22 Cdo 41/2016

23. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObchZ - § 129 odst. 1
  • ObčZ 1964 - § 129 odst. 2
  • ObčZ 1964 - § 130 odst. 1
  • ObčZ 1964 - § 134
  • ObčZ 1964 - § 872 odst. 6

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Statutárního města Zlín, se sídlem ve Zlíně, náměstí Míru 12, IČO: 002 83 924, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 51, proti žalovaným 1) J. K. a 2) Ing. B. K., oběma zastoupeným JUDr. Ludmilou Čechovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Kvítková 4703, o vyklizení pozemku a vzájemné žalobě žalované 1) na určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 67/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. července 2015, č. j. 60 Co 263/2015-339, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 3630 Kč k rukám zástupkyně žalované JUDr. Ludmily Čechové.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 1815 Kč k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Ludmily Čechové.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. ledna 2015, č. j. 9 C 67/2010-303, ve znění usnesení ze dne 17. března 2015, č. j. 9 C 67/2010-314, zamítl „žalobu žalobce, aby 1. a 2. žalovaným byla uložena povinnost vyklidit pozemek parc. č. 4348/16 – ostatní plocha, způsob využití zeleň, a pozemek parc. č. 4348/17 – ostatní plocha, způsob využití ostatní komunikace, vše zapsáno na LV č. 10001 pro obec a k. ú. Z. u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín“ (výrok I.), určil „že 1. žalovaná je vlastnicí částí pozemků, nyní zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín na LV č. 10001 pro obec a k. ú. Z. jako parc. č. 4348/16 o výměře 213 m2 a parc. č. 4348/17 o výměře 73 m2, a to těch částí, které jsou v geometrickém plánu Ing. B. L. ze dne 14.7.2014 č. 7877-22/2014, vyznačeny jako parcely parc. č. 4348/16 o výměře 142 m2, parc. č. 4348/27 o výměře 5 m2, parc. č. 4348/17 o výměře 39 m2 a parc .č. 4348/28 o výměře 5 m2, vše v obci a k. ú. Z.“ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. ve znění usnesení ze dne 17. března 2015, č. j. 9 C 67/2010-314 a výrok IV.).

Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. července 2015, č. j. 60 Co 263/2015-339, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II. a IV. (výrok I.), změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III. a IV.).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení dobré víry žalovaných „při seznámení se se skutečnostmi objektivně způsobilými vyvolat pochybnost ohledně vlastnictví pozemku“. Namítá, že žalovaná 1) ztratila dobrou víru, že je vlastníkem sporných pozemků, v roce 1986, kdy při ohlášení stavby oplocení doložila snímek pozemkové mapy z roku 1978. Ze snímku bylo patrno, že současně s pozemkem p. č. 4348/10 užívá i pozemky cizí. Tato skutečnost „objektivně musela vyvolat pochybnost, že držiteli pozemek patří“. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 889/2005, nebo ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1604/2013 (tato a veškerá další rozhodnutí uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), ze kterých se podává, že dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Další dovolatelem namítaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se zabývají objektivně hodnocením dobré víry. Odvolací soud tak podle dovolatele nezohlednil všechny okolnosti a dospěl tak k nesprávnému právnímu závěru o existenci dobré víry žalované 1) a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaní se ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhují dovolání odmítnout.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 – nalus.usoud.cz). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610).Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, pod pořadovým č. C 1181, formuloval závěr, že pokud si držitelka nenechala vytýčit hranice jí držených pozemků a nezjistila, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje to její oprávněnou držbu.

Odvolací soud závěr o existenci objektivně dané dobré víry řádně vysvětlil a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, jestliže vyšel z toho, že žalovaná 1) užívá předmětné pozemky od roku 1977, kdy jí byly v těchto hranicích předány jejím právním předchůdcem, a užívání v těchto hranicích nebylo zpochybněno. Proto nebyl důvod provádět vytýčení hranic v terénu. Předložením snímku pozemkové mapy z roku 1978 k ohlášení stavby plotu v roce 1986 nedošlo ke ztrátě dobré víry žalované 1), jelikož snímek sice obsahuje vyznačení hranic pozemků, ale sporné pozemky p. č. 4348/16 a p. č. 4348/17 v k. ú. Z., nejsou na snímku nijak označeny. Pozemky p. č. 4348/16 a p. č. 4348/17 nebyly v terénu identifikovatelné a celý pozemek p. č. 4348/10 s „připojenými“ pozemky p. č. 4348/16 a p. č. 4348/17 byl žalovanou 1) užíván jako celek a stejně tak byl řádně užíván již jejím právním předchůdcem. Žalovaná 1) tedy nemohla nabýt pochybnosti o oprávněnosti užívání sporných pozemků ani po seznámení se snímkem pozemkové mapy z roku 1978. Z výše zmíněných důvodů tedy žalovaná 1) vlastnické právo ke sporným pozemkům p. č. 4348/16 a p. č. 4348/17 v k. ú. Z. v roce 1987 řádně vydržela a rozhodnutí odvolacího soudu je tedy věcně správné.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle § 237 o. s. ř. přípustné, a bylo podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost jemu uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, mohou se žalovaní domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.



V Brně dne 23. února 2016

Mgr. David Havlík
předseda senátu










Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 41/2016, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.41.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies