviteli nelze projednat podle fotokopie listiny označené jako „závěť“ (bez dalšího zjišťování rozhodných skutečností) již proto, že originál této listiny nebyl v dosavadním řízení předložen, není správný.

Dovolatelé dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „o listině ze dne 6.8.1996 označené jako Závěť již bylo pravomocně rozhodnuto soudem prvního stupně v usnesení ze dne 12.11.1999, č.j. 18 D 1418/96-255“ a že tato okolnost brání dalšímu projednání.

Podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem, a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.

Dovolací soud již dříve dovodil, že poté, co bylo ve sporu o dědické právo pravomocně rozhodnuto usnesením vydaným podle ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř. (nebo rozhodnutím soudu vydaným podle Části třetí o.s.ř. o dědickém právu uplatněném žalobou podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.), může být v řízení o dědictví znovu ve smyslu ustanovení § 175k odst. 1 (nebo odst. 2) o.s.ř. posuzováno, s kým bude (dále) jednáno jako s účastníkem řízení, jen tehdy, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a jestliže v řízení vznikl „nový“ („další“) spor o dědické právo (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2012, sp. zn. 21 Cdo 4758/2009). Tyto závěry však lze aplikovat jen v situaci, kdy usnesením vydaným podle § 175k odst. 1 o.s.ř. bylo dříve rozhodnuto „o dědickém právu“ některého z účastníků, kdy rozhodné skutečnosti mezi účastníky byly nesporné a kdy rozhodnutí o tomto sporu záviselo jen na jejich právním posouzení.

V souvislosti se shora uvedeným nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu ohledně vázanosti soudu vyřešením otázky platnosti listiny ze dne 6.8.1996 označené jako „závěť“ pravomocným usnesením soudu prvního stupně ze dne 12.11.1999, č.j. 18 D 1418/96-255. A to již proto, že uvedeným usnesením bylo ve výroku I. rozhodnuto „pouze“ o tom, že „kopie listiny označená jako závěť ze dne 6.8.1996 není závětí“, nikoliv však o otázce, zda byl platně pořízen originál této listiny (a tím byla zrušena předchozí závěť ze dne 14.6.1996), případně zda tato listina byla z vůle zůstavitele zničena (a nastupuje zákonná dědická posloupnost). Mezi účastníky spornou otázku existence dědického práva osob opírající se o tento tvrzený dědický titul - listinu ze dne 6.8.1996 označenou jako „závěť“ - tak nelze pokládat za pravomocně uzavřenou a závazně vyřešenou pro další postup soudů v řízení o dědictví po zůstaviteli. Za této situace proto bylo namístě (a v dalším řízení bude nezbytné) - po marném pokusu vyřešit spor dohodou - odkázat účastníky, kteří opírají své dědické právo o listinu ze dne 6.8.1996 označenou jako „závěť“, k podání žaloby o určení, že jsou dědici ze závěti ze dne 6.8.1996 ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., neboť jejich dědické právo z této „závěti“ se - za současného skutkového stavu - jeví jako méně pravděpodobné.

Dovolatelé dále namítají, že restituční nárok zůstavitele „není předmětem dědictví“, neboť jej zůstavitel neuplatnil „pro sebe“, ale „pro osoby, jimž jej před podáním žaloby postoupil“.

Podle ustanovení § 175k odst. 3 OSŘ jsou-li aktiva a pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení, k nim nepřihlíží.

Sporností aktiv nebo pasiv dědictví ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3 OSŘ se v ustálené judikatuře soudů rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o dědictví o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (pro právní závěr), zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh, patřily zůstaviteli. Jsou-li údaje účastníků řízení o dědictví shodné nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, jakož i tehdy, vyjádří-li některý z účastníků pouhý nesouhlas se zařazením majetku nebo dluhů do aktiv a pasiv dědictví, aniž by vůbec uvedl skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli, nejde o spor o aktiva nebo pasiva dědictví. V případě, že účastníci mají jen rozdílný právní nebo jiný názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli, nemůže se soud omezit na „zjištění spornosti“; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do dědictví. Protože se soud v řízení o dědictví nezabývá těmi aktivy nebo pasivy dědictví, která zůstala mezi účastníky sporná, nejsou majetek nebo dluhy, jichž se spornost týká, v dědickém řízení vypořádány.

Podle ustanovení § 175o odst. 1 OSŘ na podkladě zjištění podle § 175m OSŘ určí soud obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele. Podle odstavce druhého téhož ustanovení zjistí-li soud dříve, než dědické řízení je pravomocně skončeno, nové skutečnosti, které vyžadují změnu tohoto usnesení, provede potřebnou opravu novým usnesením.

Při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení soud vychází ze zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů, promítnutého do soupisu aktiv a pasiv dědictví. K těm věcem nebo jiným majetkovým hodnotám, popřípadě dluhům, u nichž se omezil jen na zjištění jejich spornosti, při tomto svém rozhodování nepřihlíží. Ustanovení § 175o odst. 2 OSŘ soudu umožňuje dřívější usnesení vydané podle § 175o odst. 1 OSŘ až do doby pravomocného skončení dědického řízení změnit, vyjdou-li najevo nové skutečnosti, z nichž je nepochybné, že usnesení není správné. Novou skutečností je přitom pouze to, co v době původního rozhodnutí nebylo soudnímu komisaři ani účastníkům řízení známo (srov. k tomu právní názor uveřejněný v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1965, sp. zn. 11 Co 659/65, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56, ročník 1966).

V souzené věci z obsahu spisu (zejména z vyjádření V. Š. ze dne 25.7.2007 na čl. 751 a ze dne 30.7.2007 na čl. 756, z protokolu o jednání sepsaném soudní komisařkou JUDr. Alenou Procházkovou dne 9.4.2008 na čl. 823) vyplývá, že mezi účastníky vznikl spor o zařazení restitučního nároku zůstavitele mezi aktiva dědictví. V. Š. namítal, že restituční nárok nemá být zařazen do dědictví po zůstaviteli, neboť zůstavitel nebyl ke dni smrti oprávněn s ním disponovat, když jej předtím na základě prohlášení o postoupení ze dne 29.4.1991 (na čl. 381) platně převedl (na V. Š. a J. W.) a v řízení vedeném u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 126/92 jej neuplatnil pro sebe (k tomuto svému tvrzení nabídl jako důkaz návrh na stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí podle zák. č. 403/1990 Sb. na čl. 386 a dohodu o vydání věci ze dne 15.4.1998 na čl. 392). Naopak ostatní účastníci namítali, že restituční nárok byl za života zůstavitele řádně a včas uplatněn a existoval i ke dni smrti zůstavitele.

Z uvedeného vyplývá, že mezi účastníky vznikl spor o zařazení majetku (restitučního nároku zůstavitele) do aktiv dědictví, a za této situace soud prvního stupně v usnesení ze dne 21.4.2008, č.j. 18 D 1418/96-830, při určení obecné ceny majetku zůstavitele, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví správně nepřihlížel k restitučnímu nároku zůstavitele a omezil se ve smyslu § 175k odst. 3 OSŘ pouze na zjištění jeho spornosti. Toto usnesení nabylo právní moci dne 16.5.2008, když žádný z účastníků proti němu nepodal odvolání. Otázka spornosti zařazení tohoto majetku do aktiv dědictví zůstavitele byla tímto pravomocně a pro další postup soudů v tomto řízení závazně vyřešena. Protože v dalším řízení nevyšly najevo žádné nové skutečnosti, které by v době původního rozhodování ve smyslu § 175o odst. 1 OSŘ nebyly známy a které by odůvodňovaly změnu původního rozhodnutí podle § 175o odst. 2 OSŘ, nebylo namístě, aby se odvolací soud otázkou správnosti postupu soudu prvního stupně podle § 175k odst. 3 OSŘ v usnesení ze dne 30.11.2009, č.j. 24 Co 43/2009-878, (k odvolání A. J., L. O. a M. K. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12.11.2008, č.j. 18 D 1418/96-844, kterým byla ukončena jejich účast v dědickém řízení) a v dovoláním napadeném usnesení opětovně zabýval. Z tohoto důvodu rovněž nebylo (a v dalším řízení nebude) nutné zjišťovat obvyklou cenu restitučního nároku zůstavitele.

Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Při novém rozhodování věci odvolací soud řádně přihlédne též k tomu, že dědici po zůstaviteli V. Š. – M. Š. a M. J. - již zemřeli a že smrtí zanikla jejich způsobilost mít práva a povinnosti (srov. § 7 odst. 2 větu první obč. zák.). Manželka zůstavitele M. Š. a synovec zůstavitele M. J. tedy nemohou být nositeli žádných práv (jejich majetek přešel dnem smrti na jejich dědice - srov. § 460 obč. zák.) a nemohou nabývat práva a plnit povinnosti. Účastníky řízení o dědictví po zůstaviteli V. Š. jsou dědici M. Š. a M. J., a to proto, že dnem jejich smrti nabyli jako dědictví též to, co jim připadne (má připadnout) z dědictví po zůstaviteli V. Š. (s účinností ke dni smrti zůstavitele). Skutečnost, že M. Š., event. M. J. nabyli majetek zůstavitele (podíl na něm), neboť se dožili smrti zůstavitele a stali se dědici zůstavitele, je třeba vyjádřit ve výroku usnesení o dědictví tak, že se potvrzuje nabytí dědictví (zcela nebo podílem) „dědicům po M. Š.“ event. „dědicům po M. J.“, samozřejmě pouze za předpokladu, že jejich dědické právo nebude v dalším řízení úspěšně popřeno (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.5.2012, sp. zn. 21 Cdo 198/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.2015, sp. zn. 21 Cdo 4110/2014).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. února 2016



JUDr. Roman Fiala

předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1473/2015, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1473.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies