3 Tdo 34/2016

10. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 146 odst. 1
  • TrZ - § 145 odst. 1
  • TrZ - § 145 odst. 2 písm. g)
  • TrZ - § 21 odst. 1
  • TrZ - § 122 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 To 39/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 7/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. N. odmítá.


Odůvodnění


I.


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 37 T 7/2014, byl obviněný M. N. na podkladě skutkového stavu podrobně popsaného ve výroku rozsudku uznán vinným pod bodem 1) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 2) pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 3) a) b) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 4) pak pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku.

Za skutek pod bodem 1) výroku o vině a sbíhající se přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za něž byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 12. 2013, č. j. 19 T 158/2013-311, odsouzen k souhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 280 hodin za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 10. 2013, č. j. 19 T 124/2013-50, byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 12. 2013, č. j. 19T 158/2013-311, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Za skutky pod bodem 2), bodem 3) a), b) a bodem 4) výroku o vině byl obviněnému podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody, a to:

- poškozenému Provident Financial, s. r. o., 140 00 Praha 4, Olbrachtova 9/2006, částku ve výši 4.808 Kč,

- poškozené Revírní bratrské pokladně, Zdravotní pojišťovně se sídlem 710 15 Ostrava-Slezská Ostrava, Michálkovická 108, částku 7.219 Kč,
- poškozené M. Š., bytem O.-M., D. N., částku 9.524 Kč,
- poškozenému R. K., , bytem V., částku 13.018 Kč,
- poškozené D. L., bytem S., částku 700 Kč.


Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Provident Financial, s. r. o., 140 00 Praha 4, Olbrachtova 9/2006, R. K., bytem V., a D. L., bytem S., odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudkuKrajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 37 T 7/2014, podal obviněný dovolání, a to do výroku o vině pod body 1), 2) a 4) a dále do výroků o trestech a náhradě škody.

O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 To 39/2015, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o uloženém souhrnném trestu za trestný čin pod bodem 1) a sbíhající se trestné činy.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve vztahu ke zrušené části napadeného rozsudku nově rozhodl tak, že za spáchaný přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku a za sbíhající se přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 10. 2013, č. j. 19 T 124/2013-50, a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 12. 2013, č. j. 19 T 158/2013-311, byl odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody na 1 (jeden) rok nepodmíněně. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Dále byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 10. 2013, č. j. 19 T 124/2013-50, a z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 12. 2013, č. j. 19 T 158/2013-311, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.


Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 To 39/2015, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 688-689), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný namítl, že soudy pochybily v právní kvalifikaci skutků uvedených pod bodem 2) a 4) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Použitá právní kvalifikace neodpovídá popisu obou skutků ve skutkové větě rozsudku.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině uvedl, že samotný střet s poškozeným T. L. trval krátce, poškozený byl v době incidentu pod vlivem alkoholu a po střetu vyskočil z okna místnosti. Především má za to, že charakter zranění zcela nepochybně svědčí o nízké, nejvýše střední intenzitě násilí vůči poškozenému, což bylo potvrzeno i znaleckými posudky MUDr. Dokoupila a MUDr. Kameníčka. Podle těchto posudků nebyl poškozený během léčby odkázán na pomoc jiné osoby při běžných činnostech a ani nebyl omezen v celkové pohyblivosti. Jednalo se pouze o bolestivost poraněných lokalit a přechodné omezení rozsahu pohyblivosti trupu. Dle znaleckého posudku MUDr. Dokoupila mechanismus úrazového děje, tak jak jej popsal poškozený, plně nekoresponduje s prokázanými zraněními. Dále obviněný uvedl, že poškozený připustil, že na něj neútočil nohou nebo nějakým předmětem. I v případě závěru o jednostranném útoku šlo prokazatelně o násilí nízké intenzity a tedy toto jednání mělo být kvalifikováno podle mírnějšího ustanovení trestního zákoníku.

Ke skutku pod bodem 4) výroku o vině pak obviněný namítl, že v tomto případě rovněž vyvstává pochybnost o jednostranném útoku z jeho strany na poškozeného J. O., nebo zda šlo o vzájemné napadení. Poukazuje na výpověď poškozeného, který uvedl, že se vzájemně drželi a cloumali sebou, naráželi do skříněk a přitom spadla láhev. Tato výpověď poškozeného fakticky potvrdila jeho popis incidentu. Zjištění MUDr. Dokoupila stran mechanismu úrazového děje, jak jej popsal poškozený, plně nekoresponduje s prokázanými zraněními, což potvrzuje jeho obhajobu. Dále namítl, že útok pivní láhví do hlavy poškozeného nebyl prokázán. Je tedy nepochybné, že i u tohoto skutku zranění poškozeného svědčí o nízké intenzitě síly útoku. Poškozený uvedl, že po úderech do obličeje měl jen otok, žádné zranění v důsledku údajného kopu neměl, byl omezen v běžném životě jen asi 2 dny. Má tedy za to, že i v tomto případě měl být skutek kvalifikován dle mírnějšího ustanovení trestního zákoníku.

Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 To 39/2015, a vrátil tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 25. 11. 2015, sp. zn. 1 NZO 1126/2015.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že ačkoliv obviněný uplatňuje námitky z velké části prostřednictvím zpochybňování skutkových zjištění, lze je pod uplatněný dovolací důvod v zásadě podřadit. Za důvodné je však nepovažuje a v tomto směru se ztotožňuje se závěry obou soudů. V projednávané věci proběhlo poměrně rozsáhlé a pečlivé dokazování, soud prvního stupně provedené důkazy řádně hodnotil a náležitě se zabýval rovněž odpovídající právní kvalifikací uvedených skutků. Obviněný uvedl, že jeho jednání vůči poškozeným nebylo tak intenzivní, aby jej bylo možno kvalifikovat jako jednání směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví a mechanismus úrazového děje popsaný poškozenými plně nekoresponduje s prokázanými zraněními. Státní zástupce uvedl, že ze skutkových zjištění učiněných soudem však vyplývají skutečnosti zcela odlišné.

Dále státní zástupce uvedl, že to byl právě obviněný, kdo bezdůvodně vyprovokoval útok na poškozené. V případě poškozeného T. L. použil zejména opakované rány pěstí do obličeje a horní poloviny těla a úder kolenem do hrudníku. Jak lze dovodit mj. ze znaleckého posudku a lékařských zpráv, takové jednání obviněného bylo způsobilé s ohledem na jeho intenzitu a četnost poškozenému způsobit velmi vážné poranění orgánů dutiny hrudní či břišní, které mohlo poškozeného ohrožovat na životě. Obviněný tedy svým úmyslným jednáním bezprostředně směřoval ke spáchání trestného činu, nicméně k dokonání činu shodou okolností nezávislých na jeho vůli nedošlo. S ohledem na fakt, že tohoto útoku se obviněný dopustil v přítomnosti dalších tří osob a za přečin výtržnictví byl již v minulosti souzen, považuje státní zástupce soudy zvolenou právní kvalifikaci jednání obviněného jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za plně odpovídající skutkovým zjištěním. V této souvislosti dále uvedl, že pokud obviněný poukázal na skutečnost, že poškozený po střetu sám vyskočil z okna, z čehož se snaží dovodit, že i toto mohlo být příčinou vzniklého zranění, tak provedeným dokazováním bylo zcela vyloučeno, že by si poškozený uvedená zranění způsobil sám, tedy následným skokem z okna. K námitce obviněného, že mechanismus úrazového děje popsaný poškozeným plně nekoresponduje s prokázanými zraněními, státní zástupce uvedl, že výpověď poškozeného byla do určité míry ovlivněna jeho opilostí i šokem z jednání obviněného a v důsledku toho si nemusel přesně pamatovat všechny okolnosti útoku obviněného.

Obdobně se státní zástupce vyjádřil i k námitkám obviněného směřujícím vůči jednání popsanému pod bodem 4) výroku o vině. V tomto případě obviněný taktéž bezdůvodně napadl poškozeného J. O., a to četnými údery pěstí do hlavy a také uzavřenou láhví od piva, kterou udeřil poškozeného do hlavy tak silně, že láhev se roztříštila a způsobila poškozenému zranění, která dle znaleckého posudku a lékařských zpráv mohla vést k velmi vážnému zranění či ztrátě oka, případně k vážnému, až život ohrožujícímu poranění cév či nervových struktur na hlavě a krku, rozsáhlým krevním ztrátám či vzduchové embolii. Tohoto jednání se obviněný dopustil jen zhruba dva měsíce po útoku na T. L. (a dva dny poté, co pro toto jednání převzal usnesení o zahájení trestního stíhání) a shodou okolností nezávislých na jeho vůli k takto závažnému následku nedošlo. Státní zástupce považuje zvolenou právní kvalifikaci zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku za plně odpovídající skutkovým zjištěním.

Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

III.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 To 39/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Námitky obviněného směřují vůči skutkům popsaným pod bodem 2) výroku o vině, kterého se obviněný dopustil dle skutkových zjištění jednáním spočívajícím v tom, že ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 09.10.2013 sp. zn. 19 T 124/2013, pravomocným dne 01.11.2013, odsouzen pro přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se dopustil dne 05. 07. 2013, k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 dnů, tento výrok o trestu byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 17.12 2013, sp. zn. 19T 158/2013, pravomocným téhož dne, jímž byl odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 280 hodin, přesto dne 01.12.2013 v době kolem 09.00 hodin v K. na ulici N. na pokoji, nacházejícím se v přízemí ubytovny, za přítomnosti dalších tří osob bez zjevného důvodu fyzicky napadl poškozeného T. L., kterého nejprve opakovaně střední intenzitou síly udeřil pěstí do obličeje, mimo jiné též do oblasti nosu, přičemž, jakmile uvedeným způsobem poškozeného srazil na pohovku, tohoto silou velké intenzity udeřil kolenem do pravé části hrudníku a následně mu zasadil několik dalších úderů pěstí směřujících do horní poloviny těla, čímž poškozenému způsobil zhmoždění levostranné týlní krajiny s krevní podlitinou, zhmoždění oblasti nosu se zlomeninou nosních kůstek bez dislokace úlomků, jakož i sériovou zlomeninu v rozsahu 7. - 10. pravostranného žebra, lokalizovanou v úrovni podpažní jamky, tedy poranění s dobou léčení v trvání 5 - 6 týdnů, přičemž jen shodou šťastných okolností nezávislých na osobě obžalovaného nedošlo ke vzniku zhmoždění orgánů dutiny hrudní nebo břišní či k poranění orgánů lokalizovaných v těchto dutinách, potenciálně ohrožujících poškozeného na životě zejména v důsledku zakrvácení do tělních dutin a současným rozvojem šoku;

a taktéž vůči skutku popsaném pod bodem 4) výroku o vině, kterého se obviněný dopustil dle skutkových zjištění jednáním spočívajícím v tom, že ačkoliv se dne 01.12.2013 dopustil fyzického napadení poškozeného T. L., (skutek pod bodem 2) výroku rozsudku), tedy jednání právně kvalifikovaného jako pokus zvlášť zzávažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 trestního zákoníku, přesto dne 14.02.2014 v době kolem 21:00 hodin v O. na ulici R. v bytě nacházejícím se ve 3. nadzemním podlaží domu, bez zjevného důvodu fyzicky napadl poškozeného J. O., tím způsobem, že jej v okamžiku, kdy jmenovaný poškozený seděl na židli, nejprve několika údery malé intenzity síly, vedenými sevřenými pěstmi obou rukou, udeřil do oblasti hlavy, načež poté, co se poškozený, ve snaze bránit se před tímto útokem postavil a rukama si chránil obličej, uchopil plnou a uzavřenou půllitrovou pivní láhev, napřáhl se s ní a poškozeného nejméně střední intenzitou síly udeřil do vlasaté části hlavy, v důsledku čehož se láhev roztříštila o hlavu poškozeného J. O., který se bezprostředně poté sesunul na židli, kde se jej obžalovaný pokusil jedenkrát kopnout do oblasti brady, čímž poškozenému J. O. způsobil ve vlasaté části hlavy tržnězhmožděnou ránu, lokalizovanou ve spánkové krajině nad pravým ušním boltcem o délce 12 cm s přiléhající krevní podlitinou, tržnězhmožděnou ránu v pravostranné týlní krajině o délce 1 cm, jakož i tržnězhmožděnou ránu v pravostranné temenní krajině o délce 2 cm s přiléhající krevní podlitinou a v obličejové části hlavy pak izolované zhmoždění jeho centrální části, projevující se otokem v místě horního rtu, tedy poranění s dobou léčení v trvání 2 - 3 týdnů, přičemž jen shodou šťastných okolností, nezávislých na osobě obžalovaného, nedošlo v důsledku roztříštění pivní láhve k zasažení oblasti očnice a s tím spojeného poranění, případně ztrátě oka či ke vzniku poranění cévních, eventuálně nervových struktur v oblasti hlavy a krku, potenciálně ohrožujících poškozeného na životě, zejména v důsledku hrozících rozsáhlých krevních ztrát či nasátí vzduchu do žil a následné vzduchové embolie.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. N. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Kameníčka a MUDr. Dokoupila, stejně jako výpovědi poškozených T. L. a J. O.) a vadná skutková zjištění (ve vztahu ke skutku pod bodem 2/ výroku o vině zejména stran mechanismu úrazového děje jak vyplynul ze znaleckého posudku MUDr. Dokoupila, zjištění jaký vliv mohl mít alkohol na věrohodnost výpovědi poškozeného T. L. a zda jeho zranění nemohla být způsobena vyskočením z okna, ve vztahu ke skutku pod bodem 4/ výroku o vině pak zjištění stran toho, zda se skutečně jednalo o jednostranný útok na poškozeného J. O. a ne o vzájemné napadení, dále zda pivní láhev během incidentu nespadla ze skřínky v důsledku vzájemné fyzické potyčky mezi ním a poškozeným, a zejména pak zjištění stran charakteru a závažnosti zranění obou poškozených a nutnosti následné léčby), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že charakter zranění obou poškozených svědčí o nízké intenzitě násilí vůči poškozeným) a nepřímo vlastní verzi skutkového stavu věci (ve vztahu ke skutku pod bodem 2/ výroku o vině obviněný uvádí, že celý incident trval jen krátce, poškozený T. L. byl ovlivněn alkoholem a po střetu vyskočil z okna místnosti, a ve vztahu ke skutku pod bodem 4/ výroku o vině uvedl, že se nejednalo o jednostranný útok z jeho strany, ale o vzájemné napadení mezi ním a poškozeným J. O., kdy se vzájemně drželi a cloumali sebou, přičemž naráželi do skříněk a přitom spadla láhev).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod z větší části nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Pod uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že skutky pod body 2) a 4) výroku o vině měly být kvalifikovány podle mírnějšího ustanovení trestního zákoníku, tedy nikoliv jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku.

Ačkoli obviněný v dovolání výslovně neuvádí, podle kterého ustanovení trestního zákoníku měly být skutky jemu kladené za vinu posouzeny, vzhledem k obsahu skutkové věty lze uvažovat o posouzení tohoto jednání podle § 146 tr. zákoníku, tedy trestného činu ublížení na zdraví.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.

Obviněný byl shledán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 1/ výroku o vině), kterého se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.

Pod bodem 4) výroku o vině pak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku,kteréhose dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví opětovně nebo poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus.

Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Způsobení těžké ujmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je těžká újma na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. Těžká újma na zdraví je definována v § 122 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami:a) je to jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění,
b) které je zároveň některým z taxativně uvedených případů:



a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví.


Rozdíl mezi těžkou újmou na zdraví a ublížením na zdraví spočívá v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o jiné vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v § 122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník § 122 odst. 2 písm. j) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví může být delší nebo i kratší než je v soudní praxi vžitá hranice šesti týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. R 13/1966; dále R II/1965). Správné závěry o tom, jakou povahu má těžká újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je však závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1527-1530).

Skutek uvedený pod bodem 2) výroku o vině byl posouzen v jednočinném souběhu jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.

Dle skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, obviněný poškozeného T. L. nejprve opakovaně střední intenzitou síly udeřil pěstí do obličeje, mimo jiné též do nosu, tímto způsobem ho srazil na pohovku, a poté ho silou velké intenzity udeřil kolenem do pravé části hrudníku a následně mu zasadil několik dalších úderů pěstí směřujících do horní poloviny těla.

Nalézací soud po vyhodnocení všech okolností konstatoval, že obviněný bezdůvodně napadl poškozeného opakovanými údery pěstí do horní poloviny těla a obličeje a dále vedl prudký úder kolenem do oblasti hrudníku poškozeného, čímž mu způsobil kromě krevních podlitin a zhmoždění také zlomeninu nosních kůstek a zejména sériovou zlomeninu sedmého až desátého žebra vpravo, tedy poranění s dobou léčení v trvání 5 - 6 týdnů. Obviněný úderem kolenem proti hrudníku, jenž byl veden velkou intenzitou síly, mohl způsobit mnohem závažnější poranění v podobě zejména zhmoždění orgánů dutiny hrudní nebo břišní poranění orgánů lokalizovaných v těchto dutinách.

Nalézací soud uvedený závěr stran hrozící těžké újmy dostatečně konkretizoval ve skutkové větě rozsudku, kde je vedle údajů o rozsahu a následcích újmy, kterou poškozený skutečně utrpěl, jasně popsáno, jaká konkrétní těžká újma na zdraví poškozenému bezprostředně hrozila – „jen shodou šťastných okolností nezávislých na osobě obžalovaného nedošlo ke vzniku zhmoždění orgánů dutiny hrudní nebo břišní či k poranění orgánů lokalizovaných v těchto dutinách, potenciálně ohrožující poškozeného na životě zejména v důsledku zakrvácení do tělních dutin a současným rozvojem šoku“. Nalézací soud pak v rámci odůvodnění rozsudku uvedl, že „jednání obžalovaného nepochybně směřovalo k poškození důležitých orgánů nacházejících se v dutině hrudní ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku“ (str. 23 rozsudku nalézacího soudu).

Vzhledem k použitému mechanismu útoku a jeho intenzitě Nejvyšší soud neshledává na závěrech soudu stran posouzeného jednání obviněného pod bodem 2) výroku o vině jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku žádných nesrovnalostí, neboť zcela reálně hrozilo způsobení vážné poruchy zdraví, a pouze v důsledku okolností nezávislých na osobě obviněného se tak nestalo.

Obdobnou situaci shledává Nejvyšší soud i stran skutku pod bodem 4) výroku o vině, který byl kvalifikován jako pokus zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Obviněný poškozeného J. O. bezdůvodně fyzicky napadl tak, že v okamžiku, kdy poškozený seděl na židli, jej nejprve několika údery malé intenzity síly vedenými sevřenými pěstmi obou rukou udeřil do oblasti hlavy a poté, co se poškozený ve snaze bránit se tomuto útoku postavil a rukama si chránil obličej, obviněný uchopil plnou a uzavřenou půllitrovou pivní láhev a nejméně střední intenzitou síly udeřil do vlasaté části hlavy poškozeného, v důsledku čehož se láhev roztříštila o jeho hlavu. Poškozený se bezprostředně poté sesunul na židli, kde se jej obviněný pokusil jedenkrát kopnout do oblasti brady. Tohoto jednání se obviněný dopustil opětovně, a to necelé dva měsíce po napadení T. L. (skutek uvedený pod bodem 2/ výroku o vině).

Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem nalézacího soudu, že poškozenému bezprostředně hrozila těžká újma na zdraví, ke které nedošlo jen shodou šťastných okolností a především nezávisle na vůli obviněného. Je nepochybné, že při rozbití skleněného předmětu hrozí poranění střepy, přičemž nelze opomenout ani samotnou sílu úderu takovým předmětem, kterým je plná půllitrová sklenice. Nalézací soud v této souvislosti uvedl, že „s ohledem na oblast hlavy, do které bylo útočeno, mohlo dojít případně ke ztrátě oka či ke vzniku poranění cévních nebo nervových struktur v oblasti hlavy a krku ohrožujících bezprostředně poškozeného na životě zejména v důsledku rozsáhlých krevních ztrát či nasátí vzduchu do žil a následné vzduchové embolie“ (str. 24 rozsudku nalézacího soudu). Tato hrozící poranění je nutno považovat za poškození důležitého orgánu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.

Zcela správně nalézací soud právně kvalifikoval jednání obviněného podle § 145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, jelikož se tohoto jednání dopustil opětovně. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že pod pojmem opětovně se rozumějí případy, kdy pachatel trestný čin těžkého ublížení na zdraví opakuje, tedy především souběh trestných činů podle § 145 tr. zákoníku, přičemž není třeba, aby za takový čin byl již pravomocně odsouzen. Novela trestního zákoníku provedená zákonem č. 330/2011 Sb. rozšířila podmínky pro užití této zvlášť přitěžující okolnosti tím, že mimo opětovnosti je touto okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby i případ, kdy pachatel spáchá zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus. Tím je logicky doplněno opětovné spáchání nejen z hlediska samotného těžkého ublížení na zdraví, ale i jakéhokoli jiného předchozího dokonaného nebo pokusu zvlášť závažného zločinu, který byl spojen s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrtí. Musí být tedy splněny dvě podmínky, že jde o zvlášť závažný zločin nebo jeho pokus a že tento čin byl spojen s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo se smrtí (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1535).

U obviněného jsou tyto podmínky splněny, neboť obviněný se předmětného jednání dopustil necelé dva měsíce po napadení poškozeného T. L., tedy skutku pod bodem 2) výroku o vině, který byl kvalifikován jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Námitce obviněného tedy nelze přiznat jakékoliv opodstatnění.

IV.


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. N. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 10. 2. 2016


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 3 Tdo 34/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.34.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies